Dobrou zprávou z loňského ročníku ceny Magnesia Litera je rostoucí prodejnost u oceněných knih. A2 informuje, které knihy a proč navrhují poroty v jednotlivých kategoriích letos.
Zbyněk Hejda: Sny... (Společnost pro Revolver Revue)
Významný básník starší generace Zbyněk Hejda (1930) soustředil do své nové sbírky jak záznamy řady svých skutečných snů, tak i četné básně, které v jeho dosavadních sbírkách těžily ze snových podnětů. Téma snu je v české novodobé poezii trvale přítomno přinejmenším už od časů Máchových a Erbenových, bylo důležitým zdrojem imaginace pro tvorbu autorů českého symbolismu, živý zájem o tuto temnou, odvrácenou stranu lidského bytí projevovali rovněž básníci surrealističtí. V pozdějších dobách si své sny často zaznamenávali, a také je publikovali, zejména Jakub Deml, Jiří Kolář, Ivan Diviš a další. Hejda svět svých snů systematicky sledoval již od padesátých let (zejména pak v letech šedesátých a osmdesátých). Pro jeho sny je zvlášť charakteristická jejich „civilní“, až deníková autentičnost, autor je nikdy dodatečně neupravoval, uměle nevylepšoval a literárně nekašíroval; snaží se jen o co možná nejpřesnější jejich podání, aby mohly působit ve své přirozené, uhrančivé síle a dráždivosti torzních náznaků a nápovědí. Do jejich magického světla vstupují postavy básníkových blízkých: rodičů, příbuzných, přátel, a samozřejmě také postavy „fiktivní“, často i konkrétní scenerie Prahy a rodného Hradce Králové. Některé z nich už autor zařadil do svých dřívějších básnických knih, v této knižní kolekci k nim připojil i tři desítky snů „nových“. Je přinejmenším velmi pozoruhodné sledovat, jak hluboce tyto záznamy korespondují s Hejdovými básnickými stylizacemi snových témat. Nejsou tedy pouhou zásobnicí motivů a obrazů, ani zajímavým ornamentem na okraji díla – jde tu skutečně o spojité nádoby – a Hejdovy sny jsou tedy zcela plnohodnotnou, integrální součástí jeho básnické tvorby. Jde o knihu mimořádné intenzity a přesvědčivé síly básnického vidění.
Tašo Andjelkovski: Spálov (Torst)
Přestože Andjelkovski (1949) píše básně zhruba čtyřicet let, počet z nich vydává v samostatné knižní sbírce až nyní. Je to útlý výbor a rovněž autorovy básně jsou málomluvné, slov využívají více než střídmě. Přesto jeho hlas zní v kontextu současné básnické tvorby velmi výmluvně. Za strohostí výrazu se odkrývá intenzivně prožívaná poezie a úsporné verše kratičkých básní v sobě skrývají minipříběhy i soukromá dramata. Převážnou tematikou je vlastní bytí v tomto světě, nejprostší lidské vztahy, jejich nesnadnost i zranitelnost. Nejde však zdaleka jen o kultivovaně artikulovaný privátní svět, jeho nehledaná obrazivost autora přesahuje. Básník nenavazuje vědomě na žádný proud české poezie, úspornost jeho výrazu by spíše mohla napovídat o inspiraci japonskou poezií, nicméně podobnost může být jen vnější a spíše náhodná. Obdivuhodná je schopnost Andjelkovského vyjadřovat se na překvapivě malém prostoru – přesvědčivou báseň s niterně prožívaným obsahem dokáže totiž vytvořit nejen ve třech či čtyřech verších, ale i z pouhých čtyř slov. A co je u Andjelkovského charakteristické: jeho básně nenechávají čtenáře lhostejnými, do svého světa nás básník přímo vtahuje, jeho oslovení jsou naléhavá.
Milan Děžinský: Přízraky (Host)
Čtvrtá sbírka mladého básníka je lidsky zralou a umělecky svébytnou výpovědí založenou na průniku všednodenních dějů a přírodních jevů do sféry výsostně intimní. Vnější kosmos světa se v ní proměňuje na mikrokosmos duše, záběry hemživé reality umocněné expresivní metaforikou se stávají metafyzickými básnickými zátišími mnohoznačného smyslu. Oproti předchozím autorovým knihám se svět nové sbírky protepluje a prosvětluje, ubývá expresionistických tónů a motivů tlení či zániku, zároveň se výpověď stává jemnější, mnohoznačnější a existenciálně působivější. Sbírka je výrazným posunem v autorově dřívější poetice, promyšleně a zdařile vytváří lyrické univerzum velké básnické síly, proto si zaslouží ocenění.
