Režie Sidney Lumet, 2006, 125 min.
Herec Vin Diesel (jehož proslavila série Rychle a zběsile) pro mne rozhodně není zárukou kvality a do paměti se mi zapsal především jako svalnatec bez kapky hereckého nadání. Proto mne zaskočilo, jak skvělý herecký výkon v tomto snímku, který je na jeho herectví založen, předvedl. Režisér Sidney Lumet jím částečně navazuje na jeden ze svých nejúspěšnějších opusů, Dvanáct rozhněvaných mužů z roku 1957. I tentokrát jde o soudní drama. Skupina mafiánů se v něm snaží popřít svou spoluúčast na organizovaném zločinu. Vin Diesel ve snímku hraje jednoho z nich, jakéhosi „čestného“ vlka samotáře, který však odmítne obhájce a hájí se sám. Chce však porotu především pobavit, což se nelíbí dalším obžalovaným, jimž hrozí vysoké tresty. Jeho vystupování je sebejisté a humor u něj zůstává na prvním místě i přesto, že mu další mafiáni naznačují, že by se ho nejraději zbavili. Scenárista T. J. Mancini údajně pro film použil dialogy zaznamenané ve skutečné soudní síni při projednávání tohoto případu. Až na konec, který je spíše z ranku sci-fi (přestože je film natočen podle skutečnosti), jde o snímek, jenž i přes svou komornost dokáže udržet divákovu pozornost po celou dobu. Škoda jen, že se toho příliš nedozvíme o skutečném procesu, tady by byl doplňující dokument určitě namístě.
Jiří G. Růžička
Život za život – Maxmilián Kolbe / Zycie za zycie
Režie Krzystof Zanussi, 1991, 90 min.
Ačkoliv si filmy polského režiséra Krzysztofa Zanussiho v Česku své publikum vždy našly, našemu trhu s DVD se zatím vyhýbaly. Až nyní, po letech, přichází k českým divákům disk s polsko--německým filmem Život za život. Jde o drama natočené podle skutečného příběhu františkánského kněze Maxmiliana Kolbeho, jenž v roce 1941 nabídl v koncentračním táboře svůj život za život jiného muže, otce rodiny. Kolbe byl následně uvězněn na samotce, kde po několika týdnech zemřel. V roce 1982 byl prohlášen za svatého a jeho svatořečení se účastnil také zachráněný František Gajowniczek s rodinou… Co k tomu dodat? Film možná na někoho působí příliš pateticky a Zanussi celý příběh filmově možná „jen“ popsal. Na druhé straně si ale kladu otázku, co víc přidávat k dramatu skutečného života, příběhu skutečného světce? A tak jediné, co opravdu zamrzí, je zjištění, že k vydání filmu na DVD se u nás odhodlala společnost nabízející své produkty prostřednictvím prodejen tabáku a časopisů a že samotný film se na disku nachází jen v průměrném transferu v oříznutémém letterboxovém přepisu 1.66:1 (originální formát obrazu je 1.85:1) a pouze s českým dabingem nevalné úrovně.
Petr Gajdošík
Lady Snowblood / Shurayukihime
Režie Toshiya Fujita, 1973, 97 min.
Nedávno započatá ediční řada Levných knih přichází po Vzpouře a Zběsilosti s dalším japonským příspěvkem do samurajského žánru. Jestliže chcete vědět, kde pramení děj a struktura vyprávění filmu Kill Bill, je k zhlédnutí příběhu o mladé Yuki o důvod víc. Yuki byla zplozena proto, aby pomstila tragédii své rodiny. Označení „dítě zrozené z krveprolití“ vymezuje její život, deformovaný jediným posláním – zabít čtveřici vrahů svého otce a bratra. Po tvrdém dvacetiletém výcviku se svůj úkol vydá splnit, stačí jí k tomu deštník, kimono a meč. Nelze počítat s tím, že by nám film nějakým způsobem kladl otázky nebo překážky v podobě rafinovaných překvapení. Vše jde v předem jasně určené linii, jen rozdělené do kapitol a doplněné o retrospektivy a promluvy vypravěče. Přímočarost narace je však vykompenzována Yukiinou chladnou elegancí a desítkami litrů krve. Ta je kontrastně rudá a z ran neteče, nýbrž tryská. Ano, při sledování se nelze ubránit ironickému posměšku, ale tím na kouzlu Lady Snowblood neztrácí. Její jednoduchost, krvavost a dramatičnost funguje v rámci žánru skvěle, diváka tak trochu nostalgicky naladí a i po třiceti letech „její srdce“ dynamicky tepe. Obraz se jen zřídka uchyluje k rozostření, DVD je bez bonusů, zato v hezkém obalu.
Lukáš Gregor
Maria Hoffman, Jan Hrubý
The Habit of Perfection
Indies Records 2006
Jeden hudební kritik se již několik let baví stejným vtipem: pouští svým hostům některou z desek Marie Hoffmanové a po pár minutách nechává přítomné hádat, kolik že je zpěvačce asi tak let. Většina tipuje ženu kolem čtyřicítky a na následující otázku o pravděpodobné barvě pleti bez váhání prohlašuje, že černá. Maria však není ani černoška, ani Brazilka, nýbrž Češka. A není jí čtyřicet ani padesát, ale letos maturuje. Její hlas je skutečně unikátní a překvapující, stejně jako perfektní anglická výslovnost. Zpěvačka se téměř v celé své tvorbě zaměřuje na krátké básně, popř. na vlastní kratší texty, které sama zhudebňuje a zpívá výhradně anglicky. Na koncertech se někdy stává, že se tyto písně, jež sama doprovází na piano, začnou slévat do jediné melodie a posluchače trochu unaví. Právě tuto slabinu na desce The Habit of Perfection odstranil Jan Hrubý. V patnácti skladbách zní sice jen dva nástroje, ale Hrubý skladbám dodal nový, vzdušný prostor. Vyniká v něm jak sametový zpěvaččin hlas, tak lehká, místy až keltská hra Jana Hrubého a – pro příznivce anglosaské poezie – neopakovatelná poetika G. M. Hopkinse, básníka, kněze a profesora na dublinské univerzitě v druhé polovině 19. století. I když tyto tři osoby dělí generační propasti, jejich hudba a poezie působí jako něžný muzikantský rozhovor s nastraženýma, zvědavýma ušima všech zúčastněných.
Radka Bzonková