V eseji inspirovaném Heideggerovou statí se mimo jiné dokazuje, jak je deformován náš vztah k řeči a jakou roli v našem přebývání ve světě hraje poezie. Jako důkaz míjejících se řečí uvádíme na stranách 26–27 ukázku z díla prozaika Iliji Trojanowa.
V zrcadlové, německo-české úpravě, v edici oproti prvnímu vydání revidované, opět ve třech samostatných, ale samostatně neprodejných svazečcích vycházejí pozdní texty Martina Heideggera. Úvod do metafyziky a Konec filosofie a úkol myšlení doplňuje do trojice nejrozsáhlejší svazek s názvem slavné stati inspirované Hölderlinovou básní Básnicky bydlí člověk (Oikoymenh 2006, přeložil Ivan Chvatík). Tento i další texty, které zde můžeme číst, mají pro evropskou duchovní kulturu neobyčejný význam. Byly vytvořeny v průběhu padesátých let, u nás se četly v sedmdesátých letech zejména mezi žáky Jana Patočky; různé verze jejich překladů pak kolovaly v samizdatové podobě, oficiálně byly vydány v roce 1993 v edici Oikúmené. Už název knihy nás přivádí k otázkám, jež se při četbě ještě zmnoží a nabudou na konkrétnosti a naléhavosti. Zůstaňme pro tuto chvíli jen u některých. Co zde znamená „bydlet“, a co je „bydlet básnicky“? Jaký je vztah bytí a bydlení? A co má s tím vším společného básník? Jaký vztah k bytí a bydlení má řeč? Co to je věc, a jak se má k sobě věc a slovo? A hlavně: proč, jak „básnicky bydlí člověk“?
Být a bydlet
Život lidí je životem bydlícím, říká Heidegger s Hölderlinem. Člověk žije na zemi lidsky, to znamená tak, že bydlí. Bydlet (wohnen) má u Heideggera velmi zásadní význam. Bydlet může jen člověk – a neznamená to jen mít přístřeší, vlastnit či obývat byt. Bydlení je specifická, lidsky založená existence. Člověk jest jinak než kámen nebo strom, píše se už v Heideggerově základním díle Bytí a čas (1927). Jest jinak, neboť o jeho bytí jemu samému jde, má na něm zájem, vztahuje se k němu. „B ytí (…) je vždy pro každého ‚moje‘“, musím se o ně každodenně starat a rozhodovat o něm: každý „musí být své bytí“. Toto bytí, velmi konkrétně prostorově a tělesně zakořeněné, tady a teď se dějící a neustále se – v modu každodenního obstarávání a spolubytí s druhými – nucené projektovat do budoucna, je u Heideggera označeno jako „pobyt“ (Da-sein). Bytí pobytu je bytím „vždy už“ ve světě. Další jeho zásadní charakteristikou je fakt, že se odehrává v čase a pobyt je musí sám rozvrhovat do budoucnosti, musí brát v úvahu časovost a dějinnost včetně své vlastní konečnosti; „putuje“ časem k smrti – ta tvoří vztažný bod.
Současně s tímto putováním a v jeho souřadnicích však člověk „na zemi a pod nebesy“ zároveň také bydlí: přebývá, zdržuje se, mešká, zůstává, zabydluje se, prodlévá, setrvává, žije. Říkáme běžně usadit se někde, mít nebo nemít kam složit hlavu (nebo také kosti), zapustit někde kořeny, zakotvit někde, najít přístav. Tato česká vyjádření, jemně se lišící stylovými charakteristikami i odstíny věcného významu, poukazují k aspektu trvalosti a stálosti bydlení a k dlouhodobé perspektivě domova; některá z nich ovšem navíc zároveň implikují předchozí stav pohybu, bloudění v neznámém či přímo hledání vhodného místa k spočinutí nebo cesty k němu. Výrazy meškat nebo přebývat, pobývat, zdržovat se poukazují naopak k dočasnosti a přechodnosti pobytu. V jazyce úředního styku se mluví o bydlišti trvalém, anebo přechodném. Ve filosofickém pojmu bydlení je však paradoxně zahrnut obojí význam najednou, setrvávání i moment dočasnosti; zejména v souvislosti s pojetím života jako cesty, s putováním k smrti, a tedy s perspektivou konečného života.