Porota: Milena Fucimanová, Petr Kovařík, Vladimir Křivánek, Rudolf Matys, Jiří Staněk
Litera za nakladatelský čin
Sebrané spisy Sigmunda Freuda (Psychoanalytické nakladatelství Jiří Kocourek)
Psychoanalytické dílo Sigmunda Freuda patří k nejvýznamnějším duchovním výkonům 20. století. Proměnilo lidskou civilizaci a kulturu, člověk se pod jeho vlivem na sebe sama začal dívat nově a jinak. Donedávna přitom toto dílo neexistovalo v úplném českém překladu. Za základ prvního kompletního českého knižního vydání Freudova psychoanalytického díla posloužily jeho německé Gesammelte Werke, které vycházely ve třicátých až padesátých letech minulého století v londýnském nakladatelství Imago pod vedením Freudovy dcery Anny Freudové. Výsledkem je 17 chronologicky uspořádaných svazků, zahrnujících dílo z let 1899–1939. Projekt, zahájený v roce 1996 a loni ukončený, byl odborně garantován a realizován týmem psychoanalytiků Jiřího Kocourka, Václava Mikoty, Jiřího Pechara a Michala Šebka ve spolupráci se skupinou překladatelů. Vzniklý knižní celek svým elementárním významem daleko přesahuje svět psychoanalytické terapie, kterému byl původně určen.
Božena Němcová: Korespondence I–IV (Nakladatelství Lidové noviny)
V loňském roce završený projekt souborného vydání korespondence Boženy Němcové si zaslouží ocenění z několika důvodů. Je výsledkem pečlivé, erudované a přitom svižné ediční spolupráce lingvistů a literárních historiků. Širší čtenářské veřejnosti zprostředkovává na více než 2000 stranách možnost sledovat životní i umělecké peripetie autorky, kterou její všelijak mimoliterárně podpírané postavení v seznamech povinné četby málem odstavilo do lapidária ignorovaných klasiků. Odbornému publiku se tímto souborem (pokrývá téměř dvacet let spisovatelčina života a zahrnuje jak odeslanou/neodeslanou, tak přijatou korespondenci), opatřeným bohatým poznámkovým aparátem a invenčním obrazovým doprovodem, otevírá nedocenitelný dokumentární materiál pro studium estetických, sociologických, psychologických a historických souvislostí, v nichž se odvíjel tvůrčí osud nejen Němcové, ale i jejích generačních souputníků. Ostatně už fakt, že jednotlivé díly, vycházející ve dvoutisícovém nákladu, byly vždy záhy vyprodány, je spolehlivým důkazem, že čtyři svazky Korespondence Boženy Němcové jsou edičním a nakladatelským činem velkého rozsahu a dosahu.
Franz Kafka: Dílo (Nakladatelství Franze Kafky)
Osobnost a dílo pražského německého spisovatele Franze Kafky mají pro české země, najmě pak pro jejich hlavní město, mimořádný a nezpochybnitelný význam. Z politických důvodů však texty tohoto velikána moderního písemnictví byly u nás celá desetiletí přístupny v redukovaném množství, anebo dokonce vůbec. Třináctisvazkové Dílo Franze Kafky, které začalo vycházet v roce 1997 a dokončeno bylo vloni na podzim, tento strašlivý dluh splatilo velmi čestně. Za prvé: množství Kafkových textů vyšlo díky tomu česky vůbec poprvé. A za druhé: edičně se jedná o precizní komplet, opírající se o poznatky ediční rady S. Fischer Verlag; pražský odborný tým pak vedl profesor Kurt Krolop. Zmínku zaslouží i pečlivé polygrafické zpracování celého kompletu, založené na typografickém řešení renomovaného úpravce Zdeňka Zieglera, přičemž každý ze svazků vyšel i v bibliofilském provedení v počtu 200 číslovaných výtisků. Ačkoliv Dílo Franze Kafky spělo v uplynulých deseti letech ke svému úspěšnému završení za stále menší pozornosti české veřejnosti, neumenšuje to záslužnost tohoto počinu. Možná ta edice bude šířeji doceněna někdy v budoucnu, na to by se však nemělo spoléhat. Uznání zaslouží již a právě teď!
Porota: Luboš Drtina, Josef Chuchma, Markéta Kořená, Pavel Kosatík, Jiří Pelán
Litera za prózu
Lubomír Martínek: Olej do ohně (Paseka)
Lubomír Martínek ve sbírce povídek Olej do ohně především prokazuje vzácnou schopnost vykreslit pevnou fabulační linií poutavý, v nejlepším slova smyslu čtivý a přitom civilně hodnověrný příběh. Významová energie Martínkových próz se ale nespotřebovává jednosměrně pointovanou fabulací; konfigurace postojů a činů postav uvržených do mezních i nesnesitelně banálních situací tu iniciuje postupné vyjevování prvoplánově nedeklarovaného, přirozeně rozehraného a o to naléhavěji působícího existenciálního konfliktu. Autorův styl vyniká neokázalou vypravěčskou bravurou, střídmou věcností neotřelého jazykového pojmenování a odvahou k neuhýbavému pojmenování osobitého názoru. Martínkovy texty svědčí o důvěrné, prožité a detailní znalosti popisovaného „exotického“ prostředí zaoceánských lodí či přístavních měst; jejich vypravěč ovšem nemá nic společného s lacinou pózou vyvoleného světoběžníka, který by se čtenáře snažil oslnit záznamem lesklého povrchu věcí. Je vnímavě zaznamenávajícím pozorovatelem, který svým zralým a do hloubky pronikajícím náhledem dokáže vyprávěním příběhu z kteréhokoliv „přístavu“ či z „plavby“ po jakémkoliv moři postihnout určité základní vzorce lidského chování a jednání a přesvědčivě v nich rozlišit motivy postav niterně svobodných a přímých od motivů těch, kdo sami sebe zotročují složitými mechanismy pokryteckého sebeobelhávání.
