Debata o vztahu environmentálního aktivismu k umění má v zásadě sklon vyjít z představy, že je třeba vlít staré víno do nových lahví. Spojení vína s lahví i přiměřenost obsahu lahve aktuální potřebě zpravidla promýšleny nebývají. Plody takového přemýšlení můžeme směle označit za věčně zelené.
Environmentální organizace patří k „novým sociálním hnutím“. Styl jejich epochy se zformoval, když asimilace moderny v kennedyovských USA – dotovaná CIA – zrodila odpor k purismu a uvolnila nekultivovanou spontaneitu. Také postmodernu, jak ji v polovině sedmdesátých let shrnul Ihab Hassan, ovšem pozřel kulturní průmysl. Kritické potenciály definitivně vyřídila sebe i publikum znevažující reklama. Don’t worry, be happy, demente!
—
Nietzsche v Genealogii morálky zpochybňuje umělcovo „ideové“ angažmá. Tam, kde se umělec pokouší přejít ze sféry zdání do skutečnosti, hovoří Nietzsche o velleitě, což se ještě nejlépe přeloží jako rozmar. A věru: když „artistní“ sebestylizace posléze převládla en masse, zabila vůli a zbožštila rozmar. Možností je nepřeberně, závrati vychází vstříc reklama, kterou už Adorno popsal coby model reakce na neexistující stimul. A politika? Vyžaduje binární logiku, jež byla z postoidipovské kultury vyhoštěna. Vždy lze uhnout: anything goes.
—
Když Courbet na avenue Montaigne demonstroval proti jury Světové výstavy, v roztržce s akademismem šlo o svobodu tvorby. Pokusy ztotožnit modernu s konkrétní politikou přišly mnohem později. Od „au fond de l’inconnu pour trouver de nouveau“ nás přes pojem „kulturní hegemonie“ dovedly ke svedení kultury a politiky v entertainment. Je načase s iluzí „politického umění“, jíž se uniká nárokům stylu, jednou provždy skoncovat. Změny společenských poměrů jsou jen „stupni do nekonečna stoupajícího schodiště“ (Teige).
—
Vezměme následující fragment: „Mám ostrov a vojenský rozpočet Mongolské lidové republiky. Mám 40 let životní praxe a právě tolik let snového života; mám 24 let básnické činnosti... Mám lásku, z které čerpám veškerou odvahu a naději.“ Lyrismus čtyřicetiletého jinošství vyvolá podezření, že je marketingovou pózou; jsme v pokušení pokládat fragment za perex rozhovoru, který hvězda Výměny manželek poskytla lifestylovému magazínu. Teprve když dodáme, že pochází z roku 1962 a je úryvkem Havlíčkova Principu imaginace, domněnka padne.
—
„Lidová“ kontrakultura postmoderny zůstává dědičkou avantgardy. Nemůže se však programově rozhodnout pro esoterismus, který v imaginativních trezorech uloží revoltu. Happening s najatými aktivisty rovná se „pí ár“; subvertisingový slogan „Sore-Loserman“ v první Bushově prezidentské kampani ukázal, že nástroj je k dispozici oběma stranám. O výsledku měření sil pak rozhodne kasa.
—
Jako poznávací znak umění zbývá diference ke kýči – kunderovské „druhé slze dojetí“. Konstantou kvalitních děl jsou zpravidla „bytosti příliš hrdé příliš nešťastné“ (Havlíček) bez podílu na saturované idiocii. I solitér ještě myslí ideologicky; nemůže však jít o nic skutečně politického, neboť politika předpokládá společenství, jež zde zcela chybí.
Pokud je úvaha správná, kvalitní politické umění v pozdní době nehrozí. Kritika se omezuje na komentáře dominantního diskursu – vesměs varianty debordovského détournement a subvertisingu. Řečeno vyhroceně: jako politický umělec musíte roli posměváčka se vší rozhodností vydávat za politikum.
—
Subverzivní techniky neruší denivelizaci mezi nepřítomným „velkým vyprávěním“ a vždy pouze-příležitostným výkladem. Princip znevážení přiměřeného, využívaný reklamou preventivně, ani vnější posměch neodstraňují strnulost povinného úsměvu. Grimasy Carreyů indikují hromadící se napětí. Není vyloučeno, že se jednou opravdu ubavíme k smrti; konkrétní okamžik, kdy zdivočelá zábava přejde v pogrom, ovšem nelze jednoduše předpovědět.
