Odpověď na otázku uvedenou v názvu tohoto textu lze v nejjednodušší podobě samozřejmě očekávat dvojí: ano, či ne. Kladná i záporná odpověď se přitom musí vyrovnat se dvěma základními skutečnostmi. Z toho, jak řeší napětí mezi nimi, pak vyplyne konkrétní podoba toho či onoho řešení našeho problému.
Prvním faktem, který nutno vzít v úvahu, je to, že hlavním obsahem filosofického zkoumání by mělo být hledání příslovečné moudrosti, klasicky spojované například s idejemi pravdy, dobra a krásy. Taková intelektuální mise si nesporně žádá, abychom se maximálně povznesli nad osobní sklony a předsudky, včetně stranických půtek každodenního života. Spojení filosofie s charakteristikou, jakou je „levicovost“, pak zavání porušením této myslitelské etiky, proměněním filosofie ve služku nějaké ideologie, podobně jako je z moderních pozic kritizována středověká filosofie za svoji služebnost křesťanské teologii.
Vedle této skutečnosti, která je spíš normativním nárokem než faktem, však nelze popřít empiricky prokazatelnou existenci a působnost autorů, kteří bývají, pokud jde o jejich místo v akademickém světě, řazeni k filosofům a jejichž myšlenky jsou zároveň inspirativní pro určité politické proudy, v našem případě tedy levici. O myslitelích jako Theodor Adorno nebo Jürgen Habermas lze oprávněně tvrdit, že jsou představiteli levicové teorie, kterýžto výraz zřetelně implikuje existenci levicové praxe jako svého nutného korelátu (ačkoliv vztah mezi sofistikovanými filosofickými koncepcemi a programy politických stran bývá pochopitelně nepřímý a několikanásobně zprostředkovaný).
Uvedené dvě skutečnosti bychom mohli shrnout do jednoho konstatování, které říká, že filosofie (jako taková) by asi levicová být neměla (ba dokonce nemůže být), na druhé straně ale existují konkrétní filosofové, které za levicové označit lze. Zpronevěřují se tito filosofové svému poslání? Jsou to špatní filosofové? Nebo dokonce podvodníci, kteří zneužívají autoritu a auru „lásky k moudrosti“ k tomu, aby jimi zakryli své ideologické předsudky?
Protože se sám považuji za filosofa a navíc bych pravděpodobně odpovídal povšechnému označení „levicový intelektuál“, pokusím se sebe i své „soukmenovce“ proti uvedenému nařčení obhájit. Rozhodující pro úspěch takové snahy bude zodpovězení otázky, jak je možné, že zatímco filosofie musí být takříkajíc nadstranická, jednotliví filosofové mohou být (například) levicoví, aniž by (jak si dovolíme předpokládat) přestali být filosofy?
Nedůvěra k tomu, že něco takového opravdu možné je, vychází vlastně z předpokladu nesmiřitelnosti dvou společenských rolí:
občana, který na základě svých osobních zájmů, sociálního postavení a v souladu se svým viděním světa preferuje určitý politický kurs, je účastníkem nějaké kauzy, straníkem nějaké mocenské skupiny a tím se dostává do sporu s jinak orientovanými spoluobčany; a mudrce, který zaujímá pozici jakéhosi transcendentního diváka a v touze po pravdě usiluje o hledisko celku (byť i formulované negativně, totiž tak, že celek je nám nedosažitelný, a proto bychom si měli být vědomi své nedostačivosti, měli bychom otevírat své omezené perspektivy jiným a neulpívat na svých sobeckých zájmech).
Již staří Řekové věděli, že…
…sporem mezi těmito dvěma rolemi je třeba se intenzivně zabývat, neboť k jejich střetu by nedocházelo, kdyby se v reálném životě notoricky neprolínaly. Legendární případ Sókratés se z tohoto důvodu stal jedním z klíčových příběhů západní kultury; z vyprávění o popravě antiestablishmentového intelektuála vlastně vznikl žánr, jemuž dnes říkáme politická filosofie. Obhajoba výše uvedené možnosti je v podstatě obhajobou tohoto žánru.
Není podle mne náhodné, že když se první velký politický filosof Západu Platón, žák Sókratův, pokusil otázku rozporu mezi rolí občana a rolí filosofa zodpovědět tím, že ten rozpor jednou provždy zruší (v jeho ideálním státě měla prostě vládnout sekta moudrých), stvořil něco, co bylo v moderní filosofii ne zcela neprávem označeno za předobraz sociálně inženýrského totalitarismu (nejhorlivě tak argumentoval liberál Karl Raimund Popper).
