Navzdory pesimismu titulní stránky tohoto čísla uvidíme letos několik projektů českých animátorů i v kinech či v České televizi. Chystá se experimentální Sestra Víta Pancíře na motivy stejnojmenného románu Jáchyma Topola, první celovečerní 3D animovaný Kozí příběh – Pověsti staré Prahy Jana Tománka i Na půdě Jiřího Barty. Dvě animátorky naopak přivedou do kin své hrané filmy. Proto jsme požádali šest předních animátorů o jejich pohled na současnou situaci a na to, jak se jim nové filmy připravují.
1.
Jak byste charakterizoval/a současnou českou animaci a v čem spatřujete její hlavní problémy? Jak by se případně podle vás daly řešit?
2.
Kde sháníte peníze na své filmy a v jakých podmínkách vaše filmy vznikají?
3.
Na čem nyní pracujete a kde a kdy budeme moci váš film vidět? Uvažujete také o tvorbě hraného snímku? Proč?
4.
Spatřujete v devadesátých letech a v novém miléniu nějaké výraznější tendence v české animaci?
5.
V čem je podle vás animovaný film jedinečný?
Michaela Pavlátová (1961) První dáma české animace se v poslední době věnuje také hranému filmu (Nevěrné hry, 2003). Její autorské kreslené filmy mají podobu existenciálních anekdot o různých úskalích lásky a o svízelné mezilidské komunikaci. Její Řeči, řeči, řeči (1991) byly nominovány na Oscara a získaly také Grand Prix na MFF v Montrealu, Repete (1995) si odneslo mimo jiné Zlatého medvěda z MFF v Berlíně. V roce 2006 natočila hudební kreslenou erotickou fantazii Karneval zvířat, jež získala Grand Prix na Anifestu 2006, a nyní dokončuje svůj druhý celovečerní hraný film Děti noci, který bude mít premiéru 7. srpna.
1. Je třeba rozlišit animované filmy krátké, autorské a pak celovečerní. Nejraději mám krátké animované filmy do dvaceti minut. Ale to je bohužel formát, který nikdo nechce, TV ani kina. To je asi jeden z důvodů, proč se teď i u nás chystají a vyrábějí celovečerní animované filmy a seriály. Občas se najde nějaký osvícený distributor, například Aerofilms, který se snaží krátké filmy připojovat – sami jsme měli to štěstí, že náš animovaný film Karneval zvířat promítali společně s celovečerním filmem Shortbus –, ale to je vzácná výjimka. Je velmi demotivující pracovat rok, dva roky na filmu, který nebude možné nikde vidět. Situace u nás se ale tolik neliší od ostatních zemí... O celovečerní animované filmy zájem je a v poslední době vznikají i u nás. Celovečerní formát má ale jiné zákonitosti filmové řeči. Je prostě jiný. Je týmovým dílem, už mizí volnost, kterou máte u filmu autorského. Musí být podrobnější, mít více detailů v příběhu i ve výtvarném řešení, většinou se používají loutky nebo počítačové 3D. Málokdy je vidět celovečerák kreslený, i když teď produkční společnost Negativ chystá kresleného Aloise Nebela. Skvělé by bylo, kdyby se také našel někdo, kdo by měl rád i krátké animace a uměl i chtěl s nimi zacházet, vydávat je na kazetách, sestavovat je do programů, prostě vyslat je do světa.
2. Karneval zvířat, což je zatím můj poslední animovaný film (2006), produkovala společnost Negativ, s přispěním grantu ministerstva kultury a s koprodukčními partnery. Ale mohla jsem si dovolit na něm pracovat tak marnotratně dlouho – dva roky – také proto, že jsem si předtím vydělala učením v cizině.
3. Právě se dokončuje střih filmu Děti noci, což je můj druhý hraný celovečerní film, premiéra bude nejspíš na podzim. Myslím, že hraný film je formát, po kterém mnoho animátorů (i dokumentaristů) někdy zatouží. Na větší časové ploše a s herci můžete vyjádřit jiné, složitější věci než v animaci, jiný druh příběhu. Hraný film má navíc publicitu, promítá se v kinech, ví se o něm. Baví mě také přípravy i samotné natáčení, vzrušení z týmové práce, kontakt s herci, nečekané situace, nutnost improvizace a v neposlední řadě na rozdíl od animace rychlejší dosažení výsledku.
