Tak trochu jiná detektivka

Anonymní hlas, strohý a odměřený, téměř bez metafor a obrazů, Brit každým coulem, byť poněkud matoucí svým zjevem. I takových přirovnání se dostalo během více než dvacetileté literární kariéry dnes již klasikovi britského románu Kazuovi Ishigurovi. Ishiguro je původem Japonec; jeho rodina přesídlila za prací do Británie a nakonec zde neplánovaně zůstala natrvalo. Sám Ishiguro říká, že mu v literárních počátcích tato skutečnost velmi pomohla. Začal tvořit v době, kdy se do módy dostala tzv. internacionální literatura, tedy tvorba, která nabízela znuděným čtenářům vítané osvěžení v podobě nových pohledů, neokoukaných hrdinů a mnohdy i exotického prostředí.

Z Japonska do Británie

Taková charakteristika by se dala nepochybně použít i pro jeho první dva romány, Nejasný výhled na kopce (A Pale View of Hills, 1982) a Malíř pomíjivého světa (An Artist of the Floating World, 1986, česky 1999). Jsou situovány do Ishigurova rodného Japonska a vyrovnávají se s citlivými tématy druhé světové války, japonské role v ní a amerického svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki. Pokud si někteří kritici zařadili Ishigura počátku osmdesátých let jako „anglicky píšícího Japonce“, museli být šokováni tématem jeho třetího románu Soumrak dne (The Remains of the Day, 1989, česky 1997), v jeho kariéře zatím asi nejúspěšnějšího.

Soumrak dne by klidně mohl být dílem nějakého ostříleného britského literárního barda, který nostalgicky vzpomíná na zlaté časy před druhou světovou válkou, na idylu šlechtických večírků a honů. Podíváme-li se však pod povrch zdánlivě tradičního příběhu stárnoucího majordoma, který se opakovaně vrací ve vzpomínkách do minulosti a hledá pravdu o politických aktivitách svého tehdejšího pána lorda Darlingtona, nalezneme rovinu druhou, velmi pečlivě propracovanou, poodhalující ne úplně známou tvář života anglické šlechty ve třicátých letech. Většina „čistě“ britských autorů by se při podobném tématu snadno nechala strhnout k určitému klišé, k jednostrannému vidění historie. Ishiguro měl však tu výhodu, že mohl jít vlastní cestou – svého Stevense viděl očima Východu.

Jeho hrdina není dokonalý, neomylný a vševědoucí gentleman, ale člověk pochybující, nerozhodný, který si uvědomuje, jak pomíjivý je lidský život, kolik pravdivých, ale naprosto odlišných interpretací může mít jediná událost. Právě tato mnohovrstevnatost, absence dogmatu, tak typická pro autory s podobnými kořeny, se stala klíčovým aspektem celé další Ishigurovy tvorby.

Proti stereotypu

I proto mohl k námětu svého dalšího románu, Když jsme byli sirotci (When We Were Orphans, 2000), přistupovat mnohem svobodněji. Už jen kombinace tradičního detektivního románu à la Sherlock Holmes a prostředí anglického impéria na počátku druhé světové války mohla být pro někoho, kdo nebyl odkojen Kiplingem a jeho poněkud zavádějící prezentací britských koloniálních dějin, smrtící. Ishiguro si naštěstí nelámal hlavu s tím, zda bude jeho popis zbohatlických úřednických kruhů či líčení místních obyvatel politicky korektní. Jak sám říká, nikdy mu nešlo o zachycení hmotného světa, ale mnohem spíše o stereotypy, které mají lidé v sobě hluboko zakořeněné, o mylné představy, k nimž mohou tak jednoduše dospět a které mohou významně ovlivnit jejich další životy.

Christopher Banks, hrdina románu Když jsme byli sirotci, je stejně nespolehlivým zdrojem informací, jako byl neustále pochybující majordomus Stevens či jako bude o pár let později naivní Kathy v románu Neopouštěj mě (Never Let Me Go, 2005, česky vyjde v květnu 2007). Vidíme všechny události jeho očima, ale sami cítíme, že jeho verze není příliš věrohodná. Jak moc se liší Ishigurův detektiv od geniálních detektivů typu slečny Marplové, kteří šli neomylně důkaz po důkazu a i ty nejspletitější záhady vyřešili! Jeho detektiv není sebejistým, nikdy se nemýlícím polobohem, ale spíš chybujícím smrtelníkem, který kdysi v dětství podlehl bludům představivosti, z událostí si vybral jen některá fakta a dlouhá léta žil v jedné velké lži.

Pravda, Christopher je ve své vlasti slavným a uznávaným detektivem. Ale to, co funguje na idylickém venkově, kde se všichni znají a kde málokdo vybočuje svým chováním z řady, nemusí fungovat v tajemné, dekadentní spleti šanghajských uliček, plných opiových doupat a pokryteckých koloniálních úředníků, hájících především své osobní zájmy, v nichž se Christopher snaží dopátrat pravdy o svých rodičích, kteří před dvaceti lety za záhadných okolností zmizeli. Christopherovo vyšetřování ukáže nejen zcela nečekané rozuzlení celé záhady, ale také poodhalí temnější stránky britské koloniální nadvlády na Dálném východě.

Román Když jsme byli sirotci rozhodně nepatří k vrcholům Ishigurovy tvorby. Chybí mu čistota a hutnost Soumraku dne i znepokojivé napětí knihy Neopouštěj mě, je mnohem tradičnější než jeho ostatní romány. Ano, v tvorbě Kazua Ishigura nalezneme lepší díla, ale i tak se román Když jsme byli sirotci řadí k tomu nejlepšímu, co v Británii na přelomu tisíciletí vzniklo. Už jen proto by si tato kniha (i její kvalitní překlad) zasloužila mnohem výpravnější a reprezentativnější vydání, než jakého se jí u nás dostalo.

Autorka je anglistka a amerikanistka.