Je filosofie královnou věd, anebo jejich služkou pro nepříliš vábné úkoly, ptá se nonkonformní filosof a nabízí znepokojivou odpověď: Filosofie vyměnila tázání po smyslu vědo-technické civilizace za roli jejího kašpara. Své postavení si přitom namísto smyslu pro humor kompenzuje agresí vůči těm, kteří jsou v ještě okrajovější pozici než on sám. Neobnoví-li filosofie svůj étos, jsou všechny pokusy jejích představitelů o větší roli ve společnosti pouhou snahou o to získat pro kašpara větší výslužku.
Nejdogmatičtějšími a nejhorlivějšími stoupenci náboženské víry nebo politické ideologie bývají ti, jejichž místo v dotyčné komunitě je nejisté, jsou ostatními považováni za méněcenné a bývají spíše trpěni než milováni a uctíváni. Vždy jsou trochu podezřelí, neboť se ví, že nemají tak úplně čistou krev, že přijali víru jen z donucení a vypočítavosti atp.
Těmto outsiderům pak nezbývá než nejistotu svého postavení kompenzovat o to větším nasazením: o to větší nesmlouvavostí v plnění ideologických imperativů, o to hlasitějším a častějším vzýváním kmenových bůžků, o to spektakulárnější věrností vůdci. Nic jim k tomu neposlouží lépe než existence nějaké ještě ubožejší a cizorodější skupiny, než jsou oni sami; jako první pak takovou skupinu pranýřují ve výborech veřejného blaha, jako první si kopnou do jejích příslušníků (pokud z jejich strany nehrozí odplata) a jako první pro ně požadují nejpřísnější tresty. Jako první vezmou paličky a bubínek a volají do boje.
Láska k moudrosti – nebo žárlivost?
Filosofie to neměla a nemá lehké. Sotva se před pár staletími vymanila z dohledu křesťanské víry, který z ní dělal „služku teologie“, pomohla na svět moderní vědě, z jejíhož přístupu ke světu se stal dominantní model poznání. Scientisté a technokraté všeho druhu (mnohdy – jak už to bývá – nikoliv ti, kdo vědu sami praktikovali, ale ti, kdo snili o tom, jak by ji dělali, kdyby to uměli) se záhy stali nejhlasitějšími a nejumíněnějšími dětmi západní kultury a brzy všude znělo jejich bumtarata! bumtarata! bum!!
Filosofové dostali strach. Dostojí jejich podivná disciplína principům empirické ověřitelnosti, logické bezrozpornosti, praktické využitelnosti a dalším požadavkům věku odkouzlení? Z technovědné hegemonie se stala ještě tužší vláda, než jakou svého času představovalo křesťanské zjevení. Ten, kdo je podezřelý z náboženské hereze, se může před inkvizičním světlem skrýt ve stínech spekulace. Avšak ten, koho podezírají z nepraktičnosti a metodické nekázně (z postmoderního žvanění, jak se dnes říká), kamufluje své prohřešky hůře.
Našlo se ovšem dost těch, kteří se ideové diktatuře bránili a brání. Nikoliv metodou, ale pravdou živ jest lidský duch! volají třeba. A s pravdou je to daleko složitější než s metodou. Metoda je cesta, kterou vyšlapeme-li, může ji po nás projít kdokoliv a se stejným výsledkem (bude-li respektovat vykolíkovanou linii a nesejde-li na scestí). Pravda je však stezka, kterou musí každý projít sám, mapy nemaje. Pravdivý je ten, kdo vydává svědectví o světě, ne referáty z kartografie.
Vedle těchto velikánů, odvolávajících se na „univerzitu bez podmínky“, vyskytli se mezi filosofy i loajální, avšak čestní stoupenci vládnoucího pořádku, kteří uměli být užiteční, aniž by ztratili sami sebe. Bádali o metodologii vědy, ukazovali, v čem jsou zásady vědecké práce spjaty s principy „otevřené společnosti“, apod. Našli ve vědeckém diskursu jeho „lidskou tvář“, a i když neprohlédli, že humanismus je – tak jako každé útočiště – zároveň pastí, můžeme jim věřit filosofii jako onu „lásku k moudrosti“ (byť poněkud platonickou).