Někdo by mohl právě Platónův případ označit za varovné znamení těm, kteří vnášejí do filosofické spekulace své stranické preference, v případě antického myslitele evidentně protidemokratické, vyhraněně aristokratické, ba elitářské. Stranická povaha politického názoru je zamlčena ve prospěch falešně univerzálního, obecnou platnost nárokujícího názoru transcendentního diváka – trochu jako kdyby si fotbalista začal uzurpovat oproti ostatním hráčům autoritu rozhodčího. Místo nalezení pravdy stojí na konci takové filosofické cesty jen o to větší lež. Pravda je nadstranická, politika nemá ve filosofii co dělat…
To by ale bylo neporozumění tomu, oč v politické filosofii s její snahou o řešení vztahu mezi občanem a mudrcem běží. Platónovo řešení není špatné proto, že by vnášelo do filosofie nepatřičný, rušivý element, který by mudrci zakrýval výhled na neposkvrněnou pravdu. Chyba je v tom, že se tu politično ve skutečnosti podceňuje, ba pohrdá se jím, jakkoliv mohou „angažované“ Platónovy dialogy působit opačným dojem (díky svému důrazu na otázky jako spravedlnost nebo poslušnost zákonům). Ve skutečnosti představují grandiózní pokus, jak učinit politiku zbytečnou – což je ostatně cílem každého opravdu totalitárního režimu: vytvořit rozporůprostou společnost (rasově čistou, beztřídní apod.), kde by ve veřejných otázkách již nebylo třeba docilovat křehkých a často bolestivých kompromisů, neboť všichni by sdíleli tytéž hodnoty a zájmy.
Není ale takový totalitární cíl tajným a potlačeným snem každého politického aktéra? A není nalezení konečného hlediska celku, absolutní pravdy tajným snem každého filosofa?
Být divákem své účasti
Smyslem politické filosofie není zrušit rozpor mezi pozicí straníka a mudrce, ale proměnit jej ve schopnost rozumějící teoretické distance vůči vlastnímu politickému angažmá; toto angažmá by však zároveň mělo zůstat základním zdrojem právě onoho hledání pravdy, dobra a možná i krásy.
Politický filosof je v prvé řadě občan, účastník veřejného dění, a toto dění jej fascinuje natolik, že se mu zpětně snaží lépe porozumět z pozice filosofujícího diváka. Má přitom k onomu dění takovou úctu, že se vždy cítí povinen respektovat sebe sama jako účastníka, tj. přijmout preference a rozhodnutí učiněné v této jednající roli, brát je jako skutečnost, již nutno dále analyzovat, nikoliv však překonávat směrem k nějaké nadstranickosti, nějaké vyšší skutečnosti. Hledisko celku tu sice přítomno být musí, ale pouze jako horizont nutný pro porozumění existující politické pozici v širších souvislostech. Je to obrana proti vždy hrozící krátkozrakosti a jednostrannosti stranické perspektivy, případně korekce těch stranických tezí, jež se v teoretickém přezkoumání ukážou jako neudržitelné (což ovšem může zaujímanou pozicí významně otřást).
Divák má sice oproti účastníkům privilegium vnímání celku, ale má ho právě jen teoreticky (řec. theórein znamená „dívat se na“); ztrácí je, jakmile by z něj chtěl odvozovat přímé praktické důsledky – což může, v tom okamžiku ale z ochozů sestupuje dolů na hřiště a jeho pohled se mění, má jiný záběr.
Přechody jsou pochopitelně možné, ale musí být vnímány právě jako přechody, v nichž se skrývá – někdy těžko definovatelný – přeryv: mohu být divákem se zkušeností (vzpomínkou) účastníka, a naopak, ale vždy musím v dané chvíli být tím nebo oním (a druhým jen v té vzpomínce).
Pohled filosofa je pro politiku přínosný tak, že umožňuje prohloubení a rozšíření stranického stanoviska měrou, jakou by to v samotném politickém životě nebylo možné. A někdy se může hlas filosofa projevit v občanovi jako hlas svědomí, který varuje před tím, aby v něm stranickost rozdrtila to, co jej váže k obci a spoluobčanům vůbec.
Neméně přínosné je však politické dění, v němž se občan angažuje, pro jeho případnou roli filosofa. Je jednou z klíčových zkušeností politické filosofie, že naráží na omezenost a parciálnost každého lidského pohledu na svět. Tím, že její základní ctnost nabádá k plnému respektu sebe samého jako občana (politicky zaujatého praktika, ne povzneseného teoretika), musí se učit chápat toto omezení ne jako otravnou překážku, ale spíš jako zábranu ve smyslu stanovení mezí, jež přísluší člověku.
Neustálé napětí mezi rolí účastníka a rolí diváka není důvodem nemožnosti politické filosofie, ale naopak její nejzákladnější možností. Snaha zrušit toto napětí zotročením jedné role tou druhou může pocházet jedině ze špatného občanství – nebo špatného filosofování.
Může být tedy filosofie levicová? Stále váhám. Výraz filosofie má totiž v daném kontextu dva významy. V termínu „současná levicová filosofie“ označuje soubor filosofických koncepcí a autorů, ne samotnou filosofii, ale spíš jistý názorový proud, který samozřejmě lze charakterizovat jako nějak politicky orientovaný. Bylo by možné říct totéž o filosofii jako takové?
Jenže co je „filosofie jako taková“? Není to nakonec jenom totalitní sen osamělých diváků?
Autor je filosof.