Noviny z pátku 9. února 2007 jsem nevyhodil, stále je někam přesouvám a postrkuji, protože míra pokleslosti titulků mě ohromila. Vydáním z toho dne vévodí brněnská Rovnost s otevírákem „Prodej sochy: ,prasárna Židů’”. Právo na stejném místě sděluje čtenářům: „Premiér se bavil: ,Ve sněmovně je bordel!‘„ A na prestižní třetí, zpravodajské straně: „Nový Zéland chtěl zavést ,daň z prdu‘„. Lidové noviny oznamují: „Pedofilové se vyhnou trestu” a Mladá fronta Dnes má „Odhalení: listerie je i v rybách”.
A to byl den, kdy klesla v Česku nezaměstnanost, takže je nejnižší od roku 1998; kdy druhý muž ČT František Lambert přiznal, že byl v Lidových milicích, a ministr vnitra oznámil, že zamezí nárůstu odposlechů.
Ve stejnou dobu došlo v Mekce ke smíření Palestinců, Írán začal dominovat v Iráku a je označován za budoucího vítěze tamějšího konfliktu a EU navrhla vězení za ničení přírody.
Všechny níže vyjmenované zprávy mají vyšší hodnotu, neboť se ve výsledku dotýkají většího počtu populace, ale chybí jim emocionální přitažlivost, proto jsou zasuté až někde uvnitř listu a nemají šanci se dostat na titulní stránku (nemluvě už o významových posunech v titulcích: za prodej sochy nemohou židovští majitelé, ale selhání našeho úředníka, který sochu nezanesl do seznamu národních památek, atd.). Důvod posunu v hierarchii zpráv je zřejmý a už dávno na něj poukazoval frankfurtský sociolog Habermas: jakmile se média přestanou chovat jako neutrální prostředí, v němž má docházet k výměně informací, a přestanou být „samoúčelem“, tedy přestanou odmítat sloužit politickým stranám, ideologiím či vydělávání peněz, promění se informace ve zboží a začne podléhat partajní logice či v tomto případě tržním zákonům. Na přední místa se dostanou nutně jen aktuality, jejichž „pravidelná dávka emocí“ je tak velká, že osloví co nejvíce konzumentů. Až sem je to pochopitelné. Zarážející ovšem je, že se u nás tak málo lidí a médií zabývá tím, co tento posun dělá s úrovní komunikace ve veřejném prostoru, jak zpětně ovlivňuje veřejný dialog a politiku (estetika médií určuje etiku ve společnosti), a že se tu tak lehce věří lživému konstatování, že takhle je tomu všude. Pravda je ale jiná: všude dochází k posunům, ale prakticky všude v našem civilizačním okruhu se udrželo ještě několik médií, která se těmto posunům brání, reflektují je a upozorňují na nebezpečí, která z toho pro společnost vyplývají; udržují povědomí o řádných měřítkách. U nás taková média neexistují. Máme s výjimkou několika měsíčníků, týdeníků a Hospodářských novin jen popnoviny a bulvár. A to bohužel platí i o většině veřejnoprávních elektronických médií, která soutěží s komerčními médii, ač jejich úkol by měl být jiný. Ohrožuje nás neúplné mediální portfolio: zabraňuje nám účastnit se velkých evropských diskusí a vytlačuje nás z Evropy, která se vždy definovala jako území, na němž kolují stejné myšlenky.