Jenže se najdou i filosofové, kteří se mobilizačního bubínku nejen obávají, ale zřejmě jim také imponuje. A tak se zatouží sami stát bubeníky a hnát na pranýř ty, kdo jsou v hierarchii akademické society ještě níže a do kterých se strefuje tak beztrestně a bez rizika. „Cože? My filosofové že bychom byli pavědci? My že bychom nevyhovovali přísným kritériím akademické práce? Vždyť se podívejte, jak horlivě tu tepáme šarlatány astrology! Ven s nimi! A zdalipak vy sami nemáte doma někde schovaný horoskop? Styďte se! To jste vědci?! Bumtarata! bumtarata! bum!!“
Přiznám se, že já ho doma schovaný mám (au!). Samozřejmě funguje (au!!). Udělala mi ho jedna slečna, se kterou jsem pak musel chodit, protože jí to tak vyšlo… Jenže to není ten důvod, proč mě vylekal text, jímž se profesor lásky k moudrosti Ivan Blecha (v Žurnálu UP 26. 10. 2007) rozhořčoval nad přednáškou astrologa na jednom univerzitním semináři a jímž bránil udavačské aktivity legračního inkvizičního spolku Sisyfos, řka: „Ing. Assenza (která na seminář o výchově pozvala i astrologa Gelnara – M. Š.) se na jedné straně kriticky ohrazuje proti klubu vědců, jimž leží na srdci, aby univerzity dodržovaly zásady vědeckého bádání, a přitom na druhé straně objektivně hájí astrologii. Tomu nerozumím. Doufám, že tohle podivné zmatení nemá na svědomí nějaká zlá vůle. Chci se domnívat, že jde o nedorozumění nebo o neujasněnost některých pojmů.“
Pisatel laskavě napomíná akademické nedochůdče, myslí to s ním dobře a ani ve snu by jej nenapadlo, že posledně jmenované má nějaké záškodnické úmysly, ač objektivně záškodníkem je; nebohá hříšnice by měla ocenit a přijmout tezi o „neujasněnosti některých pojmů“ (a tedy o nemožnosti principiálního nesouhlasu), protože v opačném případě… (v závěru se píše o „povinnosti nahlásit nadřízeným orgánům“).
Jenže hodnému policistovi odkaz na zlého kolegu nevychází, celá záležitost se totiž vzápětí posouvá do komické roviny: „Kde u astrologů najdeme ,empiricky podložená tvrzení‘, u kterého z astrologů najdeme byť jen sebemenší snahu po tom, aby ,pravdivost závěrů prosadil po vlastním důkladném prověření‘? Kde mají například astrologové statisticky průkaznou evidenci o validitě svých předpovědí?“ Jiné než těmto kritériím odpovídající obory nemají dle autora na univerzitě co pohledávat.
Filosof se dostává do takového varu, že si nevšímá podřezávání vlastní větve. Je nabíledni, že závěry seriózního astrologa jsou intersubjektivně, ba empiricky prověřenější než jakýkoliv závěr řekněme pozdního Heideggera nebo Friedricha Nietzscheho (nic proti nim, právě naopak). Nevím sice, kde si vedou astrologové „statisticky průkaznou evidenci“, nevím ale ani to, kde ji mají filosofové, neřkuli třeba teologové, kteří se na univerzitě dokonce těší privilegiu vlastní fakulty.
Není astrologie zvláštní formou exegeze, která jen vykládá trochu jiné zjevení než to křesťanské? Není interpretace vztahu mezi lidským osudem a konstelací planet jakousi pohanskou hermeneutikou?
Blecha, v přímé souvislosti se spolkem Sisyfos, zdůrazňuje, že tažení proti pavědě (například proti odpůrcům jaderné energetiky nebo – dodejme s odkazem na poslední aktivity „skeptiků“ – odpůrcům amerického radaru) není nic politického, nýbrž se děje „věcně a racionálně“. Zároveň si pochvaluje příklad medicíny, kde jsou šarlatáni vylučováni „bezohledně a netolerantně“.
