John Williams
Pět hospod, dva bary a jeden noční klub
Přeložila Zuzana Koubková
Argo 2007, 168 s.
Williamsovy příběhy, volně prolínající cardiffskými byty, kancelářemi, ulicemi, bary a hospodami, sjednocuje několik postav pohybujících se prakticky neustále na hraně zákona, anebo často už hluboko za touto hranicí. Je zřejmé, že autorovi knihy (cardiffskému rodákovi) je toto prostředí důvěrně známé, a tak se čtenář seznamuje s odvrácenou tváří dnešního Walesu z pozice nejen pozorovatelské. Droga je možnost; prostituce je řešení – nikoli nejhorší; krádež je jedna z forem obživy, anebo také způsob, jak někomu udělat radost. Lodě sem přijíždějí proto, aby přivezly drogy. Bulvár je tady od toho, aby zaujal za každou cenu, a to zcela nezávisle na skutkové podstatě věci. Nikoho tato skutečnost netrápí, všichni ji více či méně akceptují. A tak tu vedle sebe žijí překupníci drog, drobní zlodějíčci, pasáci, prostitutky, matky, děti, bulvární novináři, příznivci ragby, rodilí Walesané i asimilovaní přivandrovalci, své ubohé životy hodinu od hodiny a den ode dne, aniž by tušili, že se stávají literárním předobrazem, který má schopnost oslovit i někoho jiného nežli jen členy jejich ohraničeného společenství. Osobní zkáza každého z nich i všech současně, jakýsi leitmotiv, posouvá děj k neodvratnému zjištění, že únik není řešení. Tím jako by Williams toužil splnit morální poslání autora, i když je pravděpodobné, že jeho hrdinové ve skutečném světě tak velkých gest asi nejsou schopni.
Magdalena Wagnerová
Řeč neřeč – rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem
Karolinum 2007, 111 s.
Knižní rozhovor s Karlem Šiktancem jako kdyby byl drobným dodatkem za jeho souborným dílem, které vydává nakladatelství Karolinum. I bez ediční poznámky Jaromíra Slomka je z textu patrné, že otázky byly zodpovídány písemně a Šiktanc pečlivě vážil každou větu. V knize ostatně několikrát zmiňuje, v dobrém slova smyslu míněno, posedlost přesností výrazu. Díky tomu sice máme před sebou knihu mimořádné stylistické úrovně, v níž však na druhé straně absentuje bezprostřednost, jež je pro ústní rozhovor příznačná. A proto i leckdy přitažlivá. Kniha začíná obligátně vzpomínkami na dětství, stejně jako v případě jiných životních etap a významných událostí se však u nich dlouho nezdržuje – nesnaží se narýsovat přesnou mapu života jednoho člověka, ten spíše nastiňuje, neboť většina prostoru je věnována poezii. Slomek jako redaktor zůstává za otázkami někdy až příliš pietně schován a tok vyprávění koriguje jen neznatelně. Spíše než by se dotýkal konkrétních bodů básníkova díla, otevírá svými otázkami obecnější témata týkající se Šiktancova pohledu na povahu tvorby, poezie samotné nebo přístupu k vlastnímu psaní (už první otázka je téměř emblematická: „Je život básníka jiný než druhých?“). Rozhovor tak lze číst i bez znalosti Šiktancových textů, a možná je to dokonce i výhoda. Kniha je navíc krásně graficky zpracovaná. Hezká gratulace k letošním osmdesátinám Karla Šiktance.
Vojtěch Staněk
Viktor Špaček
Zmínky a případky
Literární salon 2007, 63 s.
