Národní filmová přehlídka, která se letos konala od 22. do 28. ledna v Solothurnu, znovu dokázala, že téma provincie, překonávání uzavřenosti, „vlastního sebeuspokojení“ a hledání cesty k realitě je typicky švýcarským rozporem i tématem. Potíže jedné malé západní kultury si vynucují srovnání s těmi českými.
Friedrich Dürrenmatt měl k rodnému Švýcarsku vztah značně ambivalentní. Miloval horskou krajinu s její krásou i klidem a přitom hořce glosoval úzkoprsost Švýcarů, jejich provinčnost a politickou kulturu, která se vyznačovala neutralitou, uzavřeností i nezodpovědností. Byrokracii toho malého, do sebe zahleděného státu popsal ve hře Herkules a Augiášův chlév a je autorem poznámky, že „švýcarské podnebí je klaustrofobické“. Žít v něm je jako ocitnout se v jeskyni, kde se nalézá umělý ráj – je tam tak krásně, až je to k nevydržení.
Filmový festival v Solothurnu každoročně představuje tvorbu tamní kinematografie, která má v malebném barokním městečku svůj výroční svátek. Jak je tu vidět, švýcarský film stojí dávno za pozornost nejenom tím, že finančně přispívá do mezinárodních koprodukcí. A zběžný pozorovatel si už nevystačí s poznámkou, že odtud pocházejí jen dva herci, bez nichž si nelze představit dějiny filmu: Bruno Ganz, známý jako Wendersův anděl Damiel, a diva Ursula Andressová, kterou novináři kdysi přejmenovali na „Undressed“, když se ve filmu Dr. No (1962) stala prototypem tzv. Bondovy holky. Vedle děl režisérských nestorů, někdejšího člena Skupiny pěti z roku 1968 Alaina Tannera nebo Daniela Schmida, se v zemi helvétského kříže každoročně objeví pár nevšedních, především dokumentárních filmů.
Odznáčky, vlajky a provincie
Stejně jako na ulici nelze přehlédnout, jak zdejší lidé nosí hrdě odznáčky svého města nebo kantonu a vyvěšují si jejich symboly na praporech či taxících, cítíte ve švýcarských filmech zahleděnost do téhle krásné země. Přitom švýcarská kultura je rozdrobená do tří jazykových okruhů (francouzský, německý, rétorománský) a žije pod vlivem sousedů: frankofonní filmy jsou natolik závislé na francouzské kinematografii, že Švýcaři přebírají nejen herce, pracovníky štábu a režiséry, ale i poetiku a témata. V trojjazyčné zemi nedominuje ani tak národnostní vidění, natož nacionalismus, jako silné regionální a provinční vidění světa. Témata integrity a autenticity kultury se tu nabízejí ve všech ambivalentních podobách.
Snadným příkladem traumatu provinčnosti, která nadutě a alibisticky spojuje cizí vzory s národním kořením, byl zahajovací snímek festivalu Marmorera. Marcus Fischer, režisér filmových detektivek, natočil příběh mrtvé nevěsty, která se vrací z hlubiny alpského jezera nedaleko Curychu, aby se pomstila za dávnou chamtivost obyvatelům vesnice Marmorera a žádala si ztracenou lásku – curyšského psychiatra. Série absurdně krutých vražd směšuje žánry hororu, psychologického filmu nebo grotesky a připomene japonskou hororovou poetiku i komiksy. Vražednými pomůckami mstícího se ženského fantoma je vodní živel i potažmo švýcarská přírodní mystika. Na rozdíl od zahraničních vzorů nicméně filmu chybějí věrohodně rozepsané postavy, obrazivost populární kultury a elegantněji řešený konec.
Liberálové a dokumenty
Před několika lety měl festival v Solothurnu pověst „srazu hlučné mládeže a podvratných levičáků, kteří se snaží zničit společnost“, zaznělo také na slavnostním zahájení přehlídky. A to dokonce z úst Samuela Schmida, jednoho z členů nejvyšší politické instituce Federální rady. Letos si politici v Solothurnu podávali dveře a při projevech na scéně připomínali spíše televizní baviče, kteří se snažili zviditelnit i pod světlem ramp.