Slovesa zabydlet se nebo zdomácnět (a také například frazeologické přirovnání být někde jako doma) vyjadřují i v přeneseném významu potřebu a možnost proměnit anonymní, cizí prostor v prostor svůj, důvěrně známý a bezpečný. Je to prostor maximálně srozumitelný, kde si můžeme zvyknout, kde jsme rádi, a navíc za něj cítíme (spolu)zodpovědnost.
Jedním z aspektů bydlení je u Heideggera i „budování“: jde o „pečování a pěstění“ (colere, cultura), ale i o „stavění“ a o „všechno dílo lidských rukou a člověka vůbec“. Bydlení se však budováním nevyčerpává ani na něm není založeno (takové pojetí, spojované třeba se „zařizováním se“ by mohlo v souvislosti s Heideggerem zavádět). Jde o hlubší dimenzi budování, z níž plyne vztah ke světu jakožto domovu, k „domu světa“: jeho základem je odpovědnost za svět jako náš vlastní dům a domov. V pojmu bydlení má být tedy koncentrována specifická modifikace bytí, „bydlet“ je modus bytí vázaný výhradně na člověka.
Bydlet v řeči
„Nejde vůbec o to přednést nějaký nový názor na řeč. Všechno záleží na tom, zda se naučíme bydlet v mluvení řeči.“ Podle Heideggera člověk na Zemi a pod nebesy obývá dům světa; a děje se tak v oblasti (a díky oblasti, a též: prostřednictvím oblasti), kterou otevírá a v otevřenosti udržuje právě řeč. Primárně v řeči a řečovosti se totiž zjevuje rozumění a smysl (jako kategorie výhradně lidské). Řeč tak proměřuje šíři volného prostranství mezi zemí a nebem, v řeči se v tomto smyslu konstituuje i sama naše (lidská) možnost bydlení. Řeč jako existenciál představuje velké, mnohoaspektové téma. Právě ona se s domovem a bydlením zcela zásadně propojuje. „Něco je jen tam, kde vhodné, a tedy patřičné slovo něco pojmenovává jako jsoucí, a tak toto jsoucno jako takové zakládá. Jazyk je domovem bytí.“ Jak tomu rozumět?
Můžeme se domnívat, že možnost bydlení souvisí s několikaúrovňovým založením řeči; za prvé s tím, že řeč vychází z tělesnosti a že „spojuje hlubinu naprosté smyslovosti s výšinami nejpronikavějšího ducha“, a za druhé s jejím „bytostným sebezapomněním“, s její „univerzálností“ a „nepřipoutaností k já“ (jak to formuluje Gadamer), s tím, že představuje paralelní, neustále se dějící, sebe sama reflektující a sebe sama interpretující lidský svět: tedy svět, jak se člověku zjevuje ve svém usebraném, „bydlícím“, lidsky pochopeném bytí.
V jedné své rozhlasové promluvě řekl Jiří Voskovec: „Domov není nutně místo; domov je taky myšlení a paměť a zlost a radost a láska a hněv, vůbec všechno, co v nás je. (…) Náš jazyk je domov. Ta řeč se dá rozhodit po celém světě jako síť (…). Tam jsme chyceni, ať jsme, kde jsme.“ Mluví-li se o řeči, mluví se vždy o řeči mateřské. „Člověk mluví na základě té řeči, jíž bylo přiřčeno jeho bytování. Tuto řeč nazýváme jeho mateřštinou.“ Jde o řeč dějinně vyrůstající; kumulují se v ní zkušenosti generací, a ovšem i prožitky naše vlastní, individuální. V těsné souvislosti s ní a jejím prostřednictvím se odehrává naše dětství i dospívání, celý náš život, jsou jí určeny naše vzpomínky.
Domov je tedy vnitřní prostor vázaný na mateřský jazyk. Domov v tomto ohledu nelze nikomu materiálně „vzít“, neboť má zcela specifickou formu existence; právě proto však může být odňat či odnímán daleko rafinovaněji než vyhoštěním z rodné země a otázka bydlení (i bydlení v řeči) ve filosofickém pojetí dostává možná konkrétnější dimenze na příkladu emigrantů a jejich vztahu k mateřskému jazyku.