Petra Soukupová: K moři (Host)
Před sto lety zahájila próza velkou výpravu za kulisy objektivní reality. Svoji pozornost upřeli moderní romanopisci k tomu, jak se realita jeví subjektivnímu vědomí, k vnitřním vesmírům lidských prožitků a lidské mysli. Svět přišel o iluzi celistvosti a jednoty. A román přišel o příběh, jehož kauzální logika byla relativizovanému světu moderní kultury cizí. Dnes, sto let poté, zažíváme opačný pohyb: hledá se příběh, hledá se epika, hledá se, jak svět opět uchopit v celku. Ve své první knize se k tomuto hledání originálním způsobem připojuje mladá – letos teprve šestadvacetiletá – prozaička Petra Soukupová, autorka románu K moři. Titulem, třídílnou kompozicí, změnami tempa i tématem rodinných vztahů v krizi připomíná román anglické spisovatelky Virginie Woolfové K majáku. Své vyprávění však Petra Soukupová vede jinak, ve znamení důsledné objektivizace. Na ploše nedlouhé, dvousetstránkové prózy zprostředkovává celá desetiletí života příslušníků dvou rodin postupně založených jedním otcem. Postupuje přitom metodou dějové synopse, kondenzované, holé epiky. Věcným jazykem, v krátkých větách a odstavcích referuje především o jednání postav, jejich subjektivní motivace i prožitky odkazuje jen mezi řádky. Ukazuje předmětné dění v přítomném čase, ale čas od času čtenáře zároveň informuje o tom, jaké bude mít jednání postav důsledky. Touha současného člověka po intenzivních a neokorávajících citových vztazích i jeho selhávání v zápasu o ně nabývají v důsledku toho v románu Petry Soukupové na dramatičnosti i na osudové, neodvratné naléhavosti.
Eliška Vlasáková: Jedním okem (Triáda)
V autobiografické novele Jedním okem se autorka vrací do raného dětství, ze vzpomínek utkává příběh nemanželského dítěte majitelky malé krejčovské dílny v Kyjově. S neobyčejnou uměleckou přesvědčivostí zprostředkovává dětské vnímání světa, líčí vjemy a pocity malé Elišky, která vstupuje do světa dospělých s důvěrou a vírou, že v něm najde bezpečné místo. I když se příběh odvíjí v neklidné válečné a poválečné době, vnější dramatické události jsou zmiňovány jen jakoby mimochodem, neboť z pohledu dítěte jsou důležitější bezprostřední vztahy s nejbližším okolím, prostředím, které ho obklopuje, a vazby na své blízké. Próza E. Vlasákové se vyznačuje tíhnutím k harmonii, smířením s během světa („...prožitky kráčejí vždy po dvojicích. Radost – smutek, bezpečí – ohrožení, štěstí – neštěstí.“) a jistou křesťanskou pokorou. Eliška bez reptání přijímá matčiny tresty stejně jako fakt, že má nemocné oko a musí se podrobit operaci, současně však dovede intenzivně prožívat radostné a šťastné okamžiky v životě. Její podvědomá touha po lásce a lidské sounáležitosti se naplnila sblížením s rodinou učitelky z mateřské školy, neboť „pro dítě je zřejmě přirozené cítit se jako součást rodinného klanu“. Z obvyklé beletristické produkce se próza Jedním okem vymyká realistickým ukotvením příběhu a uměleckou přesvědčivostí formálně prostého vyprávění. Autorka namísto stylovosti zvolila vypravěčský způsob, přístupný jak čtenářům tradičního zaměření, tak čtenářům preferujícím moderní vypravěčské postupy (volba perspektivy dítěte). Osobité, syrové a ryzí prozaické dílo Elišky Vlasákové zasluhuje čtenářskou pozornost i větší odborný zájem.