Zda je to zvykem prohlásit, nevím, leč kniha poezie Zmínky a případky je dobrá, neřkuli výborná; výrazu střídmého, bez vytáček a zahlížení, s jistotou pojmenovává skutečnost; že potřeba se zpronevěřit provždy próze, kde život pádí tempem svým a poezie div že není nad vodami dým, tak podobá se delikátní póze; no, co já vím… když v jedné básni autor užil dvakrát slovo „znamení“, tak čtenář hrůzou zkamení, že „amen amen – kočka spadla z kamen“; zároveň básnivec i žrec být nejde, že umění při tom sejde. Poezie dost na pomezí, když zároveň chce užít děj i lyrickou skladbu, aby nad ní kostelník nevyřkl klatbu – a co teprv mnich, jenž pod kápí snáší přetěžké útrapy – má básně ještě si špitat? Když je amen, kde je Amor? Potom není o čem psát, natož verše skládat! Viktor Špaček je profesí výtvarník a zdá se, že se k poezii spíš připletl s potřebou vyjádřit verši, na co mu jinak nadání nepostačuje; samozřejmě platí: ševče, drž se svého kopyta! – je lepší být básník dopita než herold vlastního vzdělání; skličující dost skládání; ani amo, ani humor, jak by autor od poezie očekával něco jiného, duchovní prozření či povznesení – žel, to bývá k nalezení jinde, kde Poezie nedá kvinde, v „misce jistot na židli“ – však na dvou židlích nelze sedět a nejlíp bude, když si Viktor Špaček bude svého výtvarnictví hledět.
Vít Kremlička
Helena Procházková
Zapomenuté housle
Knihovna Jana Drdy 2007, 237 s.
Kniha Heleny Procházkové obsahuje deset povídek, z nichž nejdelší dala název celému výboru. Text, zjevně inspirovaný autorčinými osobními zážitky, je silně vázán k prostoru rodné země, především pak Moravy. Témata povídek jsou prostá: večery u táboráku, povídání starého pána u pošty a podobně. Autorský vypravěč knihy často předává svůj part osobám, které náhodně potkává, a nechává je převyprávět jejich vlastní příběh, aby se své role zhostil vždy na závěr povídky, v dodání nějakého toho duchovního poselství či jen emotivního rozuzlení. Zdá se, jako by mnoho současných spisovatelů cítilo potřebu svým dílem hojit svět, obrátit se k prostým stránkám každodennosti a objevit v nich to pravé, to lidské. Procházková však zapomněla, že ne vždy smícháním dobroty, laskavosti a lidské duše s průměrně užitým literárním jazykem bez nápadů vznikne kniha tzv. hladící, ale právě naopak – kniha svou průměrností ubíjející. Pokud náš život skrývá opravdu nějaké tajemství, Zapomenuté housle ho jistojistě nepoodhalily a člověku nepřiblížily. Právě doslovným duchovním posláním v závěru každé povídky ničí Procházková i jen trochu možný otisk textu do mysli čtenáře, kterého zjevně tak toužila dosáhnout. Prvoplánová prostota a duchovnost prostě nefunguje, i když na obálce knihy děkuje autorce herečka Květa Fialová „za pohlazení duše“. To je ale případ velmi specifický, není-liž pravda?
Zuzana Malá
Arthur C. Clarke
Povídky z deseti světů
Přeložili Veronika Volhejnová, Zdeněk Volný a další
Baronet 2008, 264 s.
Vyčerpav romány včetně pozdních se „spoluautory“ a povídkové best of, přešel český nakladatel na řadovky: tato roku 1962 uzavřela Clarkovo nejplodnější období. Běda, nezestárla moc dobře: dobytí sluneční soustavy bylo odloženo na neurčito a rozhodně neproběhne s takovým starosvětským gentlemanstvím. Cca polovina inženýrských kraťasů o problému a řešení si zachovala čtivost (Léto na Ikaru), zbytek byli poníci jediného čísla. Kde se autor pokouší naroubovat na svou metodu moralizování, podle pravítka rýsovaná psychologie postav selhává (Smrt a senátor a hlavně Nenávist). Lépe mu to jde s humornou nadsázkou, není-li příliš utopena ve stereotypech britské vyšší střední třídy: pozitivním příkladem je Opička v domě a hlavně klasický Případ mírného úžehu (Lehký případ úžehu byl výrazně lepší název: stížnosti na narychlo splácané obálky jsou už tradicí, ale překlady jsou neobratné a často chybné, což je zrovna u Clarkova stylu, spoléhajícího na křišťálovou jasnost, neodpustitelné), negativním Budiž světlo. Povídka Vzpomínám na Babylon vlastně do puntíku předpověděla podobu dnešních médií včetně reality show – jenže příznačně zůstává u odtažitého žertíku, místo aby se téma vzalo seriózně, osobně a domyslelo do důsledků. Ve svých nejlepších momentech se ACC dotýkal věčnosti, ale v této sbírce se moc nepovznesl nad gymnaziální úroveň.
