Nashromážděné zvíře strojovitosti

Básnický diptych Jaroslava Chobota (1941), scelující do jednoho cyklu básně-příběhy o Měkkých strojích a básně-vzkazy Měkkým strojům, představuje v soudobé české básnické produkci naprostou výjimku. Nabízí se otázka, jak vlastně tuto svébytnou tvorbu pojmenovat, jak ji uchopit. Ihned po přečtení několika básní začíná být jisté, že spíše než o běžnou literární produkci se jedná o rešerše z pobytů v neznámých světech, o zprávy ze setkání s bytostmi, které se nacházejí mimo sféru mimeticky uchopitelné skutečnosti. Už v předchozí sbírce Potní mlýny (2001) autora vzrušovala představa „procesu naprosté personifikace čehokoliv“. A skutečně – proměny, průtoky, prolínání, všechna tato a mnohá další slova dobře poukazují i na neurčitý charakter Měkkých strojů.

Jedna z mnoha analogií, která se při četbě vynoří, je podobnost Chobotovy imaginace s různými medijními kresbami ve stylu art brut či paralela s váchalovskými vizemi astrálních světů a elementárních bytostí, posunutých ovšem na jakousi biomechanickou rovinu. Autorovy vlastní doprovodné ilustrace, plné střevovitých a klkovitých pásů a hadic, nacházejících se v přítomnosti rotujících objektů a zakuklených bytostí, jako by takové spojitosti odpovídaly. S nadsázkou lze tvrdit, že autor bytostem existujícím v potenciální, nehmotné sféře dává svými básněmi možnost prolnout se do sféry zjevného bytí, a tak se alespoň na prchavý okamžik manifestovat.

Rozsáhlé nadtělesno

První z knih, Měkké stroje, má charakter rozměrnější básnické skladby, která čítá celkem třicet čtyři částí básní, v nichž se před námi v různých podobách vyjevují fantomatické bytosti z čeledi či rodu Chlojtů, Chvojtů, Chlův či Plojtů. Sledujeme záznamy jejich rození, přeskupování, mizení, zapouštění se do různých tkání a mechanických struktur: „Do průhybů Mezinoží/ procházeli Nápesníci/ přenosného lesa Chlojtů/ natěsnaných v strojním těle.“ Slovesná matérie kopíruje tyto téměř buněčné pohyby, viděné jakoby pod speciálně uzpůsobeným mikroskopem. Každá z básní je s železnou pravidelností uzavřena do dvaceti osmi veršů, každý verš svázán do osmi slabik, vyslovujících se převážně v trochejské stopě. Přesně daný počet slabik je rámec pro současnou poezii přinejmenším neobvyklý. Sylabický verš byl využíván naposledy v devatenáctém století, vyjma ojedinělých experimentů Jiřího Koláře či Jiřího Kuběny.

Neustále před námi defilují náznaky proměnlivých, unikavých situací: „Měkké válce byly strojem/ zvýrazněným kluznou hlavou/ která všude přečnívala/ naplněná zabíháním.“ Verše navozují dojem monotónnosti a těžkopádnosti, která je v celé skladbě pevně nastolena, a ani jedinkrát nedojde k prolnutí do jiné, více občerstvující jazykové sféry. Přiznám se, že jsem zpočátku měl velké potíže se na takový text koncentrovat. Zdálo se nemožné vydržet ubíjející mechanické aplikování jednoho a téhož postupu. Nicméně zvolená metoda má v rámci autorova záměru oprávnění i smysl. Představují se nám nové entity – Měkké stroje, a nelze požadovat, aby se veršová faktura vedla jiným, méně „strojovitým“ směrem k větší různorodosti. Během opakované četby dochází k jistému smíření a naladění se na tuto nezvyklou poetiku. S každým dalším „zpěvem“ začínáme být zvědavi, jakou bizarní situaci před nás autor postaví: „Nozdry ihned nabíhaly/ ochrannými vzněty hrudi/ k rozsáhlému nadtělesnu.“

Vnímání přes pauzák

Druhá kniha Měkkým strojům nabízí autorovo univerzum z odlišné perspektivy a rovněž k tomu používá i odlišné veršové techniky. Přesně daná metrika chybí, píše se tentokrát volným veršem. Mizí také epický akcent, více se objevují popisy neuchopitelných, abstraktních činností a dějů, pro které má Jaroslav Chobot nepochybně dobré ucho. Neustále narážíme na různé „přilnavé sypkosti“, „dotykové rýhy“ či „neúprosná podplaziva“. Autor jako důležité orientační body pro své básně volí slovní sítě, utvářené často roztodivnými neologismy: „vakule, cupaniny, přímodechy, kultivary“. S podobnou výbavou jsme se předtím setkávali rovněž, ale v první části diptychu k ní byl přidán ještě další rozměr. Bytostný sklon vytvářet znepokojivé abstrahující vize tam obdržel dějový kontrapunkt. Tím jsme získali větší možnost se do básní ponořit. Měkkým strojům bohužel podobná přidaná hodnota schází a ukazuje se tak jistá problematičnost Chobotovy poezie.

Zdá se, že autor ve chvíli, kdy se rozhodne vynést své básnické objevy na neutrální bílou stránku papíru, směrem k potenciálnímu čtenáři, nazíraný svět psaným slovem už pouze doplňuje, ale nevytváří jej do důsledků znova. Například ve vstupní básni „Přelomové hrdlo se nedotahuje/ v přírazech prošlé rezignovanosti“, jinde jsme svědky „zdlouhavého zanikání/ propnutého do podvozků/ neslyšnými proudy lesa“ anebo záhadná „mezera připravuje/ své netělesné čtverce/ neustálým prosáváním/ prknovité hmoty“. Jako by s básněmi bylo pracováno podobně jako se čtvrtkou pauzovacího papíru, který tvůrce různě posouvá po souřadnicích svého vnitřního prostoru, a tudíž nepotřebuje říkat vše, stačí mu tu a tam zpřesnit kresbu, zdůraznit ji, potlačit, ale díky tomu, že obrysy vnímá přes tenkou vrstvu pauzáku stále zřetelně, nemá potřebu je dále rozvíjet. Pro mě jako čtenáře však chybí cosi podstatného, jakýsi poslední článek do mozaiky, který by mi vize Měkkých strojů lépe identifikoval.

Zvíře odskakující jen nepatrně

Autor v básních rozprostírá nejrůznější stopy a indicie, ale všechna jeho vodítka mají obdobně jinaký a mimo uchopitelnou skutečnost přebývající charakter jako světy a bytosti samotné. Od počátku tak chybí referenční systém, perspektivní tabulka či slovník, který by mohl být k oběma knihám přiložen, abychom se v nich mohli orientovat. Jedna veršová maxima se mi ustanovila jako charakteristika obou knih: „Nashromážděné zví­ře/ strojovitosti/ odskakující jen nepatrně.“ Z podobných veršů vane dávná metoda surrealistického automatického psaní se svou křečovitou krásou. Půjdeme-li v poukaze na surrealismus ještě dál, objeví se před námi Dalího „Paranoicko-kritická aktivita: spontánní metoda iracionálního poznání, založená na interpretativně kritické asociaci delirantních jevů“. Tuto proklamaci by si mohl před své básnické textury vetknout i Jaroslav Chobot.

Autor píše básně a příležitostně recenzuje knihy jiných básníků.