Porota: Pavel Janáček, Vít Kremlička, Věra Nosková, Jana Sováková, Marek Vajchr
Litera za překladovou knihu
Andrés Sánchez Robayna: V těle světa. Ze španělského souborného díla En el cuerpo del mundo (1970–2001) vybral a přeložil Petr Zavadil (Fra)
V básnickém výboru V těle světa zprostředkoval překladatel Petr Zavadil českému čtenáři mimořádně intenzivní, kongeniální setkání s významným současným španělským básníkem Andrésem Sánchezem Robaynou (1952). Robayna se narodil na Kanárských ostrovech a abstraktní místopis jeho rodiště je esenciální složkou jeho díla. Už tato exotičnost klade před překladatele překážku: Petr Zavadil dokázal vyjádřit cizokrajnost barev, tvarů a především světla míst důvěrně známých básníkovi, a zároveň přenést tuto intimitu moře, dun a sálajícího slunce do středoevropského prostoru. Český výbor sestavil s důrazem na motivické konstanty i vývojové proměny básníkovy cesty mapované devíti sbírkami, vydanými v letech 1970 až 2001. Již s prvními verši čtenář vstupuje do bezbřehého prostoru (ne)definovaného světlem, kde básník hledá své kořeny „v těle světa“, v bezprostředním kontaktu se čtyřmi živly, které se v ostrovní krajině jeho poezie personifikují a materializují. Překladatel se musel vypořádat s výmluvnými zámlkami a hledat ekvivalenty Robaynových „nahých slov“, jež nechtějí být jednoznačnými znaky, spíše jen záblesky poznání, epifaniemi. Petr Zavadil našel šťastná lexikální i stylistická řešení pro převod básníkova osobitého jazyka, překlad navíc zachovává pod rytmickým pohybem formy intelektuální konstrukci, která poezii poskytuje vnitřní soudržnost a řád. Andrés Sánchez Robayna má v Petru Zavadilovi překladatele-básníka, který jedinečně cítí verš i sám základ poezie.
Terézia Mora: Den co den. Z německého originálu Alle Tage přeložil Tomáš Dimter (Odeon)
Terézia Mora (1971), rodačka z maďarské Šoproně na rakouském pomezí, se od dětství pohybovala ve dvou jazykových sférách, maďarské a německé, a vlastními díly i překlady obě literatury spojuje. Od roku 1990 žije a působí v Berlíně. Kompozičním schématem románu je labyrint. Jím prochází hlavní hrdina i ostatní osoby příběhu; zdánlivá i skutečná rozuzlení nevedou k úniku z bludiště podivných událostí a vztahů. Dějinným prostorem románu jsou válka a její důsledky v podobě všudypřítomného chaosu a ničení života, tedy naše doba permanentního ohrožení, balancování před okrajem propasti a hrozícím pádem. Je to vyprávění v nové, lakonicky i emocionálně podané perspektivě vidění.
Překlad Tomáše Dimtera je mimořádně zdařilý. Struktura románu s jeho pohyblivou perspektivou pohledu, realistické scény střídané vlnami úchvatných imaginací, klidný tok vyprávění i vzepjatá, strhující líčení fatální tragiky etap údělu nejen hlavního hrdiny předpokládají, aby překladatel byl schopen postihnout všechny prolínající se roviny textu a adekvátně přetlumočit nejen každou větu, ale i každé slovo ve všech tak proměnlivých vztazích a zlomech. Originální podoba textu je plná složitých úskalí gramatických a stylistických (jazyk figur z odlišných prostředí děje, podoba jednotlivých dějišť apod.) a vyžaduje i znalost různých sfér dnešního bizarního světa a jejich projevů. Překladatelskému výkonu Tomáše Dimtera se nedá nic vytknout, román je stejně strhující v češtině jako v originálním znění.
Orhan Pamuk: Jmenuji se Červená. Z tureckého originálu Benim Adým Kýrmýzý přeložil Petr Kučera (Argo)
Román nositele Nobelovy ceny za literaturu, tureckého spisovatele Orhana Pamuka (1952) Jmenuji se Červená (z roku 1998) je považován za jeho vrcholné dílo. Děj nás zavádí do Istanbulu roku 1591, do prostředí sultánových malířů miniatur. Detektivní zápletku, která se točí kolem vraždy jednoho z iluminátorů, oživují jedinečná dramata ukrytá v osmanských iluminacích a plasticky vylíčený každodenní život osmanské společnosti 16. století. Román nemá jediného ústředního hrdinu, nýbrž hned dvacet různých vypravěčů, mimo jiné i mrtvolu, psa, strom, minci, smrt, ďábla nebo třeba červenou barvu. Každý z mluvčích má vlastní styl řeči, jemně odlišený od ostatních. Jednotlivé postavy se na čtenáře přímo obracejí a snaží se ho přesvědčit o své pravdě či ho naopak zmást a zesměšnit. Jmenuji se Červená je kniha o umění a realitě, o originalitě i o tom, k čemu vlastně umění je – a jak může být nebezpečné. Ústřední roli tu hraje konflikt mezi starým a novým, fundamentalismem a otevřeností, tradicí a změnou (a zprostředkovaně mezi Východem a Západem).
