„To není normální,“ říkáme o , názorech a situacích, na nichž se nám něco jaksi nezdá. Stálo by za to sepsat, co všechno u nás není považováno za normální. Zjistilo by se záhy, že v tom panuje zmatek, v němž se nevyzná hned tak každý.
„Normální je nekrást,“ hlásá politik strany, která hájí zájmy podnikatelů. Ale zrovna nedávno mi jeden živnostník popisoval, jak obchází daňovou povinnost tím, že vydělané peníze pravidelně nechává putovat na Kajmanské ostrovy. Legálně a v souladu s českými zákony. Namítal jsem, že v Americe se daňový únik ve společnosti považuje za největší zločin hned po vraždě. On se hájil: „Ale u nás je to normální.“
Hostem ve vlastním domě
Jiný příklad: Po celá ta léta, kdy se u nás probíral zákon o registrovaném partnerství, byla naše KDU stranou, která proti němu vystupovala nejrozhodněji. V novinách jsme četli, že u křesťanské strany je takový postoj normální a nelze od ní očekávat nic jiného. Jenže když Švýcaři tutéž zákonnou normu schvalovali celonárodním referendem, apelovala na ně před hlasováním švýcarská KDU, aby hlasovali pro tento zákon.
Z toho je patrné, že co je doma nenormální, může být za humny normální a naopak. Tak se snadno přihodí, že žijete-li dlouho v zahraničí, stanete se po návratu žasnoucím divákem, hostem ve vlastním domě. Smysl cestování, říká Chesterton, není tolik v tom, abychom spatřili cizí země, jako spíše v tom, abychom se po návratu dokázali podívat na tu svou, jako by byla cizí. Běda, když se to podaří: věci, jež vám kdysi připadly samozřejmé, mění se náhle ve zvláštnost, a někdy v bizarnost. Kdo pojedl ovoce z tohoto stromu poznání, nikdy už se nevrátí do ráje, kde přirozené je prostě to, co většina z nás považuje za přirozené. Být Čechem stane se dobrodružstvím, důvěrně známým, a přece exoticky odlišným od toho, co si člověk zvykl považovat za docela normální, když žil venku.
Pro příklad nemusíme daleko: vždyť samo slovo „normální“ a to, jak často po něm v běžné mluvě saháme, jeví se zahraničnímu návštěvníku jako cosi pozoruhodného a cizokrajně zvláštního. Aby tomu přišli na kloub, vědci svolaní na konferenci Americkou antropologickou asociací zasvětili samostatný diskusní panel tomuhle českému slovu a jeho užívání v našem každodenním životě. Máloco jim připadalo tak neobvyklé a nenormální jako to, jak často říkáme slovo „normální“. Mluvíce o věcech, názorech a jejich lidských nositelích jako o „normálních“ či „nenormálních“, implicitně dělíme svět na třídu jevů přijatelných a třídu těch, které jsou pro nás víceméně nepřijatelné a od nichž máme potřebu verbálně se distancovat.
Kdo z nás by chtěl, aby se o něm říkalo, že není normální? Následkem toho normální jsme většinou „my“, zatímco pokud někdo jaksi není normální, nejsme to „my“, nýbrž „oni“. My Češi se chováme normálně, kdežto Romové dělají věci, které nejsou normální. Slova nejsou jen něčím, co vyslovujeme; volky nevolky jimi také klasifikujeme a soudíme to, o čem mluvíme. Dokonce i tehdy, chceme-li být neutrální. Naivně si myslíme, že jsme si plně vědomi onoho souzení, jež vykonáváme už jen tím, že mluvíme rodnou řečí. Máme za to, že své soudy a svůj jazyk máme plně pod kontrolou. Platí to ovšem i opačně: náš jazyk, náš diskurs má pod kontrolou nás – a to i tehdy, když řečníme v parlamentu a rozhodujeme o zákonech platných pro celou společnost.
V jazykových kleštích
Pamatujeme se na to, jak se v Evropském parlamentu rozhořel spor, zda má Evropa směřovat k federaci či spíše k jinému uspořádání. Zatímco Němci by bývali federální uspořádání uvítali, Velká Británie byla tvrdě proti. Obě strany měly celou řadu vážných důvodů, jež nepramenily přímo z jazyka. Jeden důvod ovšem, aniž si toho kdo byl všiml, tkvěl v řeči: zatímco slova „föderativ“ či „föderal“ mají v němčině mírně pozitivní významové zabarvení, anglické „federal“ má příchuť mírně negativní. Podstatné je přitom to „mírně“: ani v největším německém nebo anglickém slovníku o tom hodnotícím zabarvení nenajdete zmínku. A rodilí mluvčí si ho většinou sami nejsou vědomi, dokud se jich na to přímo nezeptáte. Ovlivňuje je na podvědomé úrovni. Když o něčem mluvíme, přemýšlíme a rozhodujeme, jsme zkrátka jazykem a diskursem své země ovlivněni víc, než si býváme ochotni připustit.
