Volání o pomoc
Reign Over Me
Režie Mike Binder, USA, 2007, 124 min.
Bontonfilm 2008
Trauma z 11. září jako by ještě nebylo příliš zralé na zfilmování, kategorii laciného patosu se vyhnul pouze Greenngrassův Let č. 93. Českou distribucí bylo ale opomenuto nezvykle civilní, o to však pronikavější uchopení dopadu zářijové tragédie na konkrétního jedince. Charlie (Adam Sandler) přitom ani není ústřední postavou dramatu, v centru stojí jeho bývalý vysokoškolský spolubydlící, nyní zubař, Alan (Don Cheadle). S Alanem, stejně jako se zbytkem světa, přestal Charlie komunikovat 12. září, tehdy mu totiž došlo, že zůstal naprosto sám (s letadlem, které narazilo do mrakodrapu, cestovala jeho žena, děti a pes). Na filmu Mikea Bindera zaujme především intimnost, s jakou zachycuje bolest ze ztráty bližních. S tragédií 11. září zachází až překvapivě citlivě, vlastně nepřímo. Charlie de facto mohl přijít o rodinu i jiným způsobem, ale tím, že Binder do jeho příběhu zapracoval teroristický útok na USA, dokázal tuto událost ukázat nikoliv jako tragédii společenskou, ale tragédii osobní. V podání Adama Sandlera věrohodně, což jen utvrzuje v tom, že si tento komik ze špatných komedií zaslouží být obsazován do vážnějších rolí. Volání o pomoc neoplývá dvakrát svižným tempem, Binder k tomu všemu přikládá větší váhu obyčejnostem než divácky poutavějším dramatickým konfliktům. Na DVD vyšel film s režisérovým komentářem, nesoucím se až na pár veselých historek v duchu snímku.
Lukáš Gregor
Ovoce stromů rajských jíme
Režie Věra Chytilová, 1969, 99 min.
Bontonfilm 2008
U filmu Ovoce stromů rajských jíme si divák více než u jakéhokoliv jiného díla české kinematografie uvědomí, jak výrazně se proměnilo dobové vnímání filmové tvorby, autorský i divácký přístup k ní a vůbec náš vztah ke světu. Podobenství Věry Chytilové o lidské schopnosti unést pravdu, úvaha nad tématem, je-li hoden žít v ideálech, jež hlásá, je vysoce stylizovaným dílem, jitřícím snad všechny lidské smysly, ale současně se vzpírajícím ryze racionálnímu uchopení. Místy až „loutkové“ pojetí postav, obrazová féerie na pomezí výtvarné fotografie, grafiky a abstraktní malby i zvukově-hudební rozmanitost vytvářejí svébytný celek, jenž uvádí diváka do zvláštního světa někde mezi vnímanou realitou a podvědomím, do světa, kde jsme nakonec vždy jen sami se sebou, svými pocity, myšlenkami a chápáním. Pokud výzvu přijmeme, bude pro nás zhlédnutí filmu velkým dobrodružstvím, pokud ne, stane se z něj jen těžko pochopitelná obrazová koláž, v níž se dnešní divák nebude orientovat. Vše závisí na naší osobní otevřenosti. Disk nabízí film v dobrém obrazovém i zvukovém transferu, doplněný dvěma bonusovými rozhovory (V. Chytilová, J. Schmid), fotogalerií a filmografiemi.
Petr Gajdošík
Malý Nemo v Dřímkově
Little Nemo: Adventures in Slumberland
Režie Masami Hata, William T. Hurtz, 1989, 85 min.