„Jestliže člověk bydlí, je umístěn v prostoru a zároveň vystaven určitému charakteru prostředí. Ony dvě psychické funkce, jež jsou do tohoto procesu zapojeny, můžeme označit jako ‚orientaci‘ a ‚identifikaci‘“, píše norský fenomenolog architektury Christian Norberg-Schulz. Právě k orientaci a identifikaci člověku pomáhají věci a místa specifického charakteru. K tomu, aby trefil do svého domu a cítil se v relativním bezpečí, zjednodušeně řečeno, potřebuje určité výrazné ohniskové body. Pouze „trefit domů“ však nestačí. Člověk potřebuje cítit určitý prostor jako svůj, potřebuje se s ním identifikovat, chápat ho jako významuplný. Patřit k místu a prožívat je jako domov.
Předmětem identifikace s prostorem jsou nám velmi konkrétní věci – a právě jejich prostřednictvím se vytváří náš vztah k místu už v dětství, právě v dětství. Tehdy v nás vznikají určitá percepční schémata, která pak předurčují všechny naše další zážitky. Vzpomínáme-li na dětství a domov, tanou nám na mysli věci, s nimž jsme se kdysi denně setkávali. A naopak – dláždění chodníku, cukřenka po babičce, vzor na látce, stará hračka nebo květina, jakou jsme mívali doma na zahrádce, živě evokuje dobu dětství, zpřítomní dávný domov a dá nám ho pocítit i v perspektivě jiných životních souřadnic.
Podobné je to se slovy. Zaslechneme-li slovo z dialektu důvěrně známého z dětství, dochází najednou k reflexi dávné identifikace, jak bychom mohli formulovat na základě výše uvedené opozice o orientaci a identifikaci. U Heideggera čteme: „Jmenování volá. Volání přibližuje to, co je voláno. (…) Tím přibližuje přítomnost toho, co předtím voláno nebylo…“
Jak píše František Halas (v souvislosti s vlastním křestním jménem): „ladičkou toho jména/ dávné se vrátilo…“. Prostřednictvím slov lze evokovat dávno uplynulé okamžiky, životní období, lidi, místa.
Básník a ryze vyřčené
„To, co obvykle ze světa, z lidských a božských věcí vidíme, přetavuje se v básnické promluvě ve skvost překypující tajemstvím. Tohoto přetavujícího zušlechtění se dosahuje jistým vystupňováním řeči. Je to však stupňování, které vede k jednoduchosti. Stupňovat řeč k jednoduchosti znamená: proměňovat vše v mírnou záři klidně znějícího slova.“ Hlavní poslání básníka je však opět spjato s metaforou bydlení jako výsostně lidského způsobu existence. Právě básník je totiž jakýmsi jeho garantem, tím, kdo bydlení umožňuje, kdo nás uvádí do „domu světa“ jako do domova. Je-li disponován k tak výjimečnému zacházení s řečí, se slovem (a tudíž k utváření tak podstatného vztahu ke světu, k věcem, k bytí), je to jeho výsostný úkol a nejvyšší odpovědnost.
„Bloudíme dnes domem světa…“ Ano, nebydlíme, nýbrž bloudíme, a o možných důvodech tohoto stavu se zde dočítáme na mnoha stránkách: je to utilitárnost a účelovost moderní civilizace, adorace výkonu, techniky, bezmyšlenkovitost a překotnost lidského počínání, ctižádost ovládat a nedbat na zákony… To, co vede třeba ke zrušení opozice blízkosti a dálky (i jiných základních souřadnic, které dávaly lidskému životu a světu původní rozměry srozumitelného domova). Deformován je také náš vztah k řeči: „domníváme se totiž, že řeč (…) je pouhým nástrojem dorozumívání a přenosu informací. Tato představa řeči je nám dnes tak běžná, že si sotva všimneme její cizí, nepřátelské moci.“ Bloudíme také proto, že nám schází „domácí přítel“: básník. Ve stati o J. P. Hebelovi Heidegger ukazuje básníka jako někoho, kdo „nechává přijít ke slovu dům světa, aby v něm lidé mohli bydlet“. Ono „nechat přijít ke slovu“ (zur Sprache bringen) tu znamená: „vyslovit dosud nevyslovené, umožnit, aby se ve slově zjevilo něco, co bylo dosud skryté“. Znovu jsme u toho: „v řeči je ukryt poklad všeho bytostného“. Básník umí věci vyslovovat „ryze“, a tím vždy znovu poukazovat k jejich specifickému věcnění. To znamená též k celku světa, k bytí světa. K tomu, jak spoluutvářejí lidskou možnost bytí jako bydlení.
Autorka působí v Ústavu českého jazyka a komunikace na FF UK.