Konopí je jedním z nejčastějších předmětů mediálních sporů. Za desetiletí diskusí se novinářům, autorům publikací o marihuaně, ale i politikům podařilo přivést na svět množství negativních i pozitivních mýtů, které rozkrývá odborník na problematiku užívání návykových látek.
Při návštěvě některých knihkupectví (včetně Levných knih) jsem znovu a znovu překvapován množstvím literatury o marihuaně. Před cca 17 lety jsem psal předmluvu k první útlé knížce, jež u nás na toto téma vyšla, a bylo to vnímáno téměř jako odvaha či provokace.
Zkušenost s marihuanou se stala fakticky statistickou normou mladé generace. Stále je u nás ale jedna třetina stíhaných drogových trestných činů právě kvůli „trávě“. Mezi novinkami či zprávami o marihuaně v médiích jde zpravidla z 90 % o objevování již objeveného, a jen v 10 % jde o poznatky nové. Omílané i nové argumenty se téměř bez výjimky nakonec vztahují ke slovům, jako je legalizace, represe, tolerance a dekriminalizace.
Ďábel a odrazový můstek
První obecný mýtus se pojí přímo se slovem droga. Je používáno běžně, jako by drogy tvořily jednotnou skupinu se stejnou značkou Ďábel. Jenže droga není ďábel. Je to jen substance, která dokáže ovlivnit lidskou psychiku. Marihuana je prostě rostlina – konopí. Pokud je ve hře ďábel, je ukryt již od počátku v člověku.
Zřejmě nejrozšířenějším tvrzením – mýtem o marihuaně je to, že kdo okusí, skončí s vysokou pravděpodobností (kolem 70 %) na tvrdých drogách. Toto vysvětlení zřejmě pochází ze špatně dělaných či interpretovaných výzkumů před desítkami let, které se ptaly heroinistů, jaká byla jejich „první droga“. Mimochodem alkohol či cigarety nebyly brány v potaz, a přitom ve většině ony byly tou první drogou. V podstatě je to podobné jako prohlásit, že vstupní branou k alkoholismu je mateřské mléko, protože tehdy poprvé dotyčný nasával.
S tímto mýtem zřejmě souvisí i přeceňování jakýchsi mezinárodních žebříčků konzumace drog. Ty jsou milovány médii a někdy účelově zneužívány politiky. Vypadá to, že v marihuaně jsme jedničky – nebo alespoň v čelné skupině zkoumaných zemí. Jenže u nás je, na rozdíl od mnohých jiných zemí, zvláště kolem marihuany velmi otevřená atmosféra. Lidé (i někteří politici) se nebojí přiznat, že okusili. Koneckonců, pokud připojíme další kritéria, jako stárnutí lidí na tvrdých drogách, u některých drog (včetně marihuany) pozorovatelný úbytek počtu konzumentů, minimální výskyty HIV mezi lidmi na drogách, pak je hodnocení drogové situace úplně jinde. To ovšem neznamená, že se neobjeví nové, módní drogy (především kokain, crack).
Závislost na marihuaně
Dalším marihuanovým bludem je mýtus závislosti. Závislost na marihuaně jistě existuje, pár závislých jsem za těch třicet let viděl. Je to však jev poměrně vzácný a častěji jde o jakýsi návyk na určitý styl života a pocit. Chybí většinou nutkavá, nezadržitelná psychofyzická touha drogu vzít. Zároveň ale často chybí i motiv ji nebrat. Zřejmě vyžaduje specifickou psychickou dispozici. Ve srovnání s alkoholem, kde je riziko závislosti kolem 4 %, jde spíše o promile. Někdy se mluví obecně o osobnosti nastavené k jakékoliv závislosti – od alkoholu přes jídlo, sex až po práci či moc.
Do oblasti pověr patří i srovnání, jež marihuanu pokládá za drogu „tvrdší“ a nebezpečnější než alkohol. Toto tvrzení zřejmě vychází z historicky krátké zkušenosti s konopím. Vzájemná averze mezi alkoholiky a toxikomany je velmi ilustrativní. Podle mé zkušenosti z protialkoholního i protinealkodrogového působení jsou obě tyto drogy zhruba stejně rizikové. Závislostí či agresí je ovšem v případě marihuany méně, je ale drogou zakázanou, kriminalizovatelnou a méně sociálně zažitou, a také dlouhodobě v těle zjistitelnou.