5. Animovaný film je jako diamant. Musí být přesný, vypracovaný, vybroušený, na krátké časové ploše řekne často víc než film celovečerní. Může lépe pracovat s metaforou, se stylizací, dějově i obrazově. Vytváří do té doby neexistující výtvarný svět. Při jeho sledování musí být divák aktivní, překládat si obrazy do slov... a to je asi věc, které už běžný divák bohužel odvykl.
Pavel Koutský (1957) Jeden z našich předních tvůrců kresleného filmu, výtvarník, animátor a režisér. Jako výtvarník spolupracoval na Fimfáru 2 (2006), proslavil se však zejména svou „totální animací“ i smyslem pro nadsázku a humor v krátkých filmech, např. Má vlast (1998), Média (2000) či Čtyři lásky (2003). V roce 2006 natočil úspěšný krátký film o umělé kráse, jedinečnosti a plastické chirurgii Plastic People.
1. Současná česká animace je daleko atomizovanější než před lety, má to výhody i nevýhody. Každý je víc sám za sebe. Myslím, že největší problémy má každý autor sám v sobě. Věčné pláče na téma financování jsou už trochu nudné.
2. Já dělám většinou filmy kreslené, na což je dnes potřeba papír, tužka, skener a počítač. A pak zvukové studio, to si lze najmout snadno. Takže vše se dá na rozdíl od minulosti dělat doma. Nejdůležitější jsou nápady, technika je jen technika.
3. Nyní dělám večerníčky Doktor Animo pro Českou televizi (ČT) a s Lucií Seifertovou rozjíždíme její Dějiny udatného českého národa jako seriál také pro ČT. Dnes se čím dál víc ukazuje, že opravdu vidět je jen celovečerní film. Ať hraný či animovaný. Tak se toho autoři snaží nějak zmocnit. Také mě ty úvahy neminuly, i když já uvažuji jen o filmu animovaném.
4. Je to podle mého názoru snaha nějak se vyrovnat s těžkotonážní masáží šílených 3D celovečerních filmů. Nemůžeme konkurovat jejich zbraněmi.
5. Má neopakovatelné výrazové možnosti a mám ho rád.
Vít Pancíř (1966) Experimentální tvůrce, animátor a režisér. Dělal videoklipy k písním Žiletky (1996) či Kilián Nedory (1993–04) pro skupinu Psí vojáci a kratší experimentální, kombinované filmy – např. Alkohol (2003), Na sněhu pes (2003) či Zdeňkovo křeslo (2005). Nyní dokončuje celovečerní adaptaci románu Jáchyma Topola Sestra (2008), která by měla vstoupit do českých kin letos v listopadu.
1. Animace by se podle mě dala rozdělit na proud komerční animace a proud autorské animace. K té komerční patří veškerá reklamní, televizní a seriálová produkce. Zajímavější animace autorská bude asi vždy menšinová, protože výkonu autorské animace musí předcházet nejen formální dovednost, ale i něco jako povědomí a názor. Jako příklad nemyšlení bych vypíchl skoupení práv starých úspěšných seriálů a vyprodukování nových sérií, blbějších nebo úplně blbých… To je mlácení prázdné slámy „tradice české animace“.
2. Grant na krátký film jsem dostal čtyřikrát. Zaplaťpánbu, ale vyžít se z toho moc nedá a žádat jako autor a producent v jedné osobě o malé peníze na krátký film je stále obtížnější. Myslím, že je tu tlak směřovat to na velké producenty. Ti ale samozřejmě o krátké animáče, které nemají distribuci a peníze nevydělají, vůbec nemají zájem. Autorský animovaný projekt se tak může jevit jako obtížný hmyz, o který nemá zájem nikdo.
3. Už od začátku minulého roku se věnuji našemu projektu hodinového hudebního filmu Sestra. Jde o adaptaci stejnojmenného románu Jáchyma Topola, který má velice
složitou strukturu, a my film neděláme samozřejmě jako rekonstrukci knížky, ale naopak jako reimaginaci s použitím textů či lépe komentářů výhradně z knihy. Výchozí pro náš scénář je hudební zpracování textů z tohoto románu, které v roce 1994 udělal Jáchymův bratr Filip Topol s Psími vojáky. Ten film by měl být zajímavý tím, jakým způsobem se tu doplňují (podporují, odporují si či se popírají…) obraz, text a hudba ve filmu jakožto syntetickém uměleckém výkonu. Jde o dílo poměrně značně stylizované, takže není tak úplně zařaditelné coby hraný film. Nejsou tam dialogy a není to postavené na hereckých výkonech, naši účinkující jsou spíše figuranti typů než herci.
