I přes mnohost hlasů myslících si opak lze zodpovědně říci, že současná poezie se nenachází ve stavu krize. Lze to tvrdit z toho důvodu, že pojem krize není s to vystihnout dnešní podoby poezie. Krize v jakémkoliv žánru, není-li nahlížena jako upadání, zánik, agónie, stimuluje tvůrce k novému hledání výpovědi o sobě, o formách existence i o podobách prožívané skutečnosti. Díky tomu dochází k experimentování a nalézání nových, alternativních cest uměleckého ztvárnění nebo k vyhranění a následnému upevnění již vyzkoušených uměleckých postupů. Obě tyto možnosti vedou ke sporům o vydobyté hodnoty, neboť v čase krize je zpochybněna samotná hierarchie tvůrčích postupů a noetických hodnot. Krize se tak stává zástupným symbolem mezní situace, v níž dochází k názorovým a společenským střetům, jak o tom píše Jan Grossman ve stati O krizi v literatuře. V současné době nelze poezii přiřknout ani názorové a tvůrčí pnutí, ani stagnaci. Současná básnická tvorba a její reflexe nejsou v krizi, ale ocitly se v ghettu.
Osamělost stepního vlka
Slovo ghetto pravděpodobně pochází z hebrejského ghett, což znamená odloučení nebo odloučené místo. A právě do takového místa se poezie a její reflexe nechtěně uzavírá. Poezie a její reflexe dlouhodobě procházejí podobným procesem jako orální vypravěč na počátku formování moderny. V ní, jak to popisuje Walter Benjamin, dochází ke ztrátě orálního vyprávění, neboť se vytrácí možnost předávání si zkušenosti v příbězích. Místo tohoto orálního vypravěče nastupuje vypravěč moderní, který uvízl v osamění písma moderních románů. Podobně jako tradiční vypravěč díky společenské proměně ztratil možnost předávat zkušenost druhým, tak i poezie v současné době pozbývá možnosti předávat zakoušení existence tvůrce. Podobně jako orální vypravěč našel místo svých blízkých posluchačů prázdnou místnost, tak i současní básníci místo svých čtenářů nacházejí mlčenlivou ozvěnu. Pryč jsou doby, kdy jediná básnická sbírka dokázala přinutit společnost přiznat si maloměšťáctví a morální zkostnatělost, jako tomu bylo například u Máje. Stěží se nad básnickou sbírkou rozvede debata o svobodě jedince, jako se to stalo nad poezií Jiřího Karáska ze Lvovic. Musíme si přiznat, že poezie se asi již nestane samotným předvojem progresivních uměleckých tendencí jako v případě Seiferta a Nezvala a celého avantgardního hnutí. Neumím si představit, že žánr poezie bude nástrojem, jehož prostřednictvím by se dalo nejrychleji a nejúčinněji reagovat na aktuální dění, jako tomu bylo v případě básnických sbírek psaných před okupací a během ní. A nepředstavitelné je také to, že by vydávané sbírky mohly mít takovou osvobozující energii, jakou měly v šedesátých letech. To není kritika současných sbírek, ani nostalgie po dávném „zlatém věku“ poezie, ale strategie, jak nastínit současný stav, neboť to, co se překotně proměňuje, není hodnota poezie, nýbrž společenský kontext, z něhož se rodí. Proto v dnešní době nahlížím poezii a její reflexi jako odloučení, které má za následek, že básník se stává osamělým stepním vlkem, jenž upíná svůj zrak ke hvězdám, aby v jejich odrazech uviděl tvář jiného stepního vlka, stejně osamělého.
Krize je anachronismus
Jestliže situuji současnou poezii a její reflexi do místa odloučení, do ghetta, přiznávám, že se v něm nacházím. Jenomže ghetto v tomto případě není místem beznaděje, nýbrž prostor, v němž se utvářejí zcela jiné zákony a hodnoty. Dnes nejde o to zbořit zeď, kterou před člověkem postavil někdo cizí, aby jej uvěznil nebo aby mu zamezil volný pohyb, nýbrž si tuto zeď vystavět a ocitnout se v prostoru s vlastními hodnotami. V podobném případě neznamená, že nechci-li vidět okolo sebe zdi, tyto zdi neexistují. Ještě z jiné perspektivy: přiznám-li si, že se nacházím již za zdmi ghetta, odloučen od možnosti sdílet svou zkušenost s druhými, neboť oni druzí neexistují, neznamená to, že již není žádná naděje tyto zdi probořit. Vezmu-li to do důsledků, poezie jako místo odloučení může vytvořit prostor, v němž se rodí semknutost a sounáležitost, tzn. hodnoty, které k poezii bytostně patří. A zdá se, že někteří básníci, jako například Hruška nebo Borkovec, to podvědomě pociťují a přizpůsobují tomu svou poetiku. Jako by vycítili, že to, co se dnes přijímá jako regres, tj. kontemplace a zastavení času, je nejdůležitější hodnotou. Nechce-li být kritika a její reflexe pouze trapným lamentováním, že neexistují recenzenti, nebo ještě trapnějším vypočítáváním, který časopis vydal více recenzí, bude muset pateticky řečeno sestoupit do hlubin vlastního ghetta a naleznout v kontemplaci své odloučené básníky.
Tím se spojení krize v poezii nebo krize poezie pro mě stává anachronismem. Do důsledku vzato, stejný anachronismus vzhledem k současné poezii spatřuji i v přívlastku moderní. Toto zjištění vyvolalo ve mně otřes, neboť v sobě nese nutnost přehodnotit určité kritické postupy – způsoby čtení. Tím potvrzuji, že se ocitám v ghettu, stejně jako v něm přebývá současná poezie.
Autor je přispěvatel revue Souvislosti.