Vytříbený a brilantně stylisticky odstíněný překlad Petra Kučery musel překlenout větší kulturní i časovou vzdálenost, než bývá u většiny překládaných románů zvykem. Turecký originál klade nemalé interpretační nároky i na rodilé mluvčí, natož pak na překladatele do jazyka, v němž se poslední knižní překlad z turečtiny objevil před čtvrt stoletím. Petru Kučerovi se povedlo jemně stylově odlišit jednotlivé vypravěče a prostřednictvím vzorně zpracovaného poznámkového aparátu přiblížit dobové reálie, které třeba čtenářům anglického překladu zůstanou utajeny. Výkon je to o to pozoruhodnější, že jde o Kučerův první knižní překlad.
Porota: Alice Flemrová, Viktor Janiš, Anna Kareninová (předsedkyně celé poroty Magnesie Litery), Vladimír Piskoř, Vratislav Slezák
Litera za knihu pro děti a mládež
Petr Nikl: Záhádky (Meander)
Čtvrtá autorská kniha jedné z nejvýraznějších osobností soudobé české výtvarné scény připomíná opět umělcovu morgensternovskou inspiraci a spontánní hravost „dítěte skrytého v muži“. Fantazijní výboje Petra Nikla nacházejí uplatnění i ve vizuálně a zvukově komponovaných výstavách (Orbis pictus). Soubor poetických textů oživují témata a postupy z pomezí jazykového a výtvarného experimentu, který ruší logiku řeči a její automatismy. Kniha má interaktivní charakter, autor nabízí čtenáři ve vložených trojdílných listech na téma snů aleatorní postupy šedesátých let 20. století a možnost vytváření svých příběhů.
Nonsensové hříčky i křehké pastely meditujícího výtvarníka činí ve snové krajině za pohádkou mnohé pro pochopení umělce ve stadiu tvorby. Divotvorné „záhádky“ častokrát nabývají groteskní podoby bludných kruhů, točenic, vřeten, plazů, ba dokonce různých fantazijních dětských útvarů. Petr Nikl tak vytváří poetické obrazce, které vybízejí k herní aktivitě a tvořivé spoluúčasti každého čtenáře.
Petr Sís: Zeď. Jak jsem vyrůstal za železnou oponou (Labyrint)
Poslední obrázková kniha světoznámého českého výtvarníka vyšla v rozšířené podobě s nedlouhým odstupem od anglické verze, která už má na kontě řadu mezinárodních cen včetně ceny boloňského veletrhu pro děti a mládež. Příběh je, jako ostatně i v dalších Sísových autorských knihách, zdánlivě prostý. Sleduje život chlapce a posléze dospělého muže, posedlého malováním a touhou po svobodném vyjádření, v rodné zemi, která se ocitla svým politickým zřízením v sovětském socialistickém bloku. Sís svou autobiografickou výpověď o době mezi lety 1948 a 1989 kombinuje: slovem se stávají doprovodné texty a lapidární, mnohdy vtipné deníkové záznamy, obrazem pak kresby, komiksové sekvence, ale i autentické dětské obrázky a fotografie. Každá dvoustrana Zdi vtahuje mladého čtenáře (a zároveň diváka) do událostí dané doby nebo přelomového dějinného roku. Pokud bychom chtěli Zeď s mnohovýznamovým titulem zařadit, nejspíš bychom ji označili jako působivou uměleckonaučnou obrázkovou knihu, která u nás vyvolala oprávněný zájem i polemické reflexe.
Marka Míková: Knihafoss. Ilustrovala Darja Čančíková (Baobab)
Cesta na sever, konkrétně na Island, kterou podniká skejťácká holčička Hredka, poskytla zkušené divadelní režisérce, dramaturgyni a hudebnici příležitost zhmotnit řadu fantazijních představ, které v této „knize-vodopádu“ přetavuje v hravé proměny.
Hredka, prožívající naplno svoji cestu, putuje k papuchalkům, mezi trolly – severské skřítky, do rybáren, k termálním pramenům a všude komunikuje s nejrůznějšími bytostmi vzdálených fjordů. Příběh působí jako gejzír roztodivných nápadů, které pobízejí čtenáře k interaktivním podnětům, autorka prokládá závěry jednotlivých kapitol výzvami k dalšímu čtení „na přeskáčku“, které vytváří možnost vnímat příběh v jiné časové posloupnosti. Publikace je vybavena CD nosičem, na kterém se objevuje pět básní-písní. Osobitý text navazuje svou šíří jazykové vynalézavosti a nápaditou, uvolněnou stylizací na poetiku české pohádkové tvorby šedesátých a sedmdesátých let 20. století.
