Literární soutěž Klementa Bochořáka
Společnost přátel mladé poezie vyhlašuje 2. ročník soutěže o nejlepší báseň mladé poezie. Soutěže se mohou zúčastnit tvůrci narození roku 1982 a později. Autoři nejlepších prací budou pozváni k účasti na víkendovém setkání, které se uskuteční v září 2008 ve Vranově nad Dyjí. Vybrané básně budou publikovány ve sborníku bibliofilského charakteru.
Své příspěvky o rozsahu maximálně 5 stran zasílejte do 31. 8. 2008 na adresu: Společnost přátel mladé poezie, Nálepkova 3, 637 00 Brno, nebo: [email protected]. V příloze uveďte datum narození, plnou adresu, případně mailovou adresu nebo číslo telefonu. Více se o nás dozvíte na www.spmp.ic.cz
Ad Došlo, A2 č. 16/2008
Vladimír Just mne osočil, že když jsem v článku Kopání do mrtvoly: Česká literární kritika L. P. 2008 nejmenoval konkrétní kritiky – „nositele šlendriánu“ –, jde o „zbabělý kompromis mezi mlčením a mluvením“, potažmo o jakýsi tlach. Jeho požadavek mi ovšem připadá jako volání po „pozitivní konstruktivní satiře“. Podél cesty do Liptákova stojí dělníci opření o lopatu, a když je budeme jmenovat, viníci nešvarů se ukážou v pravém světle. Jenže pravý problém je jinde, dovolím si samocitaci: „Většina kritik na stránkách literárních časopisů se uveřejňuje pouze proto, že na prodej čistého papíru by všichni ti přátelé toho či onoho těžko získali dotace ze státního rozpočtu.“ Adresy šéfredaktorů literárních periodik nechť si Just vyhledá sám, sídlo ministerstva kultury mu snad známo je. Nicméně, aby nakousnuté jen tak nespadlo pod stůl, pokračování hřbitovního tématu s nějakým tím zlotřilcem v blízkém budoucnu v A2 najde. Autor těchto řádek se pokusí, aby to neskončilo jako v případě Justa, který se ve druhé části své polemiky pustil do recenze Daniela Řeháka. Aniž bych onu recenzi hájil, Justovo počínání mi připadá symptomatické: není nadto vyčíhnout si jednoho dělníka a veřejně ho zkopat. Vypadá to fakt moc odvážně, takový pokrok literární kritiky v mezích zákona: viník odhalen, rybník zachráněn.
Jiří T. Král
Ad Venkovský učitel před katedrou & Co to znamená být jiný?, A2 č. 15/2008
Jistě, na Venkovského učitele se lze dívat jako na film natočený lépe, než bývá v kraji zvykem. Tak, že jde o film méně únikový, méně soukromý (dělám filmy, neboť jsem to vystudoval, jsem schopen na ně získat peníze, imponuje mi to etc.). K pocitům trapnosti není – na rozdíl od většiny tuzemské produkce – důvod. Stačí to však?
Naposled na Febiofestu jsme měli možnost vidět řadu filmů zásadně odlišných, pocházely z Číny, Latinské Ameriky nebo třeba Srbska a měly pochopitelně různou úroveň zpracování. Charakteristickým znakem těchto snímků byla jejich kritičnost: otevíraly bolavé rány společnosti. Někdy i za cynickou maskou se skrývalo ustrnutí nad ponížením člověka, nad jeho (ne)dobrovolným pádem – a nad ztrátou, nefungováním sociálních vazeb. V dílech režisérů se projevoval odstup od statu quo, od „nezbytnosti“ (většinovými médii „doporučovaného“) každodenního zápasu o pokračování koloběhu výroby a konzumu (včetně zábavy jako osvědčeného prostředku zapomnění).
Pokud zamítneme předpoklad, že v Česku je vše v pořádku a ke kritice není žádný důvod, jeví se nám Slámův film hned v jiném světle. Co nám vlastně říká? Že člověk s homosexuální orientací se s ní musí nejprve sám vyrovnat a pak jej přijme i okolí? Že to může být člověk vnitřně hodnotný a že při něčí chybě či zakolísání si máme odpouštět? Co s tím: žijme v idylických vesničkách (jako jsou filmové Radobytce), mezi rodícími krávami a mějme se navzájem rádi? Problém je v tom, že idylické vesničky mizí a schovávání se do těch zbývajících (jako do skanzenů) se nápadně podobá dezerci. Že krávy jsou šílené či spíše my jsme je šílenými ustanovili. A mít rád možná nestačí ve společnosti, v které je upřednostňování či krytí bezohlednosti státní normou a cílem (který předchází smysl, a ne naopak) lidí něco si koupit nebo někoho k něčemu využít (ostatní je odvozeno). Sláma nám (v Divokých včelách) ukazuje zaplivaný kiosek jako projev zaostalosti (či pouhé exotikum), ale nákupní a skladovací hangáry, hyzdící krajinu a obsahující blamované oběti, nevidí.
Přes všechnu možnou subjektivní režisérovu poctivost jde v případě Venkovského učitele jen o vkusný výrobek, tvorbu okrašlující, falešně idylizující – marná sláva, přece jen únikovou.
Oto Horák
Ad Prodavač tajemna, A2 č. 13/2008
Za eintopf považuji tenhle pokus o informovaný odsudek. Zvlášť když přišel právě v týdnu po konferenci Welt Psychedelik Forum, která proběhla o víkendu v Basileji a které se mimo jiné účastnil Stanislav Grof. Mám vážné pochybnosti o tom, že se tam sešla jenom parta přestárlých hippíků, co by si rádi udělali jméno na byznysu s duchovnem. Netvrdím přitom, že ezoterické obchody narvané věšteckým vercajkem jsou pravá cesta k osvícení, a ani si to nemyslím. Šoupnout ale Grofa do téhož regálu mi nepřipadá na místě. A použít jako důkaz stereotypní odkaz k poslanecké sněmovně vnímám jako prvoplánový oslí most. Recenzovanou (?) knihu jsem nečetla, takže možná mířím vedle. Je-li tomu tak, stejně nerozumím, proč by měl Jiří Zizler pro jeden nepovedený text zlomit hůl nad celou transpersonální psychologií.
Kachne
Soutěž
Správná odpověď na soutěžní úlohu z čísla 15 – Napište nám, jak se jmenuje občanský projekt, který podporuje vstup žen do politiky a ve kterém se Mirek Vodrážka angažoval. – zní: Hlídací fena. Knihu Decivilizace posíláme Dagmar Krejsové do Hodonína.
Odpověď na soutěžní úkol z čísla 16 – Uveďte jména alespoň tří osobností, se kterými vedl Karel Hvížďala knižní rozhovor. – zní: Například Václav Havel, Karol Efraim Sidon, Václav Bělohradský, Karel Jan Schwarzenberg, Adriena Šimotová. Knihu Karla Hvížďaly Restaurování slov posíláme Hance Knappové do Prahy 4.
–mam–