Metafora nemocnice, která mezi řádky prosvítá, je přímo nabitá významy. Chodby září čistotou, bílá je skutečně bílá, pacient trpně a s důvěrou leží a čeká a všude to uklidňující aroma dezinfekce… To ve filosofii, tam aby se jeden nepřestal bát, humanitní vědy, to je přímo cikánská čtvrť: „Nemají zpravidla takovou velkou odpovědnost a zdá se jim, že je možné být ve výběru témat i metod jaksi volnější a dovádivější. Odtud masivní nápor postmoderny, vzešlé ostatně z humanitních věd, jejíž ozvěny nacházíme i v argumentaci paní kolegyně (když se dovolává Thomase Kuhna). Já si myslím, že je to špatně. Mě osobně tento stav tíží, protože na vině je právě velká část soudobé filosofie.“
Skutečným viníkem jsou tedy agenti postmodernismu: mrhání talentů, ničení hodnot, kažení mládeže! Je načase provést masovou sebekritiku! Bumtarata! bumtarata! bum!!
Královna je mrtvá!
Blechovo vystoupení (a obrázek lze doplnit polemikou téhož filosofa s Borisem Cvekem v A2 č. 43/2007, kde hájil nerelativizovatelnost vědeckého poznání) můžeme považovat za specifický symptom obecnějšího problému, zvláště když vezmeme v úvahu dva explicitní rysy autorova postoje: odmítání politické povahy poznání a proklamaci schopnosti „nahlédnout pravou povahu skutečnosti“, což je podmíněno dodržováním vědeckých principů (tj. vyloučením šarlatánů a obviňováním relativistů, kteří „pavědcům“ otevírají prostor).
Obecnější problém, který tu lze ilustrovat, se jmenuje kompenzační funkce ve filosofii – a potažmo v humanitních disciplínách, jichž je filosofie vykřičeným příkladem. Teze zní, že dotyčné obory zapomněly na svoji pravou funkci, staly se bezvýznamnými a tuto skutečnost potřebují vyvažovat hledáním náhradního významu; onou pravou funkcí humanitních disciplín by přitom mělo být právě to, co Blecha tak vehementně popírá: političnost veškerých jejich tvrzení, resp. schopnost rozpoznávat v tom, co se jeví jako „objektivní realita“, výsledek sociálních praktik a iniciovat intervence do společenských poměrů.
Na počátku sedmdesátých let například britská televize natočila dokument o vykořisťovaných hornících v Apalačských horách; film se v USA nevysílal, byl ale šířen na videokazetách a pomohl politicky netečnému obyvatelstvu změnit obraz sebe samých natolik, že se odhodlali k protestům proti své situaci.
Řeklo by se, že jde o ojedinělý případ angažované sociologie. Jenže i tak „muzeální“ obor, jako je klasická filologie, čerpá přece svůj smysl z historického sepětí s vytvářením „imaginárních komunit“, oněch čtenářských společenství debatujících o povaze člověka, o „animal rationale“ a „zóon politikon“, o aténské a sparťanské ústavě a o dalších tématech, která utvářela moderní politické národy, aby posléze zatuhla v duté busty na chodbách klasických gymnázií.
Nostalgici moudrosti, uvozující svá tvrzení slovy „Již staří Řekové věděli, že…“, někdy pateticky hovoří o filosofii jako „královně věd“. To se zpravidla vykládá tak, že zatímco speciální (hlavně přírodní) vědy bádají v jednotlivých výsecích reality, filosofie nahlíží realitu v celku, v jejích obecných rysech, podobna architektovi, který jediný chápe smysl díla, na jehož částech se pachtí řemeslníci; zatímco vědec zná pouze svůj předmět, filosof rozumí místu onoho objektu v totalitě světa a také ví, co je samotnou podstatou vědecké práce, v čem je její „vyšší účel“. Cosi z této monarchické představy stále přežívá a jen prohlubuje nedůvěru, kterou mnozí k filosofii chovají.