—
Pionýrská éra „zelených“ neziskovek jako Greenpeace byla spojena s dobře definovaným tématem nabízejícím se symbolickému ztvárnění. Ač se to nerado přiznává, téma stálo zpravidla na okraji: lze zajisté zrušit velrybáře, pokud tvoří zlomek populace, nebo zakázat jaderné testy, vytvoří-li diplomacie objednávku. V éře, kdy integrovaná národní společenství mluvila jazykem veřejnoprávní televize, šlo navíc výsledky účinně stavět na odiv. Dnes ale vše, co není řečeno catch-all reklamnímu kolovrátku, musí být střiženo pro konkrétní ucho.
—
Environmentální agenda je v principu etablována. Ochrana klimatu však žádá od průmyslové civilizace, aby se zřekla výhody, díky níž po tři staletí ovládala konkurenty. Požadavek náhrady fosilních zdrojů znamená všepronikající, odborně náročnou, komplikovanou výzvu. Vzpomenete si na její symbol? Kompaktní zářivka?
—
K zásadní výzvě přistupují západní společnosti fragmentovány jako nikdy předtím, a to stratifikačně a kulturně, ale i ve sféře médií. Kromě uspokojování spotřebních nároků nás navzájem nepojí takřka nic. Těm, kdo se tlačí před regály s extraktem z plesnivé kávy, párky z kožové emulze, sýrovými náhražkami či rýží s pachem potkaní moči, se potřeba snížení spotřeby špatně tlumočí.
—
„Kosmopolitizační strategie“ německého sociologa Ulricha Becka znamená přimět státy i koncerny, aby přijaly agendu občanských iniciativ. Jakmile se tak stane, iniciativám zbude role hlídacích psů. V této fázi se nachází ochrana klimatu.
—
Ti, pro něž hlasujeme, moc ztrácejí, kdežto ty, jimž moci přibývá, jsme nevolili. Adaptací je politizace spotřebitele ve strategii, kterou Beck nazval dramaturgií rizik. Rozlišení odstínů zeleně vyžaduje soustavnou expertizu. Přímé akce už agendu nenastolí; zůstávají zoufalým pokusem něco dělat, když ostatní prostředky selhaly.
—
V tlusté a vesměs bezradné knize Moc a protiváha moci v globálním věku Beck píše, že „demokratizační strategie“ nastoupí, když pokus zpolitizovat spotřebitele selhal. Podmínkou jsou jednak tvrdá fakta, jednak „životní příběhy“ poškozených. Advokatorní hnutí prý mají „jít do školy k žebrákům“. Vedle „Miss Landmine“ se můžeme dočkat i „Miss environmentální uprchlice“!
—
Analýzy etablovaných environmentalistů dosud často ztrácejí prostor v čase. Globalizační iluze žije z fosilních paliv – a s jejich vyčerpáváním zmizí. Budoucnost environmentalismu patrně představuje americké relokalizační hnutí, jež pečuje o vitální funkce společenství formou komunální expertizy. Možná, že romantika končí a začíná péčí o živobytí. Artistní velleitu ovšem pěstování brambor neukojí, měla by mít na paměti vlastní důstojnost. Angažované komunální umění? Fuj! Umělec s touhou být užitečným nechť se chopí loutny a zahraje „Rozvíjej se, poupátko“, zatraceně!
—
Akulturovat se dnes znamená naučit se „efektivně“ vydělávat plus „uvolněně“ konzumovat zboží a sexuální partnery. Ať se v politice příštích let odehraje cokoliv, na konci představení budou převládat individua současného střihu. „Všechno co jsem chtěl říci se vrací do svých mateřských pozic/ Člověk se musí izolovat, desynchronizovat, desintegrovat/ Svlékat do naha skutečnost tím že ustavičně odečítá své adaptace...“ (Zbyněk Havlíček: Naše východisko)
Autor je filosof a sociolog. Pracoval jako tiskový mluvčí Greenpeace ČR.