Jan Vaněk jr.
Frank Miller, David Mazzucchelli
Batman: Rok jedna
Přeložil Jiří Pavlovský
Crew 2007, 136 s.
Rok poté, co resuscitoval postavu Batmana, když ho v Návratu temného rytíře ukázal jako stárnoucího muže, zpracoval v roce 1987 Frank Miller také počátky batmanovské legendy. Smrt rodičů Bruce Waynea však zobrazí jen v několika flashbecích a soustředí se především na první souboje superhrdiny s podsvětím. Souběžně s Batmanem, který čelí pochybnostem o vlastním údělu, sleduje Miller i příběh komisaře Gordona, který stejně jako Batman přichází do Gothamu bojovat za dobro. I on musí řešit problémy: jeho šéfové jsou součástí zločinných organizací města, manželka nechtěně otěhotněla a on se navíc zamiloval do své sekretářky. Miller kombinuje obě linie a ty se několikrát propojí natolik, že komentáře obou postav jsou téměř zaměnitelné. Zatímco o Batmana strach nemáme, vždyť je to superhrdina, o Gordona, který se navíc nemůže skrýt do anonymity ani v osobním životě tak jako superhrdinové, čtenář strach má. Příběh tím nabývá na realističnosti. Mazzucchelliho kresba, přestože je na ní zub času patrný, příběh výtečně doplňuje. Řekl bych, že dokonce lépe než ta Millerova v Návratu. Ostatně komiks je nově kolorován. Útlý svazek je doplněn mnoha bonusovými materiály, které jsou na české poměry skvěle převedeny do české mutace. Rok jedna je jedním z nejlepších batmanovských příběhů vůbec!
Jiří G. Růžička
Host 3/2008
V březnovém Hostu je cítit svěží závan jara. Hlavním článkem čísla je Právo prvotiny Jana Štolby. V něm se po deseti letech po stati Poezie jako výmluva, pojednávající o básnících devadesátých let, zaměřuje na změněnou situaci současných básnických debutantů, na jejich možnosti a tvůrčí postupy. Dvě generace porevolučních básníků jsou zastoupeny i v rozhovorech: od básníka a fotografa Martina Langera se dozvíme o poezii života, východních inspiracích a ostrých životních řezech, od předloňského debutanta Ladislava Zedníka o zkamenělém moři, nuselských kouřových stromech a publikování na internetu. Tradičně slabší je ukázka z původní české prózy, tentokrát povídka Lenky Daňhelové, v níž se autorka snaží nenápaditě popsat rozhovor tří hospodských kumpánů, kterým sekunduje ženská hrdinka. Palčivě umělou chuť tuzemáku však napraví vodka Soplice z povídky mladého ukrajinského spisovatele Serhije Žadana, v níž autor nepoměrně zdařileji líčí život osamělých mužů. Druhý díl seriálu Křižovatky evropské literární kritiky přináší opět dva konferenční příspěvky: ten o situaci ve Španělsku je poměrně plastický, ovšem ten bulharský by bylo možné redukovat do několika vět. Příloha Host do školy je věnována mýtu v literatuře. Teoretický exkurs popisuje pojetí „mytologizací“ u Rolanda Barthese nebo Vladimíra Macury, jednotlivé analýzy pak toto pojetí aplikují na postavu TGM nebo Leopolda Blooma.