Intersonic 2008
Je tomu již více než 100 let, kdy vyšel první komiks s postavičkou Malého Nema od Winsora McCaye. Byl to jeden z prvních populárních hrdinů komiksu, jehož příhody se několik let pravidelně objevovaly na stránkách amerických novin. Postava malého dítěte se během spánku dostávala do města Dřímkova (Slumberland) a po divokém dobrodružství se chlapec probouzel vedle postele. Před téměř 20 lety pak vznikl v japonsko-americké koprodukci podle komiksu film, dokonce z podnětu spisovatele Raye Bradburyho za účasti komiksové legendy Moebia. Ani oni, ani kooperace s Japonci však neuchránila výsledek od zjednodušení. Nechybějí kýčovitá muzikálová čísla, hladké rozdělení na dobro a zlo a samozřejmě edukativní závěr. Z původního, výtvarně i dějově nápaditého Nema zůstala průměrná disneyovka bez nápadu. Český divák navíc nemá možnost vypnout otravný dabing a sledovat film s titulky. Nenajdeme tu ani žádné bonusové materiály, které by prozradily, že jde o adaptaci proslulého komiksu, třeba s jeho ukázkami. Místo toho distributor neopomene na obalu zmínit, že na filmu spolupracoval autor pozdější série Sám doma a Harryho Pottera (Chris Columbus). Snímek tak zaujme jen malé diváky, dospělým nemá co nabídnout. Kdyby se někdo odhodlal vydat původního Nema, na kterého již vypršela autorská práva, to by byla jiná…
Jiří G. Růžička
Pravděpodobnost nula
Probabilità zero
Režie Maurizio Lucidi, 1969, 90 min.
Řitka video 2007
Prostřednictvím společnosti Řitka video se na náš trh dostávají pro českého diváka doposud neznámé tituly z italské žánrové produkce šedesátých a sedmdesátých let. Mezi ně patří tento žánrově hybridní snímek na pomezí dramatu, válečného, akčního a dobrodružného filmu, odehrávající se na konci druhé světové války. Tematicky představuje jednu z mnoha variací na známý Aldrichův Tucet špinavců. Vojenský důstojník vybraný generálním štábem je pověřen sestavením speciální skupiny pro tajnou a nebezpečnou operaci za nepřátelskými liniemi. Cílem mise je zmocnit se Němci střeženého radaru. Mnohé snímky řadící se ke specifickému italskému žánru guerra preferují spíše dramatickou akci a napětí než důraz na přesnost historických událostí a faktů. S tímto záměrem přistupuje k filmu také Maurizio Lucidi, který vkládá do dobrodružného příběhu putování speciálního komanda za stanoveným úkolem také stylistické prvky thrilleru a spaghetti-westernu. Vedle akce zaujme snímek psychologizací jednotlivých postav i propracovaností jejich motivací. Jedná se vůbec o první Lucidiho film oficiálně uvedený v české distribuci. Bonusy DVD tvoří pouze fotografie pořízené přímo z distribuované kopie filmu, ale v jazykových možnostech nabízejí původní znění s titulky i český dabing.
Jan Švábenický
Mike Patton
A Perfect Place
Ipecac 2008
Vydavatelství zpěváka Mika Pattona má ve své diskografii první filmové DVD. Pětadvacetiminutová kriminální komedie Derricka Scocchery těžící z poetiky noirových filmů, k níž Patton složil hudbu, je doplněna soundtrackem. Ten však obstojí i bez obrazu a také stopáž napovídá, že se jedná spíše o regulérní album. K Pattonově tvorbě patří široké rozkročení mezi žánry od popu po jazz, metal nebo noise a tento eklektický přístup je uplatněn i zde. Kromě atmosférických podkresových melodií hraných orchestrem (A Perfect Place, A Little Poker Tomorrow Night?), v nichž je zřetelně patrný vliv Pattonova oblíbence, italského skladatele filmové hudby Ennia Morriconeho, obsahuje album několik opravdu výrazných hitových skladeb, v nichž Patton zpívá. Je to především swingový hit A Dream Of Roses, znečištěný konstantním šumem, navozujícím dojem poslechu ze starého vinylu, chytlavý twist A Perfect Twist nebo patetický operní kus Il Cupo Dolore. Experimenty jsou zastoupeny dvěma hlukovými kolážemi Car Radio (FM) a (AM), vzniklými přelaďováním rádia. Ústřední melodie Main Title, rozložená do dvou skladeb, kombinuje orchestrální rozmanitost s epickou rozmáchlostí hudebních doprovodů béčkových filmů sedmdesátých let. Sice tu nenalezneme nic, co bychom od Pattona nečekali nebo neznali, ale i tak se jedná o nadprůměrnou nahrávku, stojící za pozornost.
