A zas jedna revoluce...

Pokud něco my, co se živíme či přiživujeme exhibicí v mediálním prostoru, máme rádi, pak jsou to revoluce – v jakémkoli slova smyslu. Revolučnost totiž, jak známo, moc dobře sedí logice mediální agendy – odkazuje k novosti, k očekávatelnému a nevyhnutelnému pokroku, je vždycky konfliktní (ne vždycky teče krev, ale vždy se někdo revoluci brání, někdo ji hájí, někdo na ni doplácí), svými novými pořádky se dotýká nás všech... Důsledek je jasný – cucáme si revoluce z prstu. Revolucí se v mediální realitě stává kdekterá dílčí reforma čehokoli, každý druhý film, operační systém či mobilní telefon, lék, automobil, drzý výrok. A některé revoluce se svou průběžností a nekonečností začínají podobat Fidelovu ostrovnímu projektu. Přičemž tou z nejvytrvalejších je revoluce digitální... „Digitální věk začne už za měsíc,“ píší na konci dubna na titulní straně Hospodářské noviny a připojují se tak k revolučnímu hymnu, který médii zní už od sedmdesátých let a jehož (zatím) poslední (česká) sloka vypráví o set top boxech a zelených digitálně televizních zítřcích. Je to hymnus o nulách a jedničkách a jejich pokrokovém rozměru. Ale v této nové pasáži o digitální telině má jednu malou chybu... Nechám-li totiž stranou, že zpoza svého (digitálního) notebooku připojeného prostřednictvím (digitálního) mobilního telefonu k (velmi digitálnímu) internetu se nemohu zbavit dojmu, že digitální převrat už jaksi proběhl, musím konstatovat, že na digitální televizi jsou vpravdě revoluční jen dvě věci. Jednak skutečnost, že rozšiřuje počet ekonomických aktérů, kteří mohou vstoupit na audiovizuální trh. A pak dopad, jaký má změna technologického standardu na koncového uživatele. Vše ostatní – a o tom média cudně mlčí, protože nechtějí umenšovat hřmotnost titulku a zpochybňovat zásadnost zásadního otevíráku – je asi tak převratně nové jako spalovací motor připevněný k žebřiňáku, o němž bychom halasně vytrubovali, že je znamením (konečné a definitivní!) revoluce automobilové. Výběr z mnoha televizních kanálů? Vysoké rozlišení obrazu? Kouzlo „zpětné uživatelské vazby“? To vše tu z pohledu koncového uživatele už je – buďto to v obdobné kvalitě nabízí satelitní či kabelové vysílání, nebo v lepší kvalitě internetové a mobilní komunikační technologie. A v čem je problém? V tom, že média ve svém honu za revolucí slouží jako přívětivý a ochotný PR kanál těm, kdo z „novinky“ hodlají profitovat. Stručně shrnuto: Všichni ti, kteří na digi telce hodlají rejžovat (se státem v čele), dobře vědí, kolik nákladů přenesou na všechny ty mladé i starší rodiny a na dědečky a babičky. Přičemž tito koncoví uživatelé, kteří na svá bedra berou nemalé náklady na cizí podnik, jaksi nemají na výběr a bylo by nemilé, pokud by se právě oni šprajcli. A právě tady odvádějí ohromnou práci média, která se masivně činí na legitimizaci celé věci se svým slovníkem pokroku, nevyhnutelnosti a báječných digitálních benefitů, slovníkem nijak nekomplikujícím ten obraz kýžené cesty vpřed. Skutečnou revolucí by bylo, kdyby padlo rozhodnutí, že terestrické televizní a rozhlasové vysílání prostě (z řady dobrých důvodů, mezi něž patří například snadná a všeobecná technologická dostupnost vysílaných obsahů) zůstane analogové. Že k šíření digitálního signálu (schopného nést nejen obraz a zvuk ve vysokém rozlišení a „skorointernetovou skorointerakci“, ale všechen síťový provoz) budou využívány existující telefonní kabely a že všechna „revoluční pozitiva“, která stojí každou famílii v průměru skoro tři tisíce, budou volitelná. Ale to by nebylo ono, uznávám. To je revoluce, která se hodí leda do intošského, rýpavého týdeníku.