Karel Kouba
Čína
Čína v obrazech 3/2008
Smutné výročí připomíná mimo jiné březnové číslo časopisu Čína v obrazech. V roce 1928 čínská vláda přemístila hlavní město z Pekingu do Nankingu. V té době zde žilo na čtvrt milionu lidí, ale do roku 1937 vzrost počet obyvatel města zhruba na jeden milion a dále stoupal. Do města totiž proudily davy uprchlíků, kteří zde hledali útočiště před postupující japonskou armádou: 7. července 1937 Japonsko napadlo Čínu. Bez výrazného odporu Čankajškovy armády vstoupila japonská armáda 13. prosince do hlavního města. V následujících šesti týdnech rabovala, popravovala a znásilňovala místní civilní obyvatelstvo. Obecně se předpokládá, že zde v průběhu tzv. nankingského masakru zahynulo na 300 tisíc Číňanů. Mnoho civilistů bylo oslepeno, vykastrováno či jinak zmrzačeno. Nejzvrácenější mezi těmito projevy brutality byla soutěž mezi podporučíky Tošiakim Mukaiem a Takeši Nodou o to, kdo dříve setne sto Číňanů. O těchto i jiných zločinech Evropa mnoho neví: válka sem dorazila až o dva roky později. K odpovědnosti za masakr bylo v průběhu tokijského válečného tribunálu pohnáno 28 armádních činitelů. Ačkoliv byli všichni shledáni vinnými a někteří z nich popraveni, byli odsouzenci k doživotním trestům v roce 1956 propuštěni na svobodu. Japonské vlády nankingský masakr popírají nebo alespoň tvrdí, že počty mrtvých uváděné čínskou stranou jsou přehnané. Historické město Nanking lehlo v průběhu masakru popelem.
David Uher
Charles Darwin
O vzniku druhů přírodním výběrem
Přeložili Alena a Emil Hadačovi
Academia 2007, 579 s.
Darwinův text o vzniku druhů patří ke stěžejním dílům přírodovědného diskursu 19. století. Ve stati Sprachkritik und Ideologiekritik označuje Ernst Topitsch vědu za sociomorfní způsob interpretace společnosti, to znamená, že vědecké výklady považuje za projekci „konkrétní lidské společnosti“. Darwinův Vznik druhů bychom tedy mohli tímto prizmatem nazírat jako projekci viktoriánské společnosti do evolučního světa, v němž se proces tříbení teleologicky nesentimentálně ubírá k cíli, jímž je přežití životaschopných jedinců a druhů a zánik těch neperspektivních. Přijmeme-li ovšem sociomorfní výklad za svůj, zahlédneme sice sociální meze vědeckého obrazu světa, ale na druhé straně můžeme inklinovat k sociálnímu darwinismu, tedy k legitimizaci vyloučení „uražených a ponížených“ ze světa úspěšných. Že ani jedna z krajností, tedy sociomorfní výklad na jedné straně a identita vědecké interpretace a interpretované skutečnosti na straně druhé, se těžko může opírat o původní evoluční koncept, ukazuje právě Darwinův text, který máme poprvé v neokleštěné verzi v překladu Aleny a Emila Hodačových před sebou. Předmluvou Stanislava Komárka se Darwinovu evolučnímu diskursu dostalo zasazení do dosud v Česku nediskutovaných souvislostí. Právě klasické texty nás mohou naučit, prodereme-li se dostatečně podrobně pralesem jejich recepce, že žádná interpretace si nemůže činit nárok na kanonický výklad.
Michal Janata
Lubomír Mlčoch, Jan Bárta
Čas pravé radosti
Portál 2007, 168 s.