Smyšlenka, že zákazem drogy se lidé budou řídit a poslechnou moudrá doporučení osvícených, se váže ke všem ilegálním drogám. Zákazy jistě fungují u části populace, tedy té, která se dá zastrašit, která má co ztratit, která by ale při dobré informovanosti o rizicích do drog i tak nešla. Zcela se podceňuje opačný efekt zakázaného ovoce. Jde zřejmě o jeden z nejsilnějších lidských motivů vůbec a vztahuje se nepochybně k lidské „vášnivosti“, která tak často odsouvá rozum až na x-té místo, a lze jej sledovat na jiných, tolerovaných (horolezectví, Formule 1) lidských činnostech. Návykovost slávy či moci rozhodně předčí návykovost marihuany a možná i heroinu. Opravdu účinnou regulaci ve vztahu k drogám zřejmě vytvořila „primitivní“ společenství a kultury, které používají buď všeobecně přijímaný a respektovaný systém náboženských předpisů, nebo umožňují legální užití drogy v určitých orgiastických obdobích. Samozřejmě pod dohledem zkušených kněží, šamanů – tedy přírodních odborníků. Naše konzumní společnost v tomto ohledu selhává a pošetile chce nahrazovat regulaci vnitřní zvýšeným tlakem zvnějšku – represí.
Hulit pro zdraví
Z jistého úhlu pohledu se stávají jakýmsi mýtem i léčivé možnosti marihuany. Sám jsem byl několikrát překvapen, jak účinně dokáže marihuana pomoci nejen s některými kožními a očními potížemi, ale také v případě roztroušené sklerózy a dalších vážných chorob. Hloupostí je ovšem přesvědčení, že „když je tráva léčivá, mohu denně masivně hulit a budu zdravější“. Jde o stejný princip jako s legálními medikamenty.
V poslední době je ve hře zajímavý fenomén na hranici mýtu, jenž zřejmě také souvisí se zkušenostmi kolem alkoholu. Policejní silniční kontroly dnes mají k dispozici testy (na moč či stěry z kůže), které prokazují přítomnost THC, tedy užití marihuany. Nedokážu ovšem odlišit, zda jde u řidiče o aktivní metabolity, které skutečně mohou velmi vážně ovlivnit vnímání, reakce i způsob jízdy, nebo o již „neškodné“ neaktivní složky, které lze zjistit i po několika týdnech po požití. Jde ovšem o důvodné podezření, a tak je praktikováno pravidlo „udeř a pak se podívej, koho jsi udeřil“.
Reflexe a legalizace
Určitě je nutné se také zmínit o asi nejrozšířenějším mýtu, který se týká často nepřímo i drogových problémů. Člověk má o sobě jakousi představu – v tomto případě, že dokáže věci zvládat, ukočírovat. Tou bohužel často trpí velmi inteligentní i velmi vzdělaní lidé. Návyk přichází obvykle pomalu a oslabuje schopnost realistického pohledu na sebe.
O mýtech se dá hovořit i v souvislosti s takzvanou legalizací marihuany. Samotné slovo legalizace se stalo spíše různě vykládanou nálepkou, strašákem či bojovým heslem, nikoliv alespoň trochu definovaným pojmem. Specialisté z nestátního sektoru mluví o dekriminalizaci užívání, o možnosti medicínského využití a z hlediska zákona o oddělení marihuany od ostatních drog, případně o možnosti vypěstování trávy pro svoji osobní potřebu nebo o tzv. sdíleném vypěstování – aniž by byly ve hře peníze. Plná legalizace ze dne na den by nebyla optimální a už vůbec ne reálná.
Odkazy na Holandsko jsou také téměř mytizovaným nedorozuměním. V Holandsku či některých jiných západních zemích nejsou marihuana a další tzv. měkké drogy legalizovány, ale jejich prodej, případně výroba-vypěstování jsou tolerovány. Tamější zákonodárství zná pojem oportunity (příležitosti), který umožňuje oficiálním autoritám nezasáhnout při porušení zákona a tolerovat věc dle dohodnutých pravidel. Náš zákonný systém to neumožňuje, a tak vlastně nutí policii zasahovat i při zjevné kontraproduktivnosti zákroku.
Nepoučitelnost a setrvačnost je v oborech lidské vášnivosti extrémní. Mimochodem čerstvé, vědecky fundované odhady u nás konstatují, že je zachyceno zhruba 1 % u nás spotřebovaných drog. A to příslušné orgány přitom pracují vcelku dobře. Přesto je na represi vynakládáno na státní úrovni cca 90 % finančních prostředků. Na místních úrovních je poměr represe vůči oblasti „redukce poptávky“ (prevence, léčba) přece jenom o trochu lepší. To je ale velké a samostatné téma.
Autor je zakladatel nadace Drop In.