Na sklonku loňského roku vyšla v Olomouci obsáhlá kniha s názvem Josef Bergler a grafika v Praze 1800–1830, jejímž editorem a hlavním autorem je Roman Prahl. Jedná se o samostatnou publikaci, která doprovází i letošní výstavy v Galerii výtvarného umění v Chebu a v Muzeu umění Olomouc.
Málokdy máme v našich krajích příležitost setkat se s tak rozsáhlou prací, která se zabývá zdánlivě málo plodným obdobím českého umění kolem roku 1800. Tato doba byla charakterizována dopady josefinských reforem, které ve sféře umění zapůsobily mnohdy jako neřízená střela. Na sklonku 18. století se u nás rozpadla většina tradičních uměleckých struktur – výrazně se ztenčuje míra církevní objednávky uměleckých děl, císař Josef II. se zbavuje zbytků pražské umělecké sbírky jako přebytečného harampádí, řada umělců si musí hledat vedlejší zaměstnání. Poptávka po umělecké produkci se ztenčuje a výjimku tvoří pouze takové obory jako funerální plastika či grafika. Moderní český dějepis umění nevěnoval době kolem roku 1800 mnoho pozornosti, hodnotil ji vesměs jako období krize či úpadku. Nelze zastírat, že umělecká praxe narážela v uvedené době na řadu nových omezení, nicméně se pro ni začal otevírat i zcela nový prostor a začínala plnit společenské funkce, které byly dříve velmi omezené. Umělecká produkce už není primárně určená elitnímu objednavateli a divákovi, ale estetické poselství začíná být dostupnou cestou prezentováno i širokému laickému publiku, tedy tzv. moderní veřejnosti. Pojmy veřejnost a estetický nevolím náhodně, ale připomínám jimi skutečnost nových společenských a kulturních konceptů, se kterými se setkáváme od epochy osvícenství.
Nový grafický jazyk
S tímto „moderním“ společenským a kulturním projektem se setkáváme v plné míře i v Berglerově grafické produkci a v pracích jeho žáků. Bergler byl přímým účastníkem zakládání nových kulturních institucí v českých zemích, které reformovaly a proměnily zdejší umělecký provoz. Jednalo se o založení Společnosti vlasteneckých přátel umění, veřejné obrazárny a vysoké umělecké školy. Všechny tyto instituce se snažily veřejnosti představit staronový koncept Umění, tedy výtvarné produkce jakožto součásti svobodných uměleckých disciplín. Tento koncept byl sice definován již v renesanci, ale teprve v druhé polovině 18. století je představován široké veřejnosti jakožto nová, hlavní funkce výtvarné práce. Tato funkce obrazu na okamžik vytlačí jeho tradiční ideologickou či reprezentační úlohu. Řada dobových děl, ať už české či světové provenience, se zabývá pěstěním diváckého vkusu, což provádí za pomoci využití nové ikonografie. Nově se objevují témata, v nichž je srovnáván dobrý a špatný vkus, kvalitní a nekvalitní divácké oko, přiměřené a nepřiměřené emoce při pozorování estetických jevů. Na obálce druhého sešitu Berglerových Erfindungen und Skizzen se objevuje nejenom ušlechtilé antické božstvo, které s plným pochopením sleduje práci umělce, ale též potutelně se usmívající opička, která svým blasfemickým výrazem prokazuje nedostatek vkusu a estetického cítění.