Ucházel se o asistentské místo na FSV adept bez seznamu svých publikací – ukázalo se, že je to příslušník sekty, která vyžaduje od svých členů nepublikovat. Lubomír Mlčoch byl podle svého vyprávění jediným členem komise, jenž neúspěšně prosazoval přijetí moudrého mladíka. Už tato historka potvrzuje, že bývalý děkan pražské fakulty sociálních věd není osobností rázu zcela všedního. Ač ekonom, hluboce poznamenaný křesťanským pohledem na svět, dokáže, opřen o své duchovní základy, uchopit řadu svízelů dneška z nečekaného aspektu. Dialog s Janem Bártou vychází ze starozákonní knihy Kazatel a postupuje v jakýchsi soustředných kruzích za pomoci humoru, pokory a nezastíravé otevřenosti k jádru věci. Ekonomie v původním významu znamená „zásady vedení domu“ a Mlčoch ji chápe se snahou o celistvost a široké souvislosti; k této správě domu podle něj patří i starost o druhé, o dobré mezilidské vztahy, o lásku. Ale jestliže půjde o člověka, musí ustoupit efektivita a racionalizace – ekonomie bude sloužit člověku a nikoli naopak. Mlčoch ukazuje, jak modloslužba penězům navozuje plíživou totalitu; i když ji zprvu odmítáme, nepozorovaně nás vtahuje dovnitř a začne ovlivňovat a určovat naše chování. Mlčoch zřejmě ve svém prostředí zůstává zjevem víceméně ojedinělým – je v řádu věci, že pro tu galerii Dybů, Klausů a Kočárníků není než popletou a podivínem. Řekl bych, že i na to může být hrdý.
Jiří Zizler
Joshua Clover
Matrix
Přeložil David Petrů
Casablanca 2007, 112 s.
„Vzývat“ vydavatelskou činnost Casablanky by nebylo nic nového, vždyť s každým dalším titulem jen posiluje své důležité místo na českém knižním trhu s filmovou literaturou. V edici Moderní film se po studii o Pulp Fiction dočkali ti, pro něž Matrix nepředstavuje pouze film, ale i živoucí organismus lákající ke zkoumání. Úkolu obnažit ho se chopil profesor Joshua Clover. Matrix se pod jeho drobnohledem jeví jako subjekt, jehož zrození nebylo náhodné, absorboval do sebe funkčně konec 90. let minulého století a ještě větší měrou následně prostupoval kinematografií. Cloverova analýza bere v potaz narativní i stylové složky počítačových her, zasahuje film do kontextu podobných snímků (s tzv. hranicí konstruktu) a v neposlední řadě koketuje s ideologickým podtextem (členění společností podle marxismu). Jako opora řadě tezí stojí osobnost Slavoje Žižka. Výhodou Cloverova přístupu je snaha vyhnout se filosofujícímu traktátu. Matrix sice vybízí k několika takto směřovaným úvahám, Clover však nikdy nezapomíná na to, že jde de facto o akční film. Čtivé pojednání rozhodně poslouží na několik opakovaných přečtení, jen je škoda, že se v něm více prostoru nedostalo kompletní matrixovské trilogii – ale, jak autor uvádí, to ani nebylo záměrem.
Lukáš Gregor
Martin Hemelík
Spinoza – doba, život a myšlenky novověkého filosofa
Filosofia 2006, 733 s.
Autor v knize nepřináší jen základní přehled interpretací Spinozy ve světovém myšlení, nýbrž zasvěceně osvětluje i podstatu jeho myšlení. Pro svůj radikalismus, především pro to, jak chápal boha a bytí, měl být Spinoza navždy zatracen. Po jeho smrti ho však začaly objevovat takové veličiny jako Goethe, Novalis, Hegel, a tak myšlenky holandského filosofa znovu ožily, když přešly do německé klasiky a skrze ni i do současného myšlení (Deleuze). Ze Spinozovy absoutní substance se stal absolutní duch. Vztahování se k tomuto ontologickému základu přináší spinozovskou radost i klid; tato radost je pak nutně i intelektuální láskou k bohu. To je základní Spinozův princip, který spolu s principem chápání věcí z hlediska věčnosti vytváří podstatu jeho systému. Hemelík vidí tyto dva principy v jednotě a umožňuje nám tak pochopit i hloubku našeho vlastního myšlení, filosofický přístup k sobě i ke světu. Autorovo souhrnné předvedení Spinozy se zdařilo.
Jiří Olšovský