Má-li však filosofie nárok na nějakou zvláštní autoritu, tedy: je-li ve srovnání s jinými disciplínami v něčem zakládající, pak je to její příslovečný údiv, schopnost vnášet perspektivu nesamozřejmosti do našeho vnímání reality. Je to ze samé své povahy myšlení podvracečské, nepřijímající pojmy jako obtisky jasných a nerelativizovatelných fenoménů, ale jako výsledky komplikovaných diskursivních strategií, které tak mistrně demonstroval Platón ve svých „dialozích“.
Obdivovatelé antického veleducha přitom zdůrazňují, že jádro jeho filosofie nebylo v psané, ale v esoterické, nepsané nauce pro vyvolené. Mají pravdu, ale jinak, než si myslí. Hlavní poučení z platónských dialogů je totiž to, které v nich není otevřeně vyloženo, ale které je jejich „potlačenou pravdou“; esoterická Akademie neleží ve starých Aténách, ale mezi řádky Platónových spisů a předává nám základní filosofickou lekci: skutečnost není jen tak, se skutečností lze nakládat, lze ji sofisticky zmanipulovat a tuto manipulaci skrýt za oslňující záři idejí (a samozřejmě za odsouzení „sofistů“); mít pravdu znamená přesvědčit ostatní, že patří k nám – anebo je vyloučit z našeho světa.
Filosofie má nesmírnou moc, i když je v prvním plánu bezmocná. Od svých počátků se zaměřovala na porozumění tomu, co je to vlastně moc (v širokém slova smyslu toho, co v každé situaci specificky působí; potentia), jaké má podoby, jak se získává a zase ztrácí. Nejprve mluvili filosofové v kosmologických metaforách, hledajíce „první principy“ světa; nejdále došel Anaximandros, když napsal, že původ všeho je v apeiron, v Neohraničeném – neboli: moc má ten, kdo definuje, a sám zůstává nedefinovatelný. Později došla filosofie k pojetí, které přeneslo její moudrost přes práh křesťanské civilizace: moc je logos – slovo, které bylo na počátku a které se stalo skutkem: budiž člověk, pravil Hospodin, Neohraničený Nezobrazitelný. A filosofické poselství má opět podobu potlačené pravdy: zobraz Boha – a uvidíš, že není než modlou!
Nebezpečnost filosofického vědění je důvodem, proč jsou dějiny filosofie tak fascinující. Nejsou to dějiny zápasu dobrých filosofů proti zlému světu, ale dějiny zápasů uvnitř samotné filosofie. Jejich smysl, smysl pro nesamozřejmost světa tak, jak je dán, není ani dnes lehké najít – a to ne přesto, ale právě proto, že máme katedry filosofie s jejich kodexy a akademickou autoritou. Tato skutečnost totiž odvádí pozornost od faktu, že jádro věci není ve filosofii jako univerzitním oboru, ale ve filosofičnosti přístupu. Ten jsem často našel spíš v dílech historiků nebo sociologů, zatímco filosofie samotná nejednou trpí tím, co jindy vytýkala speciálním vědám: činí se na díle, o jehož širších souvislostech nemá ponětí, a stává se tedy zvláštním typem pozitivismu.
Televize Nova například před časem sponzorovala vydávání sebraných spisů Jana Patočky. Z Patočkova jména se v té době stávala filosofická ikona spjatá s antikomunismem a z oslavného přístupu k jeho dílu jeden z rituálů nové loajality. Patočkovo myšlení se v podobě úhledných svazků v pevných deskách stalo „tvrdým faktem“ morálně svrchovaného kapitalismu, aniž se kladla otázka po sociální podstatě tohoto faktu, co to třeba znamená, že mediální moloch sponzoruje vydávání knih, v nichž se hluboce kritizuje technická civilizace. Není to podobné, jako když Nova koupí film, který může zatřást lidmi, vytvoří si alibi hodnotného programu, a současně zařazením do marginálního vysílacího času film dokonale zneviditelní?
