Litky Milana Housera

Dílo Milana Housera představuje v českém kontextu svébytnou polohu, která může vzbuzovat značně protichůdné reakce. Až na výjimky postrádá tolik oblíbený příběh, se kterým si jaksi mechanicky spojujeme pojem umění. I když má konceptuální kořeny, je fyzicky procesuální. Snad by se dalo říci, že Houser jako autor náleží do rodu významných experimentátorů, kteří chápou mezioborové souvislosti svobodně a napříč, přičemž podstupují neodzkoušená rizika nových technologií.

Již od absolutoria na pražské AVU (2000, u Aleše Veselého) se malíř a sochař Milan Houser (1972) upíná k jevové podstatě všech věcí kolem nás. Po sérii téměř monochromních obrazů, tvarových vztahů nebo posunů světla a stínů, které zpracovával alla prima na tmelený a vybroušený MDF podklad stříkací pistolí, začal roku 2004 namísto syntetických barev používat akryláty s perletí, které svými vlastnostmi lomu světla zatím nejlépe splňovaly jeho požadované záměry a předpoklady. K nim patřila i zkušenost, která nedovoluje chápat vjemy prostředí jako statické, jako zastavený čas na způsob fotografie, která konzervuje obraz jako mrtvou situaci. Proto autor ve svých obrazech a prostorových instalacích stále usiluje o živou proměnlivost, o obrazovou vrstevnatost, o spojení v průniku, o vnějšek i o vnitřek – ve viditelně fyzikální podstatě, nezatížené literárním obsahem či symbolikou. Současnost už nedovoluje staticky setrvávat na pevně uchopitelných modelech, lineárně pojímaný čas jako by se vytrácel do ztracena. Obraz prostředí proto chápeme více jako organické, tekoucí zrcadlo, v němž otiskujeme náš vlastní stav. Zatím nejradikálnějším příspěvkem v tomto směru je prostorová instalace z dvanácti plexi tabulí (305 x 205 cm) zavěšených do bloku, vystavená poprvé v roce 2005. Jednotlivé tabule Houser nejdříve polil odshora dolů barevnými hmotami s perletí (Odrazy obrazy, Výstavní síň Mánes, Praha 2005). Jednalo se o neobyčejně silné a působivé dílo. Osvědčilo se. Nepřekvapuje pak, že tuto transparentně barevnou podívanou zopakoval znovu na vícero místech (V perleti, Galerie Jána Koniarka, Trnava 2006; Tina B., Karlin Hall, Praha 2006). Zrníčka perleti totiž podle intenzity a směru světla způsobují stále nové konfigurace, protože se barevný i tvarový vjem v oku znovu a znovu mění. Transparentní průhledy spolu s měnícími se barevnými vjemy pak způsobují iluzi neustálého pohybu.

Bezkontaktní malba

Současná brněnská výstava, zdá se, na tuto – podle mého názoru – zatím nejzávažnější expozici opětovně navazuje. Po několika úkrocích od tématu a po stipendijním pobytu v zahraničí se Milan Houser vrací k někdejšímu nápadu lití nebo vzdušnému promodelování barevné hmoty vzduchovou pistolí. Tentokrát vystavuje dvanáct kusů různých formátů, na MDF povrchu i na klasickém malířském plátně, přičemž do finálního obrazu zapojuje i boční strany plochy, po kterých může stékat barevná hmota. „Bezdotykové vytváření obrazu“ však dále inovuje – na vodorovné ploše podkladu nechává ztuhnout barevnou hmotu na způsob klasického zrcadla, jehož vizuální hloubku umocňuje dalšími vrstvami transparentního laku. Často se jedná o masivní vrstvy, jejichž technologickou realizovatelnost by bez důkladných zkoušek a fyzikálních znalostí nebylo možné provést. Ne všechny plochy obrazu jsou bez poskvrny, leskle hladké. U některých obrazů vzniká povrchová krakeláž čirého laku – procesy tvorby obrazu se řídí pomocí změkčovadel a jiných chemických médií. Ta autor doplňuje kresbou lihovými fixy, aby dosáhl dokonalejší iluze prostorové hloubky v rámci obrazové plochy.

Odvaha k novátorství

V moderních dějinách i v současném umění se můžeme setkávat s mnoha inovačními malířskými postupy. Bezesporu by v těchto souvislostech měly být vzpomenuty vizionářské příklady Yvese Kleina, lití Morrise Louise či novátorsky vytěžené postupy Gerharda Richtera. Z generačně bližších mne pak napadá příklad Davida Reeda. Kladu si však otázku, co je obecně tak výjimečné na tvorbě Milana Housera? V první řadě to bude odvaha a vůle ke skutečně velkolepému řešení, což v našem domácím prostředí není častý jev. A za druhé – k působivým výsledkům nemusí vždy vést jen novátorské komunikační technologie. V oboru umění je totiž důležitější originální myšlení, které dokáže oživit a přesáhnout i tak tradiční médium, jako je malba.

Autor je historik umění.