Způsoby reprezentace a reference
Také další témata, jimiž se Bergler a jeho žáci opakovaně zabývali, zapadají do těchto snah o kultivaci veřejnosti a pro poučené diváky hrají roli sofistikovaného kryptogramu, uskutečňovaného v žánru moderní alegorie. Mám na mysli například neustále se opakující motiv světla, světelných zdrojů či kontrastů světla a tmy. Tento motiv má vazbu na tradiční definici obrazu, kterou známe už od renesančního klasicisty Albertiho. Obraz v klasickém duchu charakterizují základní prostředky: bod, linie, plocha, kontrasty světla a stínu, které umožňují modelaci. Umělé osvětlení bylo mimoto tradičně chápáno jako prostředí, v němž lze pěstovat svobodné či akademické disciplíny a vědu. Stín představuje archetyp veškeré umělecké tvorby, jak připomíná Plinius, když opakuje antické legendy o vzniku
výtvarného umění. Podle Platona je stín „přirozeným obrazem“ (physei eikones). Přirozené obrazy měly podle jiných antických autorů pevnou vazbu na realitu a vyznačovaly se i vysokým právním statusem (například odlitky či otisky, s jejichž pomocí vznikaly portréty předků). Bergler v řadě svých kompozic připomíná tyto archetypální příběhy, i když nikdy nejde o doslovnou ilustraci.
Tradiční metou umělecké práce byla kompozice, invence, či vnitřní kresba (disegno). Berglerovy nejrozsáhlejší grafické cykly Erfindungen und Skizzen se na tuto tradici přímo odvolávají a stavějí do popředí autorovu nápaditost a schopnost vypracovat koncept obrazu, nikoliv pouze napodobit vnější viděnou skutečnost. V tom Bergler do jisté míry předjímá i romantické umělecké premisy. Například německý romantický krajinář Caspar David Friedrich totiž tvrdí, že umělec má reprezentovat svou vnitřní ideu a nikoliv to, co leží před ním. Bergler zdůrazňuje svou schopnost kompozičního vynálezu, který se však nakonec v osvícenském duchu vždy zviditelní, je osvětlen. Duch nezůstává v temnotě a ve vnitřním snění, ačkoliv i na tento princip Bergler poukázal.
Berglerova práce na kultivování veřejného vkusu měla pochopitelně své limity, dané možnostmi šíření zvoleného grafického média (leptu) i zájmem širší veřejnosti. Berglerova alegorická poselství se dostala vesměs pouze k okruhu zainteresovaných diváků (přátel, objednavatelů, kolegů). Bergler je i významným pozorovatelem současnosti, což prokazuje ve svých Skizzen, tj. v náčrtcích všedního života, současné módy a mravů. Tato tematika byla dlouhodobě odkázána na médium grafiky a ani v oblastech s mnohem širší uměleckou produkcí ji nebylo možné realizovat jako velkoformátové dílo salonního typu. Například ve Francii též vycházela alba grafik s motivy současného života, která měla často karikaturní či kritický ráz.
Důležité pohledy zpět
Publikace Josef Bergler a grafika v Praze 1800–1930 mapuje celek umělcovy grafické produkce a všímá si i prací, které vznikaly jako reprodukce či variace na jeho předlohy. Jde vesměs o práce Berglerových žáků (z období, kdy působil jako první ředitel pražské umělecké akademie). Roman Prahl zasazuje Berglerovu tvorbu do kontextu dobové grafické produkce a velmi podnětným způsobem rozebírá tematickou a stylovou stránku umělcových prací. Další autoři (P. Matoušková, K. Fabelová, J. Tischerová, P. Kapel, O. Chrobák a P. Machalíková) se zabývají některými speciálnějšími otázkami a obory Berglerovy produkce. Velmi důležitá je například problematika umělcových novoročenek, neboť ty představují oblast, které se věnoval kontinuálně i v době, kdy už nepokračoval ve vytváření alb s kompozičními studiemi. Katalogová část publikace člení Berglerovo dílo přehledně do několika základních oblastí (Náboženské výjevy, Mytologie, Živly atd.). Publikace hraje velkou roli v procesu odhalování dříve přehlížených období českého umění a vyrovnává se tak i s nejaktuálnějšími trendy světového dějepisu umění.
Autor je historik umění.
Josef Bergler a grafika v Praze 1800–1830 / Joseph Bergler and graphic art in Prague 1800–1830. Editor Roman Prahl. Texty Roman Prahl, Karolína Fabelová, Ondřej Chrobák, Pavel Kapel, Pavla Machalíková, Pavla Matoušková, Jana Tischerová. Muzeum umění Olomouc a Nakladatelství Patrik Šimon – Eminent, Olomouc 2007, 432 stran.