4. S nástupem technologií se podmínky pro animaci určitě mění. Technologie jako pomůcka zpětně ovlivňuje celý výraz a myšlení, které daným projektům předchází. Jestli dobře nebo špatně, nejsem schopen posoudit, počítač v podstatě používám jen jako pomůcku. Mě baví takové gruntovní věci a k počítači vztah nemám, ale třeba autorské 3D filmy Ondřeje Švadleny jsou pro mě zajímavým úkazem toho, jak technologie a autorský výraz nejdou vůbec proti sobě.
5. Médium animace svým skládáním záběru či pohybu z jednotlivých filmových okének evokuje systém myšlení či vůbec (filmové) tvorby: analýzu jednotlivostí a následnou syntézu v jeden celek. Ta pookénkovost animace směřuje k určité pregnantnosti vyjadřování se filmem. Samozřejmě mám na mysli animovaný film autorský, kde můžou všechny ty abstrahující myšlenky skryté v samotném médiu animace nabýt silného a krásného výrazu.
Jan Balej (1958) Režisér loutkových filmů, spoluzakladatel studia Hafan film. Režíroval povídku Tři sestry a prsten v povídkovém Fimfáru 2 (2006) a je tvůrcem jednoho z mála celovečerních loutkových filmů u nás, Jedné noci v jednom městě (2007).
1. Myslím, že si animovaná tvorba u nás nestojí zas tak špatně. Jsou roky silnější a jsou roky slabší. A také vznikají filmy kvalitní a méně kvalitní. Festival animovaných filmů Anifest v Třeboni (díky za něj) předkládá, co u nás vzniká, a zahrnuje spektrum od zkušených tvůrců až po začínající studenty. A je vidět, že mladí neztrácejí zájem – spíš naopak. Důležitá je pomoc od Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie. A konstantou je i Česká televize a její animovaná tvorba pro děti. Myslím, že animovaný film funguje kontinuálně, a o jeho budoucnost strach nemám. Co bych mu přál, je výraznější prezentace v médiích.
2. Studio Hafan film jsme založili v roce 1990. Po celou dobu se zabýváme pouze loutkovým animovaným filmem. A není to vždy jednoduché. Naši práci dělíme na autorskou (tu bychom nemohli dělat bez podpory grantů ze Státního fondu pro kinematografii) a zakázkovou, kde je pro nás jediným partnerem Česká televize. Myslím, že to je dobré spojení. Sponzoři a reklama se našemu studiu zatím vyhnuli.
3. Pracuji na sérii večerníčků Karlík – zlatá rybka. Vše se rozbíhá a výsledek uvidíte v roce 2010.
5. Je to krásná práce, která vám nabízí stát se tvůrcem vašeho vlastního vidění světa.
Jan Tománek (1978) Režisér a animátor, věnující se především počítačové a kombinované animaci. Spolupracuje se svými rodiči v rodinném Art and Animation Studiu a připravuje první český celovečerní 3D počítačový film Kozí příběh – Pověsti staré Prahy, který by měl 18. září vstoupit do našich kin.
1. Problém Čechů je v tom, že jsou pořád ještě hodně konzervativní a nových věcí se bojí. Je to znát nejen třeba v České televizi, ale i na očekávání diváků. Zatím se u nás po revoluci natočily v podstatě tři celovečerní animované filmy (Fimfárum Jana Wericha, Fimfárum 2 a Jedné noci v jednom městě), ale jsou to poslepované dvacetiminutové krátké filmy. Takhle se normálně celovečerní film nedělá! Navíc je dvacet minut málo na to, aby se příběh mohl rozvinout. Je tu ještě jeden problém – malý český rybník. My jsme například žádali s Kozím příběhem o grant třikrát a nikdy jsme neuspěli, protože v grantových komisích sedí pořád ti samí lidé, kteří si několikrát podpoří své vlastní filmy, což je třeba případ Fimfára. Je to sice zabaleno tak, že při klíčovém hlasování opustí místnost, ale… myslím, že to není třeba dále rozebírat. Podobným způsobem si také tito lidé coby učitelé na školách pak vybírají své žáky-epigony. Není tedy skoro šance, aby se v české animaci prosadila nějaká nová cesta. Navíc Fimfárum 2 bohužel jako celek ve způsobu vyprávění zastydlo někde v sedmdesátých letech, i když třeba starší krátké filmy Aurela Klimta mají svou poetiku a humor i skvělé tempo. Dál si myslím, že je u nás obecně systém financování filmů pokřivený a z 99 % vznikají zbytečné filmy (což se týká hlavně filmů hraných), které jsou financovány převážně z grantů a nikde ani nejsou vidět, nebo jen proletí kinem a za čtvrt roku o nich nikdo neví. Stejně tak školy, jako je FAMU nebo i AVU, kde jsem studoval nová média, nepřipraví na praxi, a zejména FAMU přeceňuje autorství na úkor řemesla.