V naší společnosti se možná šíří víra v „pavědy“ nebo ve spiklenecké teorie. Není to ale především příznak sociální nejistoty, na kterou politicky abdikovaná filosofie neumí reagovat a podat účinný popis reality, rozpoznat fikce „tvrdých faktů“? Ztracenou autoritu pak nezbývá než kompenzovat třeba tím, že se staneme dvorním radou, který dbá o čistotu vědy, třeba i proti vědcům samotným…
Co si myslí busty?
Jiný typ náhražky za vlastní bezvýznamnost představuje nedávná tisková zpráva děkanů filosofických fakult, kde vyslovili nesouhlas se snižováním prestiže a finančního ohodnocení společenských a humanitních oborů a varovali, že „přezíravý postoj k humanitním vědám může v budoucnu přinést značné problémy nejen odborné, ale i etické“.
V textu není údajná etická ztráta nijak specifikována; hovoří se jen o tom, že dotyčné disciplíny „zásadním způsobem ovlivňují vzdělanost a kulturu této země“. Neprosvítá z dotyčné formulace představa, že humanitní vědy jsou tu hlavně od toho, aby leštily vznešené busty klasiků, a že problém je teprve to, když jsou busty oprýskané a chybějí leštidla? Dejte nám prostředky a my vám vychováme další generaci kultivovaných občanů…
Co ale říkají ti „mocní mrtví“, kteří jako hamletovští duchové zavražděných králů obcházejí naše akademické hrady?
Ano, je správné, abychom se vraceli ke klasikům západní vzdělanosti, jde ale o to, jak jejich odkaz budeme číst. Smysl naší kultury je podle mého názoru třeba hledat především v křesťanské tradici liberalizace, tj. získávání svobody jako autonomie umožňující stát se výhradním autorem vlastních rozhodnutí (za která budeme souzeni). Svobodu ovšem nelze jen tak odhalit pod nánosem rozmařilosti nebo donucení; svobodu jsme vždy již ztratili v nejrůznějších vlivech (ať biologických nebo kulturních), které určují naši situaci, a teprve „zpětně“ ji vydobýváme skrze (roz)poznávání těchto vlivů; jejich popsáním od nich získáváme potřebnou distanci a alespoň částečnou možnost je kontrolovat: „teorie“, jak zní jedna současná zkratka pro celé klubko humanitních disciplín, je tak především formou (emancipační) praxe, navazující na křesťanský průzkum duše vláčené pudovými krajinami pekla.
Skutečný „impakt“ (dopad) této praxe není v citačních indexech, které mohou být i znakem hluboké kooptace do systému, ale v popsání společenské podmíněnosti „reality“, v zobrazení zobrazování (jehož forma je vždy postavena na zákazu zobrazování jiných obsahů). To přitom neznamená všude jen hledat mocenskou manipulaci, takže zmizí všechno závazné (jak nám to předhazují antipostmodernisté), ale jde hlavně o to ukazovat, na jakých „neimpaktovaných“ efektech závisí třeba na první pohled „politicky neutrální“ vědecké poznání. To by například bez praktik intersubjektivního prověřování a důvěřování, uznání legitimity laboratoře ze strany nevědců, vůbec nebylo poznáním: neobohatilo by totiž naši (společenskou) zkušenost o možnost takového jednání, které nám předtím bylo nepřístupné a které nám dovoluje kontrolovat vlivy, za něž původně nejsme zodpovědní, a proto za ně nemůžeme být souzeni; věda je způsob, jak za ty vlivy převzít zodpovědnost. To je smysl západní humanitas.
Význam humanitních věd je u nás možná opravdu podceňován. Je ovšem otázka, zda není devalvován stávajícím přístupem disciplín samotných. Dostatek financí jim na prestiži nepřidá. Pokud se humanitní vědy nedokážou přihlásit ke své emancipační tradici, stanou se jim zisky z grantů jen další náhražkou za ztracený původ.
Autor je (post)moderní relativista.