Milý pane Hejdo,
někdy před půl rokem mně přivezl přítel kolem patnácti knih z Prahy. Byly to většinou knihy vydané u Torsta. Hned při prvním prohlížení mi padly do oka dvě. Vaše Básně a Hančovy Události. Tyhle dvě knihy se dost často objevují na mém nočním stolku. (Už asi deset let se tam objevují jenom básně, skoro jsem přestal číst prózu.) Takže to nebyla tak docela náhoda, že v době, kdy jsem dostal telefon od Venci [Trojana], Vaše kniha ležela na mém nočním stolku. A to přesto, že jsem před nějakou dobou rozhodl s češtinou přestat. Rozhodl jsem se psát pouze v angličtině a v hebrejštině. Na češtinu prostě zapomenout. Měl jsem pocit, že to co se děje v Česku v literatuře, je něco neslučitelného s tím, co mě zajímá a o co mně jde. (Ono to není jenom v Česku. To je vůbec většinou a vždycky. Většina literatury ať už kdekoliv je snůška samolibých nabubřelostí.)
Většina mých literárních přátel v Praze považujou to, co píšu, za blbosti a hračičky. Na druhé straně já jsem nebyl schopen číst to, co se mi dostalo pod ruku. Je docela možné, že Vy a Hanč jste nějaký ostrovy. V každém případě je jasné, že ten Hanč ten pocit ostrova měl. Vy jste možná spojen víc než on. Nevím. Ale mám pocit, že taky ne.
V každém případě mně udělalo nesmírnou radost, že básník, jehož si vážím, pochopil, o co mně šlo. Doufám, že Vás jednou budu moc potkat osobně a že si budem moc popovídat. V mém současném stavu – s někým si popovídat je tak trochu luxus a trochu dárek. Tak na ten rozhovor s Váma se těším jako kluk na nové kolo.
Děkuji mnohokrát za Všechno.
Váš Čan.