V konzervativním prostředí dodnes zaznamenáte „pravěké“ a měšťácké názory na modernitu i kinematografii, vedle toho zde ale nelze přehlédnout, s jakou snahou umělci a liberální kruhy proti takovému prostředí rebelují. Dosahuje to až komické podoby, když se parta mladých socialistických poslanců vydá na kole napříč Rumunskem, aby poznala východní zemi a diskutovala s Rumuny o demokracii. Svědčí to o skrytém napětí takové společnosti; problémy se ovšem řeší v rukavičkách, na plátně nebo na kole. V této neutrální konfederaci se živě natáčejí politické a polemické dokumenty, díla nejlepších úmyslů, která mapují krizové oblasti z celého světa. Zdejší publikum až nekriticky a zdvořile přijímá všechny filmy, které se dotýkají třeba menšin. Takovým přeceňovaným příkladem bylo letos kupř. téma palestinského hledání identity v hudebním snímku Vyprávějící struny (Telling strings) Švýcarky Anne-Marie Hallerové.
Naopak nejvýraznější dokument loňského roku Krátký život José Antonia Gutierreze (Das kurze Leben des José Antonio Gutierrez) otevírá překvapivý a strhující pohled na poslední americkou invazi v Iráku. Filmařka Heidi Specognová rekonstruuje z vyprávění známých a přátel osud prvního amerického vojáka, který byl v druhé válce v Perském zálivu zabit. Shodou okolností šlo o guatemalského chlapce z ulice, který utekl za lepším životem do Spojených států. Ve zpětném pohledu na tragický konec jeho putování se zrcadlí paralela nejasné a pochybné války se ztroskotáním velkého klukovského a bláhového snu.
Mimořádný švýcarský dokument Zlodějna je taky umění (Voler est un art) Pierra-Andrého Thiébauda se v několika rovinách vrací k historii známé loupeže z roku 1990, při níž si čtyři zloději odnesli ze ženevské pobočky banky UBS 31 milionů švýcarských franků, aniž by za to byli kdy odsouzeni. Snímek odhaluje všechny komické i absurdní peripetie případu a svědčí o tom, jak křehké může být bezpečí a spravedlnost uvnitř společnosti, která přitom byla postavena na umění zvládání a řešení rizik! A také o tom, jak jsou tamní instituce zkostnatělé, nepružné a nedovedou zvládnout moderní metody organizovaného zločinu.
Hádanka malých kultur
Citlivým problémem, s nímž se Švýcarsko bolestně i zdráhavě v devadesátých letech minulého století vyrovnávalo, byl příliv emigrantů. V této zemi úřady například před časem ustanovily zvýšenou sazbu povinného ručení, která byla určena řidičům pocházející z bývalé Jugoslávie, protože na rozdíl od rodilých Švýcarů „jezdí rychle a nezodpovědně“. Solothurnská přehlídka naproti tomu dokumentuje, jak švýcarská kinematografie těží z obohacování cizokrajnými vlivy i emigrantskými příběhy. Loňským úspěšným filmem, který vyhrál Zlatého leoparda na MFF v Locarnu, je exilové drama Slečna (Das Fräulein) Andrey Stakové. Mirjana Karanovićová (Srbská herečka z filmu Grbavica) si zde zahrála spořádanou curyšskou imigrantku z Bělehradu, jejíž klidný chod života nečekaně naruší příjezd živelné dívky z Bosny. Ta převrátí její dosavadní život naruby a navíc jí připomíná všechno to, čeho se vzdala, aby vplula do nové společnosti. V tomto jinak brilantně napsaném, ale ne zrovna šťastně inscenovaném dramatu se otevírají otázky emigrantské identity i otevřenosti společnosti. Ve zdejším kontextu ovšem promlouvá i poněkud infantilní fascinace Švýcarů obrazem divokých i zatracovaných nátur z Východu, hlavně jejich nespoutaného a sebedestruktivního temperamentu.
Cesty švýcarského filmu jsou někdy složité, nesnadné, ačkoliv dlážděné štědrými finančními možnostmi a státní podporou. Tématem zákulisních debat letošního festivalu bylo zavedení štědře dotované (motivační) ceny pro scenáristy a také praxe takzvaného Audiovizuálního paktu, který upravuje podmínky účasti státní televize na výrobě filmů: ve Švýcarsku jej otevřeně nazývají „pakt s ďáblem“. Ovšem pro českou kinematografii nabízí švýcarský příklad poučení i srovnání. Vždyť nakonec stojíme před podobnou hádankou malé kultury, která se lopotí s komplexy, provinčním sebeuspokojením i uzavřeností. Jak nebýt zahleděn do našeho dojemného a bolestného češství a na druhé straně nekopírovat recepty silných kinematografií?
Autor je redaktor deníku Právo.