Squatterství, tedy obsazování nevyužívaných budov, lze chápat jako recyklaci nevyužitého městského prostoru. Zatímco pro jistou část squatterů se jedná o politickou akci, která je téměř atomem sociální revoluce, řada pařížských squatů založených kolektivy umělců našla postupem času cesty, jak zlegalizovat držení obsazených prostor, a to i s podporou města.
Ve Francii je slovo squat většinou synonymem pro neformální ubytování přistěhovalců. Od sedmdesátých let se zde totiž část ekonomických migrantů zaměřila na obsazování prázdných domů. Vznik těchto squatů ovšem časově koresponduje s aktivitami, které začala ve stejné době v západní Evropě vyvíjet nekonformní mládež. Ta rovněž obsazovala prázdné městské prostory, aby v nich už na politickém základě zakládala squatterské komuny. V některých případech vznikaly squaty z neformálních sdružení hippies a postupně získaly podobu autonomního hnutí, které se částečně prolínalo s uměleckým prostředím.
První squaty umělců se v Paříži objevily na začátku osmdesátých let. Jednalo se o spíše rozsáhlé obsazené prostory, původně třeba továrny nebo sklady. Na rozdíl od předcházejících squatterských vln však tuto charakterizovaly docela dobré vztahy s vlastníky. Budovy, v nichž vznikaly squaty umělců, byly často důmyslně zrekonstruovány a část z nich ani nebyla primárně využívána k bydlení. Mezi významné squaty pařížských umělců patřila místa jako Les Récollets, Squat de la Bourse, Squat de La Grange aux Belles, Art Cloche nebo L’Usine Pali-Kao. Poslední jmenovaný, „Továrna Pali-Kao“, fungoval například ve zpustlé papírně. Nešlo vlastně o skutečný squat. Čtveřice umělců si vyjednala nájemní smlouvu s majitelem a podařilo se jí tak vytvořit prostor pro koncerty alternativního rocku. V první polovině osmdesátých let zde hrály skupiny jako Les Rita Mitsouko nebo Béurier Noir. L’Usine Pali-Kao nakonec musela ustoupit renovaci čtvrti Couronnes.
Se starostou v zádech
Jedním z prvních impulsů pro vznik squatů umělců byla iniciativa kolektivu Art Cloche. Ten se již na samém počátku osmdesátých let odvolával na Marcela Duchampa a pod jeho vlivem vytvořil vzor jistého druhu umělecké guerilly. Později, v roce 1999, se největším symbolickým úspěchem kolektivu stalo ustavení Squat de la Bourse, přímo naproti pařížské burze. Tento squat ale nevydržel dlouho. Jiné však existují dodnes, například Électron libre rue de Rivoli, založený na jedné z nejrušnějších ulic centra Paříže.
Podle informací na internetové stránce kolektivu umělců „Chez Robert, électron libre“, která dům na rue de Rivoli 59 spravuje, byla bývalá banka Crédit Lyonnais obsazena trojicí KGB (Kalex, Gaspard a Bruno) koncem roku 1999. Začal ji opravovat kolektiv sestávající zpočátku z asi desítky osob. Umělci dům vyčistili od mrtvých holubů a injekčních stříkaček a začali v něm pro veřejnost pořádat vernisáže, performance a výstavy. Soudním rozhodnutím měl kolektiv dům vyklidit už v únoru 2000. Na jeho stranu se ale postavil tisk, který fenomén „squart“ – kombinace slov squat a art, umění – jednoznačně podpořil. Proti jeho vyklizení se postavil i budoucí úspěšný kandidát na pařížského starostu Bertrand Delanoë. Se 40 tisíci návštěvníků ročně se místo v exponované části města nedaleko Louvru postupně stalo třetím nejnavštěvovanějším centrem současného umění ve francouzské metropoli.
Jiný umělci revitalizovaný prostor se nachází na levém břehu Seiny, v blízkosti Mitterrandovy knihovny (Bibliothèque nationale de France). Jedná se o opuštěné mrazírny, které si na počátku osmdesátých let najali od francouzských železnic umělci, aby zde vzniklo kulturní centrum Les Frigos. Po převodu budovy na jiného vlastníka jim v roce 1985 hrozilo vystěhování, ale obdobně jako u dalších kulturních center byly i bývalé mrazírny později převedeny na město a umělci jsou zde v řádném nájmu. I zde přinesla tento výsledek maximální otevřenost kolektivu vůči veřejnosti. Když jsme se v budově jednoho podvečera poflakovali s mým kamarádem Fathim s plechovkami piv v rukou a sháněli „nějakou akci“, dámy středního věku nás odkázaly na kroužek sborového zpěvu, který se právě konal ve třetím patře. Les Frigos jsou dalším kulturním centrem, které, po zvolení Bertranda Delanoë starostou, podporuje město.
Delanoë se v roce 2001 při své inauguraci do čela pařížské radnice nechal slyšet, že z neformálních uměleckých center udělá městská kulturní střediska. Během několika posledních let jsou však Pařížané svědky opačného trendu a město pomalu dává od těchto kulturních center ruce pryč. Je otázkou, jak dlouho ještě Les Frigos přežije plány developerů, kteří hodlají celý jihovýchodní cíp Paříže od základů předělat. Proti „squartům“ se navíc rázně postavili i autonomní squatteři. Ti celkem logicky chápou spojení těchto center s městskou politikou jako ohrožení nezávislosti kultury.
Autor působí v Multikulturním centru v Praze.