Porota: Jana Čeňková, Petr Matoušek, Vlasta Řeřichová, Naděžda Sieglová, Milena Šubrtová
Litera za publicistiku
Být dlužen za duši: rozhovor Aleše Palána s Janem a Gabrielem Florianovými (Host)
Další ze série knižních rozhovorů Aleše Palána s představiteli originálních a svébytných katolických názorů, duchovních center či paradoxně nepohodlných outsiderů své doby (Bohumil Vít Tajovský, Karel Pilík, Jiří a Daniel Reynkové aj.) přináší strhující vyprávění se syny staroříšského vydavatele Josefa Floriana (1873–1941). Rozhovory probíhaly v letech 2002–2004 ve staroříšském domě malíře, řezbáře a restaurátora Jana Floriana (1921–2007), společně s Janem se jich zúčastnil jeho bratr Gabriel (1924). Palán nahrál 38 devadesátiminutových kazet, které, jak píše, „přepsal, upravil, strukturoval a při následujících setkáních doplnil“. Výsledkem je na straně jedné fascinující svědectví ojedinělého zápasu o „Dobré dílo“, kterým do české kultury a katolictví ze „zapadlého koutu Vysočiny“ převedl Josef Florian moderní duchovní Evropu. Díla básníků, prozaiků, teologů, filosofů i výtvarníků přinesená v čtyřech stovkách knižních publikací, vydaných Florianem, udržela ve 20. století českou kulturu ve vrcholném kontextu. Na straně druhé se před čtenářem odvíjí doslova dobrodružný film se spoustou osobních, mnohdy komplikovaných životních peripetií Florianovy rodiny, s portréty nepřehlédnutelných Florianových spolupracovníků či kulturních postav své doby (od Otokara Březiny, přes Demla, Josefa Čapka, Čepa, Reynka, Karla Schulze, Váchala, Zahradníčka po třeba Ivana Jirouse). Rozhovor je rafinovaně a tematicky doplňován Florianovými výroky a citacemi, stejně jako citacemi lidí z jeho okolí či vykladačů jeho díla (Stankovič, Fučík, Mlejnek, Putna...) a unikátními fotografiemi. Od autora i vydavatelství Host je to neuvěřitelný kus obrovské práce, vyžadující nesmírnou přípravu a vhled do tématu. Práce se diametrálně odlišuje i od špičkových knižních rozhovorů. Vzniklo tak svérázné dílo – skoro by se chtělo dodat – v nejlepším florianovském duchu.
Petr Placák: Fízl (Torst)
Kniha Petra Placáka Fízl, označená nakladatelskou anotací za esej, přesahuje běžné představy o tomto žánru na pomezí krásné a odborné literatury oběma směry. Lze ji pokládat za historiografické zpracování archivních materiálů, sice svérázné, ale v zásadě neobyčejně plastické, číst se však dá i jako vášnivý pamflet, humoristicky laděné memoáry, dobrodružný román pro chlapce, ba chvílemi dokonce jako mistrný horor o nestvůrnostech, které se skrývají po slupkou každodennosti. Syn známého lékaře, někdejšího partyzánského velitele a posléze předního chartisty, zde líčí i dokumentuje své pronásledování státními orgány, jemuž byl vystaven od chlapeckých let. Part vypravěče, vykazující chvílemi až básnickou intenzitu, se tu střídá s obsáhlými citacemi ze spisů StB, které už jen svým literárním stylem dokonale demonstrují pokleslost normalizační moci. V souboji s ní hrdina paradoxně dospěje k neobyčejné vnitřní svobodě, jež vyzařuje z celého textu. Jde o jedinečné dílo, v němž se nenuceně snoubí hravá osobitost formy s celospolečensky závažným sdělením. Autor, jenž začínal jako básník, později vystudoval historii a nyní působí hlavně jako novinář a publicista, zde osvědčil zdatnost ve všech zmíněných oborech.
Václav Cílek: Borgesův svět (Dokořán)
Tyto soukromé, fragmentární, okázale nemetodické dějiny literatury pocházejí od geologa, klimatologa a popularizátora vědy. Václav Cílek (1955) dokáže v nedlouhých textech, jež nesou všechny znaky kvalitní literární publicistiky (obdivuhodnou oborovou vybavenost, důkladné a inspirativní ohledávání tématu, srozumitelnost, poutavost, otevřenost jiným pohledům na věc, přiznání nejistot), ve čtenáři vyvolat – třebas dávno zasutou – radost ze čtení. Proti akademickému pohledu na písemnictví staví ve svých komentářích asi dvaceti děl světové literatury zvídavost, osobní zkušenost, vzrušení, náhodu; zdárně provokuje čtenářské instinkty. Borgesův svět ukazuje, že není důležité přečíst všechny významné knihy, ale opakovaně se začítat do knih již přečtených. Přirozeně a přitom naléhavě se tu připomínají naprosto základní důvody ke čtení: sebeuvědomování, sdílení, touha po kráse. Autorovy mimořádné esejistické schopnosti dokládá i celkový příběh přítomné knihy a její struktura. Vypravěč Cílek inspirovaný esejemi J. L. Borgese se od konceptu mistrovy Osobní knihovny během psaní ztěžka odpoutává a začíná se ztrácet ve svých vlastních rozbíhavých literárních cestičkách. Značnou roli v jeho osamostatnění hrají mimoliterární poznámky, citace z antických autorů, seznamy knih, záznamy vzpomínek, ilustrace Heleny Wernischové, dopisy a další „neočekávaná“ setkání ve světě literatury.
