Vytvořit si svůj vlastní svět

Ve svých filmech téměř nepoužíváte slova, a pokud ano, znázorňují spíš nedorozumění. Proč nedůvěřujete slovům?

Já nekladu důraz na herce ani na postavy, mě zajímá prostor mezi herci. V tom prostoru „mezi“ je všechno. Takový je sám život, je plný protikladů – mezi ženou a mužem, minulostí a budoucností, životem a smrtí. V onom „mezi“ je vše podstatné, co mě na filmu zajímá. Moje kamera je také v „mezi“, nedělám ve filmech nikdy objektivní záběry. Když je třeba scéna, jak si dva lidé povídají, nikdy je nezabírám z odstupu, ale jsem vždy někde uprostřed. A to je i prostor, ve kterém se nachází publikum. Hodně lidí třeba říká, že má rádo určitou postavu z filmu. Myslím, že je to jinak, nemají rádi tu postavu, ale prostor, který vzniká mezi nimi a postavou. Postavy jsou pro mě spíš symboly – jako otec, matka… Nesnáším, když herci začnou postavy „hrát“.

To také nemám ráda, nevzniká nic navíc, jen hra…

Zkuste si to představit – teď spolu mluvíme, vy mě posloucháte a třeba máte kameru a celé to točíte. Kamera zabírá můj obličej a po chvíli sjede ke knoflíku u saka. To znamená, že neposloucháte a soustředíte se na něco úplně jiného. A to je další příběh, který vzniká. Když začnete pozorovat, co v situacích nechtěně a samovolně vzniká, máte nový druh umění. To je pro mě podstata filmu, jeho základ, prostor mezi. Největší filmoví herci vlastně vůbec „nehráli“ – třeba Greta Garbo. Kamera zabírala její tvář, tu tajemnost a neproniknutelnost, která je za ní. Čím víc se hraje, tím míň se jedná o film. Film vyjadřuje pocity kamerou, světlem, pohybem nebo hudbou. A tak se oklikou vracím k vaší první otázce: když pak v takovém filmu používáte slova, jako byste dělala něco podivného, vaše tajemné postavy začnou mluvit a něco se otevře. Nejlepší dialogy jsou proto lživé, protože to tajemství pořád musí někde zůstávat. Navíc když ve filmu nejsou slova, lépe se díváte, sledujete detaily.

Přesto ale hercům musíte říkat, co mají podle scénáře dělat, co mají vyjadřovat. Nevzniká to samo od sebe, ale máte nějaký koncept, nějakou předem danou „hru“.

Ano, ale hraní ve filmu se naprosto liší od hraní na divadle. To hraní, jak ho všichni známe, pochází z divadla. Herci dostanou dialogy, scénář, naučí se to a natočí se to. Ve filmu spolu pracuje skupina lidí, je to společná hra. Dobrého filmového herce scénář nezajímá, soustředí se na režiséra, důvěřuje mu, vznikne mezi nimi pouto – a to je základ filmařiny. Herec pak tuší, co bude v dalším záběru. S mým oblíbeným hercem René Groothofem – Létající Holanďan, Duška – má­me společný výraz „neck shot“, tedy záběr na týl. Vezměte si třeba scénu, v níž žena říká muži, že ho opouští. Slušelo by se zabrat nejprve ji a potom jeho výraz zklamání. V našich filmech mu ale kamera stojí za zády a dlouze zabírá jeho týl. René říká, že to je nejlepší filmové hraní, které ve filmu předvádí. Ten týl. O to totiž přesně jde: pohrávat si s náznaky. A dobrý filmový herec to chápe. On té hře rozumí.

Mluvíte o důležitosti prostoru mezi, ale vaše filmy se většinou odehrávají v uzavřených prostorech, jsou mírně klaustrofobní…

Abych byl upřímný, jsem sám tak trochu klaustrofobní. Rád používám jedno místo a jeden čas – třeba den nebo rok. Je to pak metafora života. Když je film ohraničený jedním dnem, je jasné, že takový může být i další den a další. Opakuje se to. Mám rád uzavřenost i v čase. Vlastně raději vyprávím v těchto kruzích, podobá se to spíš hudbě než nějakému vyprávění.

