Corpus Hermeticum

„Roku 1462 si florentský filosof Marsilio Ficino na nedostatek práce rozhodně nemohl stěžovat..“ – jeho prostřednictvím se dílo Corpus hemeticum dostalo na západ, kde zásadním způsobem ovlivnilo některé renesanční myslitele i vznik novověké vědy. To poslední jmenované hlavně prostřednictvím znovuoživení zájmu o kosmos a jeho uspořádání. Ani Radek Chlup si na totéž nemohl stěžovat v polovině devadesátých let a na počátku nového milénia, v obdobích, kdy vznikalo jádro prvního přímého českého překladu tohoto korpusu.

Mysl a duch

Ačkoliv Chlup píše, že od doby, kdy se ve své „mladické nerozvážnosti“ pustil pod vedením filosofa a religionisty Zdeňka Kratochvíla do této práce, prošla její koncepce mnoha zásadními změnami, vtisk prvotního překladatelského nadšení, jehož průběžné výsledky reprezentují magisterská a disertační práce, je v právě vydaném překladu znát dodnes. Už odtud pochází například odvážné rozhodnutí překládat klíčový řecký termín nůs jako mysl, oproti častějšímu duch, jak překládá například Petr Rezek u Plótína, nebo M. Šedina u Filóna. Uvolněné české duch je potom v překladu ponecháno řeckému pneuma, které stojí v dobové hierarchii níže. Zmatení čtenáře neustáleným územ překladu termínů helénistické filosofie do češtiny však předchází jejich bilingvální vydání.

Zmíněný počáteční imprint je znát i v zá­kladním přístupu, který se táhne úvodní studií, překladem a jeho poznámkovým aparátem i závěrečným komentářem jednotlivých spisů. Jeho tak trochu sókratovský přístup by se dal snad charakterizovat jako poučený odstup se stopovou dávkou ironie. Chlup dané téma, ať už je to učenecká diskuse nebo samotný text, referuje, zachovává si však odstup, který mu umožňuje tu charakterizovat studii váženého učence jako „poněkud chaotickou“, tu si dobírat text kvůli logicky neadekvátním vývodům atd.

Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když jako jeden z pramenů tohoto rebelujícího podtónu identifikuji spolupráci se Zdeňkem Kratochvílem. Metoda práce, vycházející z empatického napojení interpreta na text, autora a dobový kontext, s využitím dostupných odkazů (i mimotextových) a samotné zacílení výzkumu na méně „klasická“ období i autory by tomu nasvědčovaly.

Střed mezi extrémy

Teprve až v druhém plánu, zdá se, byl text učesán, prošpikován odkazy na sekundární literaturu a samotná učenecká diskuse, odehrávající se v jazyce německém, francouzském a anglickém, byla učiněna předmětem reflexe. Dlužno říci, že reflexe je to velmi poučná a základní přehled jistě dává, nikdy z ní ale nevymizí onen (so)kratochvílovský odstup, jehož míra roste se vzdáleností od Řecka a s překročením horizontu renesance na časové ose. U Kratochvíla až k téměř absolutnímu odstupu, ne tak u Chlupa.

Právě v této zdařilé, přehledné reflexi moderní učenecké diskuse se pak zrcadlí vliv akademického prostředí, ve kterém se text překladu tavil do dnešní tištěné podoby. Je to vliv blahý: čtenář získá základní přehled o sekundární literatuře i lepší a kontrastněji vykreslený obraz o názoru překladatele.

V interpretační rovině Radek Chlup svou pozici buduje jako střed mezi extrémy, o kterých referuje. Tento postoj „zlaté střední cesty“ dobře odpovídá i charakteru samotných traktátů, které se pohybují na mnoha rozhraních: mezi filosofií, gnosí, kultem, kosmickou zbožností, mystikou, dobovou vědou. Chlup se nepřiklání ani k „orientalistické hypotéze“ původu hermetik, ani k hypotéze pokoušející se traktáty interpretovat v duchu dobového středoplatonismu, i když toto hledisko je podle použitého jazyka i některých postupů adekvátní. Shromažďuje svědectví o myšlenkové příbuznosti autorů traktátů s prostředím helénizovanýćh židů (což je vlastně zvláštní sub specie orientalistické hypotézy) a snaží se ukázat, že v každém hledisku je zrnko pravdy. Nezaujímá ani postoj filosofického despektu – poté, co odhalí logickou inkonzistenci některých argumentů nebo pasáží –, ani s náboženským zápalem neobhajuje text, ale snaží se do něj vcítit: bez ztráty odstupu, avšak s respektem.

Svět sám pro sebe

Takový postoj Chlupovi umožňuje odhadovat, jak jsou jednotlivé složky v různorodé směsi hermetických traktátů namíchány. Jazyk dobové filosofie tu není využit pro ni samotnou, ale jako prostředek a poukaz ke smyslu za tímto jazykem. Právě v této optice je možné smířit rozpory a paradoxy, kterých je v díle plno, pokud je chceme číst a chápat jako systém. Hermetické traktáty nejsou filosofickou systematikou, ale spíše zasvěcujícími texty, které popisují a navozují specifickou duchovní proměnu čtenáře. I proto mají formu dialogu: většinou rozmlouvá Hermés se svým synem Tatem, případně Asklépiem, jako postava se vyskytuje i například personifikovaný nůs.

Od dobového platonismu se liší svým zá­jmem o svět a důsledným imanencionismem, který kosmos chápe jako přirozený výstup tvůrčí boží aktivity, nikoliv pouze jako nahodilý produkt přetékání boží potence, ke kterému nemá bůh v posledku žádný přímý vztah. Nejen že bez tvůrce by nebyl svět, ale ani bez světa nebyl by tvůrce tvůrcem. Na rozdíl od jiných dobových myšlenkových proudů je tedy v Corpus Hermeticum tvůrčí aktivita esenciální, nikoliv nahodilou vlastností boha. To ale nebrání autorům hermetik v tom, aby občas nepřešli od tohoto „kosmického optimismu“ ke gnostické dikci „kosmické skepse“, kdy svět (kosmos) je to, od čeho se máme očistit. V knize se zkrátka jednotlivé náhledy doplňují, nikoliv vylučují.

Osmnáct hermetických traktátů představuje ucelený soubor, svět sám pro sebe, kterému k jakési celistvosti chybí snad jen překlad latinského Asclepia. Takto je čtenář snad až příliš často v poznámkovém aparátu i jinde konfrontován s textem, ke kterému nemá přístup. Až na výjimky, jako je překlad výrazu harmonia (sfér) výrazem skloubený rámec sfér, se český text velmi dobře čte, přestože Chlup občas činí odvážné volby, jak zmiňuji v úvodu.

Autor je filosof.