Režie Neil Jordan, 2005, 135 min.
Snímkem Snídaně na Plutu navázal režisér Neil Jordan na úspěšnou spolupráci se spisovatelem Patrickem McCabem (Malý řezník). I tentokrát je děj zasazen do Irska, rodiště obou umělců, odehrává se však v 60. a 70. letech a reflektuje také znovuobnovení Irské republikánské armády. Politická situace je však jen na pozadí děje, který se zaměřuje na odhalování transsexuality u mladíka, který si říká Koťátko (Cilian Murphy). Jeho matka ho po narození zanechala u dveří fary, a on se ji po letech pokouší najít v obrovském Londýně. Výstřední chování mu pak přináší mnoho problémů – když studuje na církevní škole, napíše například slohovou práci o knězi, jehož svede jeho služebná, po bombovém útoku na jeden z londýnských klubů je zase, protože je Ir, obviněn z terorismu, a namísto aby obvinění důvěryhodně popřel, vymýšlí si historky, v nichž vystupuje jako irský James Bond. Snímek je románově rozdělen do kapitol, přičemž jednotlivé části jsou víceméně uzavřenými, chronologicky uspořádanými epizodami. I přes stopáž lehce překračující 2 hodiny se divák díky dynamičnosti děje a strhujícímu hereckému výkonu Ciliana Murphyho, který patří k tomu nejlepšímu, co nám kinematografie v poslední době nabídla, nenudí. V tragikomickém snímku se o zábavu navíc starají nejen lidské postavy, ale i drbající jiřičky, které občas komentují dění na obrazovce. Mezi bonusy najdeme na DVD rozhovory s tvůrci.
Jiří G. Růžička
Vojna a mír I–IV / Vojna i mir I–IV
Režie Sergej Bondarčuk, 1965–1967, 431 min.
Na čtyřech DVD vyšla velkolepá sedmihodinová filmová epopej, adaptace románu Lva Nikolajeviče Tolstého. Sergej Bondarčuk se ujal režie, byl spoluautorem scénáře a ještě vytvořil jednu ze tří hlavních rolí – Pierra Bezuchova. Megalomanský, nákladný projekt, jehož realizace trvala pět let a jenž se může dodnes chlubit např. rekordním počtem statistů (120 000) v bitevních scénách, který vzhledem k dnešním počítačovým vymoženostem nebude zřejmě již překonán, naštěstí nedopadl vůbec špatně a i po čtyřiceti letech vzbuzuje úctu a obdiv. Pravda, některé pasáže jsou rozvleklé, jinde je zase jistá poetičnost či „ilustrace“ prózy na plátně až naivní, přesto film vyniká vizuální krásou, a zdaleka nejen ve velkolepě pojatých davových scénách, jako je bitva u Borodina nebo požár Moskvy. Můžeme jen litovat, že malá televizní obrazovka ochudí zážitek, jakým musel být tento film v kinech. DVD přináší originální ruské znění s českými titulky a zvukově nepříliš vydařený český dabing. Bonusy jsou spíše symbolické (filmografie tvůrců či výtvarné návrhy), uživatelský komfort kazí také to, že zvuk či titulky se nedají změnit během sledování filmu, ale vždy jen v úvodním menu. Ačkoliv srovnávat literární dílo s filmem je takřka nemožné, dá se říct, že tak jako Tolstého román patří mezi literární skvosty, tak patří Bondarčukův film mezi skvosty kinematografické.
Milan Valden
Fennesz
Endless Summer
Editions Mego 2006
Po pěti letech vychází rozšířená reedice hudby, která získala status přelomového kroku a zmizela z oběhu. Rakušan Christian Fennesz propojil svou elektrickou kytaru s laptopem. V digitálním prostředí pak přemixoval možnosti „bigbítového“ nástroje: jako by gesto hrábnutí do strun někdo rozstříhal na filmová okénka a náhodně je slepil za sebe. Je to koupel pro vzpomínky, atak zlomkovitých asociací: kde už jsme ty zvuky zaslechli a jak nám při tom bylo? Laptop umí destilovat netušené barvy, filtrovat z akordů proudy čistých tónů i mračna čistého šumu, posilovat rezonanci až k sebezhroucení zvuku. Fennesz si hrává i s parazitním zvukovým smetím, lupanci a statickým šumem: odmítá zamlčet vedlejší příznaky kytarového zvuku. Ale Endless Summer je jeho nejlaskavější tváří: nazval ji podle alba Beach Boys ze šedesátých let a vztah k sytě barevné, v zárodku choré fantazii Briana Wilsona tu opravdu slyšíme. Nekonečné léto je zároveň příběh dobře zajištěných mladíků, kteří cestují po planetě, aby věčně unikali konci léta. Výsledek? Totální makropulosovská únava těla i duše. Po pěti letech od vzniku jsme o kolo dál. Na nesnesitelné lehkosti laptopů si vylámala zuby generace, jež skončila vesměs s podobným zvukem, zůstalo pár vyvolených. Původní vydavatel zainvestoval do závodních aut a zkrachoval. Když se teď zase staví na nohy, logicky láká na své nejúspěšnější, zřetelně nadčasové album.
Pavel Klusák
Andrea Belfi
Between Neck & Stomach
Häpna 2006
Italský hudebník Andrea Belfi začal s hraním na bicí nástroje v punkových a hardcorových kapelách. Od roku 2000 působí v postrockové skupině Rosolina Mar, pro niž jsou příznačné dlouhé improvizované plochy využívající elektroniku. Belfi však v minulém roce svou domovskou kapelu přerostl vydáním sólového alba Between Neck & Stomach. Tato pozoruhodná nahrávka zachycuje výsledky jeho čtyřletého experimentu s celkovým „rozezněním“ domu, v němž bylo album pořizováno. To podle Belfiho spočívá v přeměně domu do podoby „živého tvora s vlastním hlasem“, tedy ve využití všech charakteristických nebo i jen latentních zvuků, které budova nabízí. Podobnou tvůrčí metodu si minulý rok vybrali Stephan Mathieu a Janek Schaefer na albu Hidden Name, ovšem výsledek jejich zacházení s prostorem je podstatně ambientnější. Belfi totiž nezapře svou původní roli bubeníka – zvuky bicích, pánví a kuchyňských plechů se splétají s rytmizovanými nahrávkami každodenních předmětů, zasněná postrocková kytara se mísí s melancholickými folkovými ozvuky vytvářenými primitivní hrou na akordeon. Ačkoliv hudba často evokuje elektroniku, jedná se ve většině případů jen o nahrávky konkrétních zvuků, které jsou citlivě sjednoceny a střídmě navrstveny přes sebe. Výsledný pocit z alba evokuje dětské výlety na zaprášenou půdu plnou tajemných předmětů, jejichž účel nám může rozšifrovat jen vlastní fantazie.
Karel Kouba