2. 3D animovaný film Kozí příběh – Pověsti staré Prahy je vůbec prvním celovečerním filmem v české historii, který vzniká bez podpory státu nebo veřejnoprávní televize. V roce 2003 byl projekt podpořen grantem z evropského programu Media. Jinak ho ale hradíme z našich peněz a z peněz soukromých investorů. Od léta 2006 na tomto filmu soustavně pracuje 12 animátorů a grafiků v našem vlastním Art And Animation Studiu.
3. Od roku 2003 připravuji 3D animovaný film Kozí příběh – Pověsti staré Prahy, který bude mít letos na podzim premiéru v kinech. Bude to komedie ze středověké Prahy o přátelství mezi vesnickým mládencem Kubou, který přijíždí do Prahy za prací, a jeho neustále žvanící Kozou. Genius loci staré Prahy doplňuje řada známých pražských legend i strašidel, podaných humorně a dnešním pohledem. Kromě role producenta na filmu dělám režii, výtvarníka, kameramana a s kolegou Davidem Slámou jsem napsal i scénář.
4. Animovaný film by podle mě měl být hlavně vtipný a zábavný. Tomu, co se vyrábí u nás na školách, kde se učí animace, říkám „animovaný písek“. Často je to o ničem a hraje si to na velké umění. Pro mě je důležitý příběh a vtip. Z dnešního pohledu je rytmus vyprávění už někde jinde než za dob Trnky. Jeho filmy už podle mého názoru těžko udrží pozornost.
5. Možná před šesti lety bych vám řekl, že je mezi hraným a animovaným filmem podstatný rozdíl, ale v dnešní době se „výhody“ animovaného filmu stírají. To, co bylo kdysi možné pouze v animaci, je dnes díky počítačům možné i v hraném filmu. A tak to, že limitem je pouze fantazie tvůrce, už platí i u hraných filmů.
Maria Procházková (1975) Animátorka, režisérka animovaných i hraných filmů, dcera spisovatelky Lenky Procházkové. Proslavila se především krátkým kombinovaným příběhem z deníčku šestileté holčičky s výrazně autobiografickými rysy, Příušnice (1999), kde kombinovala kresbu s papírkem a pixilací, tedy animací živého herce. V roce 2005 natočila hraný celovečerní film Žralok v hlavě a nyní dokončuje druhý celovečerní hraný film Kdopak by se vlka bál (2008), který by měl mít v našich kinech premiéru v srpnu.
2. Kromě spolupráce s Českou televizí na cyklu animovaných videoklipů pro děti, na kterých spolupracuji s dětmi a používám jejich výtvarné práce, jsem natočila dva krátké animované filmy s podporou grantu ministerstva kultury.
3. V současnosti pokračuji v cyklu animovaných videoklipů Děti kreslí písničky pro Českou televizi, jehož jednotlivé díly jsou opakovaně vysílány především v nedělním dětském Hřišti 7. Kromě toho dokončuji svůj druhý celovečerní hraný film Kdopak by se vlka bál, po Žralokovi v hlavě. V obou jsou použity prvky animace, ale spíše jen pro svou výtvarnou formu. K hranému filmu jsem došla postupným vývojem přes filmy kombinované. V animaci postrádám lidské oči a tvář, jejichž osobitost a hloubku stylizovaným obrázkem prostě nenahradím. Rozlišuji proto témata, která cítím jako animovaná, od těch, která si zaslouží být hraná. Cílem je vždy sdělení, forma je až druhá v pořadí.
4. Mladší generace se dobře sžila s moderními technologiemi a obecně se raději vyjadřuje k problémům své generace, než by tvořila pro děti. V tom cítím největší posun od předrevolučního období – tvůrci využívají animaci k osobním výpovědím, často bez potřeby zpětné vazby. Rozhodně zásadní je těsně porevoluční radostný počin Jana Švankmajera Konec stalinismu v Čechách (1990) a také vznik a rozvoj Katedry animovaného filmu na FAMU.
5. V tom, že je v něm vše možné a vše dovolené. Je to nejpřímější cesta do naší fantazie. Pro mé rozhodnutí věnovat se animaci bylo klíčové setkání s filmy Jana Švankmajera, především fakt, že animovat lze prakticky cokoli kolem nás.
Anketu připravila Kamila Boháčková.