Karel Kouba
Aa
gAame
Deleted Art 2007
Troje bicí, megafon, několik syntezátorů, zvonce, zpěv, křik a vzpurná salva energických rytmů jsou prostředky, jimiž si brooklynští Aa (neboli Big A little a) vydobyli pověst při živém hraní a jeho strhující náboj je na jejich poslední desce gAame bezesporu cítit. Svým tribálním charakterem a vervou, s níž sonicky atakují smysly, připomínají psychedelické folkaře Animal Collective..., avšak ochuzené o kytary, méně experimentující a s neurvalejším zpěvem. Aa si totiž bohatě vystačí s perkusemi, syntetickými plochami a občasným hulákáním, aby stvořili hutnou zvukovou vřavu, zmítanou četnými zvraty a výbušnými momenty. Na prostoru třiceti minut stihnou třináct skladeb, prostřídají několik rozpoložení, včetně čistě texturální Walk Again, kde neudeří jediná palička do bubnu, nebo Manshake, plné opičích skřeků a vrcholících hysterií, po nichž nastoupí napínavé utlumení na přechodu k minutové New Machine. Vše graduje jako jeden velký a vydařený jam, kde každý hekticky bušil, do čeho jen mohl. Může se tak i zdát, že jak elektronicky skřípe úvodní motiv skladby Thirteen, tak v několika skladbách skřípou i vokály. Je to však jeden z prvků, jež gAame dodává onen živelný charakter a magneticky neuhlazenou energičnost, která na desce nejvíce imponuje.
Pash*
DJ Donna Summer
Panther Tracks
Cock Rock Disco 2008
Ještě před měsícem byl Jason Forrest alias DJ Donna Summer v Česku považován za hudebníka zabývajícího se tvrdou taneční hudbu s odkazy k minulosti. Po festivalu Sperm (A2 č. 12/2008) už víme, že se Forrest nesnaží o skladby, o nichž by mohli publicisté na fórech diskutovat v souvislosti s budoucností elektronické taneční hudby. Tady jde o živočišný návrat k jednoduchým smyčkám a především motivům, které sice důvěrně znáte, ovšem dohledat jejich původ po několikerém použití je složité. Forrest je ostatně využívá hlavně proto, aby jimi nabudil taneční potenciál své hudby. Holedbá se sice přídomkem breakcore (nyní jej tak nazývají spíš jen promotéři), ale breackcoru najdete na Panther Tracks jen poskrovnu. Vedle notoricky známých motivů si totiž Forrest z raných devadesátých let vypůjčil i stručnost a zábavnost charakterizovanou raným junglem – tedy happy hardcorem. A proto je deska očekávaným políčkem všem experimentátorům a nu-schoolovým producentům. Jason Forrest se totiž nesnaží hledat prvoplánovou kvalitu, ale vyvažuje ji nadstandardně rychlými melodiemi (tedy v současném měřítku), jednoduchými beaty bez větších zákrutů a chytlavými popěvky, dělajícími z písniček hudbu pro clubbery, unavené neustále omílanými postupy. I když Jason Forrest nepřišel s nijak přelomovým nápadem, je album pořádně energeticky výživné.
Ondřej Stratilík
Sissikontest
Boys On Tranquilizers
Spezialmaterial 2008
Minimalismus a pop. Dvě základní ingredience napájející hudební zdroj s názvem Sissikontest. Trojice švýcarských muzikantů má už leccos za sebou, ale i přes rozdílnost personálních preferencí nacházejí průsečíky v minimalismu. Minimalismu rockovém, nezávisle elektronickém, až tanečním, i vycházejícím z avantgardních kořenů. Kapela své sklony k opakování nepopírá, přesto je vrhá do prosvětlenějších a méně dravých vod. I když hojně využívají elektroniku, zvuk trojice je prošpikován rockovým cítěním, které na Sissikontest prozrazuje, že nemáme co do činění pouze se studiovým projektem, ale koncertní formací, jejíž skladby prošly zkouškou živých vystoupení. Oproti nim jistě zvukově umírněnější třičtvrtěhodina se nese v duchu, kterému jsme někdy před deseti roky říkali triphop. Srovnat hudbu tria s Portishead nebo Massive Attack však zas tak jednoduše nejde. Jejich kompozice nejsou postaveny na vokálech (i když mnoho z nich je obsahuje). Muzikanti spíše trpělivě vrství atmosféru a zdobí kostru nahrávky drobnou indiesonickou broží a do dálky vlajícími fáborky. Ty nemají svítivě zářící odstíny, avšak pokud si jejich povrch prohlédnete pečlivěji, zřejmě vás po čase zaujmou nezvyklými ornamenty, jež se při mírném pootočení zalesknou proti slunci.
Pavel Zelinka