Porota: Libuše Bělunková, Vlastimil Ježek, Barbara Köpplová, Břetislav Rychlík, Viktor Šlajchrt
Litera za naučnou literaturu
Zdeněk K. Slabý a Petr Slabý: Svět jiné hudby II (Volvox Globator)
Encyklopedické dílo otce a syna Slabých vzbuzuje respekt svým rozsahem i obsahem. Stovky hesel obsahují podrobné informace o alternativní, progresivní a improvizované hudbě druhé poloviny 20. století a počátku století následujícího. Autoři navázali na stejnojmennou, vřele přijatou knihu z roku 2002, doplnili některá hesla a napsali dlouhou řadu nových. V druhé knize se více soustředili na českou alternativní scénu, avšak neopomenuli ani scénu evropskou a světovou. Oba díly vytvářejí pozoruhodný celek o takřka dvou tisících stranách, který nemá u nás obdobu a stěží ji najdeme i v evropském měřítku. Vedle čtenářského zájmu se kniha stala zásobárnou pro rozhlasové pořady o alternativní hudbě. Autoři představují skladatele, instrumentalisty, skupiny a ansámbly i některá hudební vydavatelství, které volně spojuje svébytný přístup ke skládání a provozování hudby. Pojednávají o velice rozmanité hudbě, která (vědomě, programově, nebo spontánně) vytváří alternativu k soudobému rockovému, jazzovému a folkovému hlavnímu proudu. Jednotlivá hesla jsou zpravidla velmi podrobně zpracovaná a udivují hloubkou zasvěcenosti i stylistickou kvalitou. Autoři se neprezentují suchým a schematickým encyklopedismem, jejich psaní má často kvality eseje či reflexe. Vedle toho obsahují hesla podrobné diskografie a četné odkazy na knižní i internetové informace.
Vojtěch Lahoda: Emil Filla (Academia)
Dosud nejrozsáhlejší (749 stran) a nejpodrobnější monografie o díle slavného českého výtvarníka, který se po impresionistických a expresionistických začátcích stal důsledným zastáncem picassovského kubismu, jejž ve svém díle rozvíjel tvůrčím způsobem na dokonalé světové úrovni zejména v malbách zátiší, krajin a figur. V bohatě ilustrované knize (781 vyobrazení) Lahoda podrobně, srozumitelně a novátorsky rozebírá Fillovu malířskou, grafickou i sochařskou cestu a její filosofický základ. Vysvětluje umělcovo politické působení za první světové války a vlivy jeho zahraničních pobytů. Cykly Zápasů zvířat jsou předzvěstí druhé světové války, umělec reflektuje i pobyt v koncentračním táboře. V závěrečné fázi Fillova života, kterou ovlivnily také politické tlaky počátku padesátých let, vznikly cykly Písní a krajinomaleb z Českého středohoří. Lahoda ukazuje na umělcovu inspiraci vyvolanou studiem literatury a styky s přáteli, jako byli Josef Sudek, Vincenc Kramář a další. Zahrnuje mezi ně podporu jeho ženy Hany a vyzdvihuje též význam rozsáhlých Fillových výstav a uměleckých sbírek. Lahodova monografie je založena na dokonalém prostudování rozsáhlé literatury o Fillovi i na zasvěceném rozboru významných umělcových děl. Je připojena podrobná Fillova biografie, soupis jeho teoretických prací a výstav.
Vratislav Vaníček: Soběslav I. Přemyslovci v kontextu evropských dějin v letech 1092–1140 (Paseka)
Pozoruhodná syntéza výsledků historického bádání o jedné z nejzajímavějších epoch raně středověkých dějin Čech. Autor se s přehledem pohybuje na domácí i evropské politické scéně první poloviny 12. století. S hlubokou znalostí problematiky před námi kreslí obraz společensko-politických dějů, vytvářejících prostředí, v němž se měl zrodit „evropský zázrak“ pozdější vlády druhého českého krále Vladislava I. Přihlíží k výsledkům celé řady historických disciplín a neponechává stranou ani zdánlivě nesouvisející, ve skutečnosti však velmi názorné paralely s českým vývojem – třeba v raně středověkých dějinách Dánska –, podávané s hlubokým vhledem do problematiky.
