Se závojem i bez něj

V minulém roce vydalo nakladatelství Jota tři autobiografická vyprávění žen z islámských zemí, která se odehrávají na pozadí války, revolučního běsnění i guerillového odboje. Dvě z knížek sice odrazují svou prvoplánovou obálkou, záhlavím na pomezí červené knihovny a titulkem „skutečně pravdivý příběh“, pozornost si ovšem přesto zaslouží. A to nejen pro ženský úhel pohledu na prožité útrapy.

„Štestí je relativní,“ píše Milana Terloeva, dnes 26letá studentka žurnalistiky z Čečenska a autorka knihy Tanec na troskách. „Jestli existuje hranice relativismu, leží někde mezi Černokozovem a Chankalou,“ upřesňuje dále. V těchto dvou filtračních táborech byli mučeni a vražděni Čečenci zadržení při raziích ruskými vojáky. Aby jejich osudy nezmizely stejně jako jejich těla, zaznamenává Terloeva realitu života a smrti během dvanáct let trvajícího čečenského konfliktu. Rozplétá vzpomínky své i svých blízkých se schopností lidových vypravěčů. Dramata i záchvěvy radosti se odvíjejí jako černobílý film, jehož děj je násilně přerušován. Barevně působí pouze útržky vzpomínek na dobu před ruskou invazí. Navzdory bolesti, která se objevuje s každým dalším nekrologem, je Terloeva rozhodnuta znovu otevřít čečenské rány – proto, aby se už neopakovaly. Osobní postřehy provází autorka úvahami nad politickým pozadím konfliktu, uplatňuje přitom i širší mezinárodní nadhled, který získala stáží na pařížské univerzitě. Navzdory silně přítomnému vlasteneckému cítění dokáže kritizovat i znesvářenou domácí politickou scénu, která přispěla k válečnému utrpení i současnému neuspokojivému vývoji. Jednoduchý až úsečný styl podtrhuje přesvědčivost vyprávění, stejně jako působivý doslov Petry Procházkové.

Silné paže, slabá kniha

Štěstí a náhoda jsou klíčová slova, která provázejí i knihu Láska v zemi žalu o osudech irácké Kurdky Joanny. Titulní zobrazení i interpretace příběhu „autorkou bestsellerů“ zaměřených na příběhy žen Blízkého východu Jean Sassonovou nemilosrdně zužuje případný okruh čtenářů. Rozmanitost prostředí i situací, kterým je hrdinka vystavena, slibuje rozsáhlou sondu do světa irácké kurdské komunity, silný a působivý příběh však Sassonová oslazuje nánosy laciného milostného kýče, který má patrně dokázat, že láska i nedobytné hory Kurdistánu přenáší. Hrdinka se zmítá mezi vztahem k milovanému Kurdistánu a magnetismem svalnatých paží budoucího manžela, pešmergy, kurdského bojovníka za svobodu své země. Joanna je dcera iráckého Araba z významné rodiny Džafarí, ale odmalička inklinuje k matčiným kurdským kořenům. Svého vysněného manžela – partyzána následuje do hor, odkud po chemických útocích Saddámova bratrance Madžída na kurdské vesnice prchají společně do sousedního Íránu a posléze do Velké Británie. Rádoby roztomilá dívčí naivita a jednoduchost úvah i emocí má patrně kontrastovat s chladnou mašinerií Saddámova režimu. To se ale úplně nedaří už kvůli sveřeposti, s jakou hrdinka Joanna zastává opačný pól iráckého nacionalismu. Čtenář je od začátku nucen ke konzumaci nutně černobílých závěrů, které mají obhájit spravedlivou kurdskou věc proti bestiálnosti husajnovců, baasistů a všech odpůrců kurdské samostatnosti. I bez dogmatického školení lze ovšem na Joannině příběhu rozpoznat hrůznost Saddámova „konečného řešení kurdské otázky“, které začalo roku 1987 a vyvrcholilo o rok později v Halabdži největším chemickým útokem na civilní obyvatelstvo v dějinách.

Vzpomínky jako terapie

Márína Nematová, autorka třetí recenzované publikace Vězeňkyně z Teheránu, se netají tím, že se psaním vzpomínek zbavovala tíže nočních můr. Ani její nejbližší neznali detaily dvouletého věznění v nechvalně proslulém teheránském vězení Evin. Márínini rodiče byli íránští křesťané, obě její babičky pocházely z Ruska. Situace náboženských menšin se po revoluci roku 1979 obecně zhoršila, ale šestnáctiletou Márínu ještě více ohrožovalo vzájemné soupeření ideologických frakcí íránské společnosti. „Svět se rozdělil do čtyř běsnících proudů: fundamentalistický islám, komunismus, levicový islám a monarchismus; a já nesouhlasila ani s jedním z nich.“ Nově vytvořená islámská republika tvrdě bojovala o svou existenci. Boje o moc nepřežilo i mnoho z těch, kteří nadšeně svrhávali nenáviděného šáha. Márína byla kvůli školnímu protestu a několika článkům publikovaným v roce 1982 uvězněna v Evinu a krátce nato odsouzena k trestu smrti. Její zpověď, popisující neuvěřitelnou záchranu před zastřelením, se mísí s pocitem viny. Tisíce jiných mladých Íránců totiž umíraly ve vězení, aniž by často věděly proč. Autorka cítí potřebu vysvětlit pozadí několika klíčových kompromisů, které musela učinit, aby se vyhnula smrti. S podivuhodnou smířeností nahlíží okolnosti i osoby, které způsobily zásadní zvraty v jejím životě. Právě autorčina empatie a shovívavost k lidským slabostem a schopnost odpustit osvobozuje Márínu ze skutečného vězení vlastních úvah a výčitek. Nekritizuje islám ani zemi, která ji připravila o mnoho přátel, ale jakýkoliv fanatismus a zneužívání moci. Svědectví odhaluje bolestné pozadí islámské revoluce v Íránu i rozvětvený odboj a odhodlání nemalé části íránské populace obětovat vlastní život za jiný Írán, než jaký jim byl vnucen.

Autorka studuje perštinu na FF UK v Praze.