Hovořil jste o protikladech, mezi kterými vzniká to podstatné. Ve vašich filmech jsou často dvě postavy postavené do velkých protikladů – často je to muž a žena, v Iluzionistovi jsou zase dva bratři, jeden tak trochu Kain, druhý Ábel. Vlastně se ale může zdát, že to jsou dvě tváře postavy jen jedné…

Přesně tak. Když mluvím o prostoru mezi a chci představit jednoho člověka, potřebuju k tomu dva bratry nebo dva přátele. A už tu máte ten meziprostor. I když mluvíte o jednom člověku, musíte vytvořit nový druh prostoru. To nejsnazší, co si lze představit, je vyprávět příběh muže a ženy. Tam ani není potřeba nic vyprávět, ten příběh už tam je. A v tom je svoboda filmaře, v té hře.

Přesto se ve vašich filmech, co se týče vztahů mezi muži a ženami, objevuje stále stejné schéma. Muž je tak trochu outsider a voyeur, zatímco situaci řídí skoro vždy žena, často přímo femme fatale. Samozřejmě, během filmu se pak role mohou měnit, ale schéma zůstává …

To je právě hra, o které mluvím. Především ji hraji s publikem, například ve svých třech erotických povídkách – Čekárna, Benzínka a Pasáž. Diváci si koupili lístek, aby viděli erotický film. A první polovinu všech tří krátkých filmů se neděje vůbec nic – lidé na sebe jen koukají, jsou v čekárně nebo na benzínce a prohlížejí se, kolem jezdí auta. A najednou, když už chtějí diváci odejít, se cosi stane. Ta hra s diváky je další prostor „mezi“.

Které filmy vás ovlivnily? Tipovala bych filmy s Charlie Chaplinem nebo Busterem Keatonem…

Filmy pro mě nejsou inspirací, spíš život sám. Problém je, že nejlepší filmy svého života vidíte nejčastěji, když je vám 14 let. Souvisí to s vašimi zkušenostmi, tehdy je člověk velmi otevřený a citlivý. Každý člověk má svůj absolutní věk, ten může být u každého jiný. Já jsem v těch 14 letech bohužel viděl strašlivý film, o tom tady snad ani nemůžu mluvit, opravdu hrozný. No a dodneška jsem pořád ten čtrnáctiletý kluk.

Filmy jste prý začal točit také velmi mladý. Co vás k tomu přivedlo?

V dospívání jsem strávil 9 let v církevním chlapeckém internátě, římskokatolickém. Každou neděli večer nám pouštěli film. Jediné ženy, které jsem tehdy viděl, byly ve filmu. Film byl oknem do světa, byl vším.

Možná proto mají vaše filmy příchuť voyeurismu…

Ano, ale to je zároveň princip filmu. Rád říkám, že film je vlastně pohyblivá klíčová dírka.

Sám vlastníte v Utrechtu několik kin, jedno bylo dokonce předělané z bývalé policejní stanice. Jak k tomu došlo? A jaké filmy promítáte?

To mám už od dob internátu – chci si v životě vytvořit svůj vlastní svět, abych byl nezávislý. Filmový byznys jsou jen peníze, oportunismus, nic. Můj materiální svět, to jsou kina, můj vnitřní svět, to jsou filmy. Promítám především evropské filmy nebo ty americké, co jako evropské vypadají. Starší i současné. Především ale autorské filmy, ty, které mají nějaký rukopis. Jsme ve věku televize a internetu a já si myslím, že lidé potřebují prostor, kde se budou potkávat. Proto tam pořádáme i literární čtení a další akce. Protože dnes je jinak člověk osamělý.

Vaše filmy ostatně hodně vypovídají o osamělosti…

Já se toho bojím. Jsem rád sám, ale osamělost, to je něco jiného. Smrt je sublimace osamění. Ale je to velká inspirace k životu.

Jaké filmy máte rád?

Já ani nevím, je jich spousta. V tom se film podobá opeře. Nemám rád celé opery, ale líbí se mi árie. Stejně tak ve filmech mám rád některé jejich části.

Vaše filmy jsou řekněme hodně specifické, zvláštní. Ne všemu se v nich dá „rozumět“. Je pro vás důležité s diváky nějak komunikovat?

Ano, ale ne jako jejich učitel. Já dávám filmem jen podnět k myšlení či cítění… Dobrý film je vaše osobní věc. Je přece tak hezké nerozumět všemu! Vedl jsem před lety krásný rozhovor s čínským režisérem Zhang Yimou a on mi vysvětloval podobnost mezi filmem a operou – obojí je pro široké, velké publikum. Příběhy však nejsou důležité, podstatné jsou árie. Nakreslil mi takové schéma, podívejte [viz obrázek]. Příběh je dole, film je vystavěný z emocí, to jsou ty obloučky. A dobrý film musí být ta čára nahoře, to nejlepší z emocí, ty árie. Vidíte, jsme zpátky na začátku, to jsou ty věci „mezi“.