Já vím: najde se tu a tam jedinec hrdý na to, že ho jeho okolí nepovažuje za normálního, a pyšní se tím, že je totální úleťák. Někdy si z té nenormality udělá hlavní životní náplň a zdroj svých příjmů. Společnost, jež chce být bez přestání bavena, hladoví po abnormitách, které by šlo předhodit publiku. Jenže to nic nemění na tom, že „nebýt normální“ nejčastěji značí cosi záporného. Naopak kladné je „být normální“: nevymykat se, nevyčuhovat, být v normě, takový jako „my ostatní“. Hojně užívajíce slov „normální“ a „nenormální“, nevědomky vyvíjíme permanentní diskursivní tlak na to, abychom byli všichni stejní: glajchšaltujeme sebe i své okolí natolik, nakolik si to nechá líbit. Nadužíváním toho slova signalizujeme, že před společenskou a kulturní pestrostí dáváme přednost jednobarevné homogenitě. Ne náhodou právě o svém strachu z vytrácející se homogenity české společnosti hovoří v jednom novinovém interview národovec, jenž se znovu usadil na Pražském hradě.
Tomu muži se někdy vyčítá, že je příliš liberální, zejména v otázkách hospodářských. Jenže i vztah k sociokulturní homogenitě je něco, co odlišuje člověka liberálního od konzervativního. Konzervativec touží po homogenitě a její opak – různorodost – namnoze vnímá jako ohrožení hodnot, jež mu jsou drahé. Liberál mívá sklon stavět se k různorodosti otevřeněji: pokud ji rovnou nevítá jako projev rozmanitosti, jako potenciál a příležitost k obohacení nás všech, bývá vůči ní přinejmenším shovívavější: nevidí v ní hned hrozbu pro to, co je mu svaté. V tomto smyslu našemu prezidentovi nic nehrozí tak málo jako to, že by byl postižen liberálním vnímáním světa. Spíše antagonizuje českou společnost a štěpí ji v již zmíněnou polaritu „my“ versus „oni“ – navzdory všem proklamacím o tom, že bude prezidentem všech. K tomu, aby se člověk ocitl v prezidentově kategorii „oni“, stačí přitom málo: třeba být proevropský nebo mít malinko jiný názor na globální změny klimatu. Zvláštní láska k národu, nevejde-li se do ní tolik českých občanů.
Tohle ideologicky polarizované vidění světa na místech nejvyšších není nic nového. Dobře si ho pamatujeme. Různou měrou konalo vždy totéž: ostrakizovalo a vylučovalo nositele jiných názorů. Pravda, míra tvrdosti takového vylučování je dnes nesrovnatelně menší a máme daleko víc možností se mu veřejně postavit. A přece není moc povzbudivé, kolik v nás přežívá nedostatku tolerance k jinakosti.
Míváme sklon myslet si, že neblahá éra předpřevratová je dávno za námi. Avšak ve svých každodenních projevech jazykových a myšlenkových i ve svém chování pořád projevujeme notnou dávku kontinuity s intolerantním duchem té doby. I diskurs normalizace se opíral o vylučovací princip, který lidi nálepkoval podle toho, nakolik byli věrní Jediné Pravdě. Byl to diskurs sociální exkluze. Místo něho potřebujeme jako sůl diskurs občanské inkluze, jenž nebude nikoho vylučovat jen proto, že je málo pravověrný, málo náš a málo normální. Jednou z neklamných známek toho, že jsme zase o kousínek překonali normalizační mentalitu, bude den, kdy již nebudeme tak trapně často a s takovou lehkostí sahat po větě: „Tohle není normální.“ Jsem přesvědčen, že až malinko pootevřeme svůj svět a vpustíme do něj pár jevů u nás stále považovaných za nenormální, nesmírně nás to obohatí. A posune nás to směrem k takovým poměrům, které budou i tomu, kdo uvízl kdesi na Západě, připadat jako vstřícné – a chcete-li to slovo – normální.
Autor je lingvistický antropolog.