Porota: Jiří Filip, Petr Charvát, Zdeněk Masopust, Jiří Suk, Zdeněk Šesták
Litera pro objev roku
Jonáš Hájek: Suť (Fra)
Snad nejnápadnější předností Hájkova básnického debutu je jeho přirozenost. Tento mladý autor si vůbec na nic nehraje, nevybíjí svou energii v okázalých gestech a křečovitých afektech, ani se nerozprostraňuje do polytematické, fragmentující šíře, tedy do oblastí, v nichž by si za výtěžek básně nemohl ručit vlastním prožitkem. Jeho dostředivý, komorní naturel bytostně tíhne k miniaturám a jejich uzavřenému tvaru; často se tedy vyjadřuje pravidelným strofickým obrazcem s nápaditými, neotřelými rýmy i s řadou drobných, citlivě odstiňovaných významů a intenzivních metaforických nálezů a zajiskření; stejně tak však dokáže být doma i ve volném verši. Neméně přirozená je také plynulá, samozřejmě „organická“ dikce jeho veršů i jeho jazyk, poučeně kultivovaný a na debutanta překvapivě vyspělý, chvílemi až „suverénní“. Hájkovy texty se pohybují převážně v „mírném citovém pásmu“ sebereflexe, vědí, jaký význam má v poezii ticho a že k opravdovosti sebesdělení patří i ironie a sebeironie, a mezi jejich nepominutelné půvaby patří také samozřejmost, s níž do jejich jinak „nadčasových“ konotací vstupují i nejvšednější konkrétní detaily současné životní reality. Úhrnem lze konstatovat, že se Hájek už ve své prvotině představil jako nepochybný talent s vyhraněnou poetikou a do značné míry i celistvým básnickým světem, a že tedy jeho další cestu budeme moci sledovat se zaujetím a s oprávněnými nadějemi.
Martina Lustigová: Karel Kramář. První československý premiér (Vyšehrad)
Mladá historička Martina Lustigová napsala osobní a politickou biografii Karla Kramáře čtivým a sdělným jazykem. Studovala v archivech, seznámila se s dlouhými řadami tištěných pramenů a pročetla rozsáhlou dobovou i odbornou literaturu. Výsledkem jejího několikaletého úsilí je velmi zdařilá charakteristika významné a kontroverzní české osobnosti konce 19. a prvních desetiletí 20. století v kontextu bouřlivého českého a středoevropského politického dění. Kramář, který našel zasvěceného a kritického životopisce až v Lustigové, patřil k vůdčím představitelům českého veřejného života v době Rakouska-Uherska a Republiky československé. Do politiky vstoupil jako mladočeský poslanec, za první světové války – už jako jeden z národních vůdců – byl obviněn z velezrady a vyzvědačství, vězněn a odsouzen k smrti, po válce se na krátkou dobu stal první předsedou československé vlády. Zpočátku spolupracoval s T. G. Masarykem, později se s ním rozešel a jako vůdce krajně pravicové Národně demokratické strany tvrdě kritizoval masarykovskou „hradní“ politiku. Proti západní orientaci československé zahraniční politiky stavěl výraznou orientaci na Rusko, vytvořil svéráznou koncepci „politického neoslavismu“ a přikláněl se k monarchickému státnímu zřízení. Kramář po celý svůj zralý život aspiroval na roli národního vůdce. A měl osobní předpoklady se jím stát, avšak pro svou menšinovou politickou orientaci a názorový extremismus se jím nestal a byl personou non grata. Kniha Martiny Lustigové zaplnila citelnou mezeru v našem poznání, obohatila diskusi na téma počátků české a československé politiky, a proto si zaslouží pozornost a ocenění.
Markéta Pilátová: Žluté oči vedou domů (Torst)
Ze čtyř ženských hlasů a jednoho hlasu mužského zkomponovala svůj románový debut Žluté oči vedou domů hispanistka a novinářka Markéta Pilátová, v současnosti redaktorka týdeníku Respekt. Postavy prózy vesměs náleží k česko-brazilské komunitě, již autorka poznala za dvouletého pracovního pobytu v Brazílii; jejich příběhy se odvíjejí mezi Prahou, São Paulem i odlehlou brazilskou divočinou. Vyprávění strhuje exotickým koloritem, množstvím přírodních, kulturních i sociálních reálií vzdáleného kontinentu. Tyto reálie jsou zároveň ústrojně zapojeny do jednotlivých vypravěčských monologů a podřízeny stěžejnímu tématu prózy: hledání vlastní identity v dialogu mužského a ženského vidění světa, v konfrontaci odlišných generací a kultur. Česká literatura je v posledních letech soustavně obohacována díly mladých autorů s internacionální tematikou, díly artikulujícími novou zkušenost polistopadové české společnosti s otevřeným světem. První román Markéty Pilátové patří k vrcholným tvůrčím výkonům této vlny mimo jiné tím, s jakou citlivostí v tomto širém světě ohledává lidskou potřebu domova.
Orhan Pamuk: Jmenuji se Červená (přeložil Petr Kučera) – viz kategorie Litera za překladovou knihu.
Objev roku nominují všechny komise.