Pátrání po dobré detektivce

Nakladatelé, kteří chtějí v Česku vydávat takzvané oddechové žánry, mají oproti svým kolegům v západní Evropě pozici ulehčenou i ztíženou. V každém případě se stále ještě nacházejí ve stavu, který se od dlouhodobě fungujícího knižního trhu liší.

Deformace komunistickou estetikou, která cosi pustila, ale od něčeho jiného, třebas velmi blízkého, už nepovolila ani řádku, ve čtenářích oddechové literatury přetrvává nejdéle. Právě oddechová literatura, zejména pak konzervativní detektivky, totiž mohla v socialistickém Československu vycházet. A detektivky také vycházely a byly hojně čteny, mimo jiné i proto, že díky nim mohl čtenář trochu nakouknout do života za železnou oponou, o němž se v propagandistickém zpravodajství dozvídal jen málo a zkresleně. Na tom byla založena dodnes trvající popularita jak klasiků, jako Agatha Christie, Raymond Chandler či Georges Simenon, tak autorů novějších, jako Ed McBain či Dick Francis.

 

Experimenty ve výprodejích

Kdo tedy chtěl na knižním trhu uspět, musel do svého edičního plánu získat některého z autorů, které už prověřila osmdesátá léta. Olympia si udržela Dicka Francise, který spolu s včas angažovaným Jaroslavem Foglarem nakladatelství jako jedno z mála z bývalých „kamenných“ zachránil. Tím druhým je Mladá fronta, kde je ovšem soustředěno také vydavatelství časopisů (a pomíjíme ne zcela průhlednou privatizaci). Práva na Eda McBaina už v tržním prostředí získalo nakladatelství BB art, které kolem něj vybudovalo rozmanitou detektivní edici. Ale i zde si musejí dát pozor a dávat českým konzervativním čtenářům, co chtějí: přehledný případ s vyšetřovatelem a odhaleným pachatelem.

Autorům, kteří s žánrem experimentují, se totiž v Česku nedaří a je jedno, kdo je vydává. BB art neuspěl s celosvětově populárním Elmore Leonardem a nepomohlo mu ani to, že román Buď v klidu navazoval na zfilmovaný hit Chyťte ho! a že se i sám dočkal (už méně populární) filmové verze. Leonard je totiž příliš sarkastický, je v něm mnoho černého humoru a málo tradiční zápletky. S detektivkami narazilo v začátcích i nakladatelství Argo, kterému se jinak daří skoro všechno. Edice Kobra totiž v polovině devadesátých let nabídla nekonvenční krimi třeba od Jima Thompsona, což je kultovní postava amerického thrilleru, opět mimořádně oblíbená u filmařů, autor velmi temných a znervózňujících příběhů, v nichž žádná postava není úplně bílá ani černá. Ale stejně jako Elmore Leonard i tato edice skončila ve výprodejích, protože čeští čtenáři detektivek nejsou na experimenty zvědaví a ti, kteří by mohli být, tedy převážně studenti, tehdy hltali Kerouaka, Henryho Millera a Jáchyma Topola.

Trochu lépe se dařilo autorům špionážních thrillerů, zvláště v devadesátých letech. Nyní jejich éra pomalu končí, ale v nakladatelstvích jako Domino, Metafora, BB art, Knižní klub nebo Jota už protlačili jejich následníky, jimž víc než intriky studené války zvedá hladinu adrenalinu boj s drogovými kartely a islámskými teroristy. Thriller (ať již špionážní nebo kriminální) je ostatně jedním z mála žánrů, který se za socialismu vůbec nepěstoval, a přesto si na něj Češi zvykli. Ne že by byl zárukou úspěchu, ale pokud autor skutečně disponuje uměním napínat čtenáře (což většina těch amerických umí, koneckonců na to stačí několik prostých triků, které jim prozradí v kursech tvůrčího psaní), uspěje i u těch českých. A občas se tu v haldě zaměnitelné hlušiny objeví i originální autoři, jejichž význam překračuje hranice žánru: namátkou James Elroy nebo James Meek. Jejich smůlou bývá, že nakladatelé jim nevěnují žádnou zvláštní pozornost, takže se setkají se stejným (ne)zájmem médií jako jejich méně nadaní kolegové. Reflexe nebo spíše nereflexe oddechových literárních žánrů v médiích je ostatně kapitola sama pro sebe.

 

Od rodokapsů k majoru Zemanovi

Socialistická nakladatelská politika v podstatě zničila českou detektivku, která se velmi opatrně rozvíjela před druhou světovou válkou a pak jen krátce ožila v šedesátých letech díky Josefu Škvoreckému či znovu publikujícímu „brakovému“ králi Eduardu Fikerovi. Jinak se ovšem v éře majora Zemana rodily detektivky nejen poplatné režimu, ale až na některé tituly Václava Erbena slaboučké; v podstatě se to nezměnilo dodnes. I přesto, že třeba brněnské nakladatelství Moba se usilovně snaží oživit čtenářský zájem o původní českou krimi. A docela se mu to daří: stačilo vyrobit obálku, která připomínala jednu zavedenou socialistickou edici, a držet řadu dostatečně dlouho. Jak známo, když je v knihkupectví vyrovnáno patnáct titulů s podobnou vizáží, zákazníka to začne zajímat. Moba si navíc zřejmě zjistila, že detektivky od českých autorů čte nejčastěji nejstarší generace: proto například zadávala tvůrcům, aby své příběhy umísťovali do českých lázní, a proto je většina detektivek z tohoto nakladatelství velmi starosvětská, cosi mezi Agathou Christie, zkrotlým Raymondem Chandlerem a Karlem Čapkem. Žádné moderní policejní metody, žádné mafie ani gangy, čeští autoři dopřávají svému stárnoucímu publiku útěchu nekomplikovaného světa, v němž se vraždí tak nějak po sousedsku. Kdyby se chtěl někdo pokusit o cosi rafinovanějšího, musel by se vymezit mimo žánr: a teď není ani tak řeč o Miloši Urbanovi, jako spíš o Pavlu Frýbortovi nebo Josefu Klímovi, kteří do svých kriminálek přidávají cosi jako kritiku poměrů, případně vlastní zkušenosti s podsvětím a osobní zaujatost. Což neznamená, že onou rafinovanou alternativou jsou, to v žádném případě. Ale občas projeví smysl pro realitu a elementární znalost chování současných zločinců i policistů. Nadprůměrná česká detektivka už dlouho nevznikla – a nevyhraněná a opatrná nakladatelská politika na tom má svůj nepochybný podíl.

Autor je redaktor časopisu Týden.