Možná jsme neměli bratry Grimmy ani Andersena, ale ani tak na tom nejsme špatně. V zemi Erbena, Němcové nebo Kubína se autoři mají o co opřít, z čeho vyjít, k čemu se odvolat. Také to dělají. Nelze říct, že se u nás literáti dětské tvorbě příliš nevěnují. Dokonce i autoři zabývající se výhradně tvorbou pro dospělé tu a tam dezertují a zkusí napsat něco pro děti, jejich procento v porovnání s literaturami například našich sousedů rozhodně není malé. Na druhé straně nelze nevidět, že – tradice netradice – význam literatury pro děti je v obecném povědomí jaksi umenšen, důkazů bezpočet. Za všechny zmiňme sledovanou literární cenu Magnesia Litera. Její první ročník kategorii literatury pro děti vůbec neotevřel. Jistě, letos cenu obdržel Petr Nikl a jeho půvabné Záhádky, ale ruku na srdce, právě tato kniha a tento autor věkově vymezenou kategorii dětské literatury dalece přesahuje. Nedovedu si představit, že soutěž vyhraje klasická dětská kniha; stejně to nepřipouštějí členové mnoha zavedených literárních porot, kteří v rámci „původní české literatury“ při výběru kandidátů o titulech z výše uvedené kategorie vůbec neuvažují.
Moje první liga
Nelze však nevidět, že z hlediska možností a nabídky – jak pro čtenáře, tak autory – se během posledních let začala tristní porevoluční situace obracet. Vznikají nakladatelství, která se zaměřují výhradně na literaturu pro děti a mládež, a tím vytvářejí žádoucí protipól Albatrosu, byvšímu monopolnímu a poněkud stereotypnímu gigantu této kategorie. Zejména Baobab manželů Horváthových, odvážně mapující dosud beznadějně bílá místa nových možností dětské tvorby, a Meander s obdivuhodně perfekcionistickou Ivanou Pecháčkovou jsou plnohodnotné odrazy těch donekonečna omílaných velkých tradic. Zde nalézají prostor autoři jako klasicistní Jiří Dvořák, nápaditý Petr Šmalec či nonkonformní Marka Míková v případě prvním, anebo již zmíněný a nikam nezapadající Petr Nikl, vypravěč Pavel Brycz, originální Viola Fischerová anebo půvabný František Skála v případě druhém. Nesporné zásluhy je třeba přičíst i edičnímu rozšíření nabídky Baobabu, co se týče sledování překladové dětské literatury. Za poměrně krátký čas se čtenáři dočkali mnoha znamenitých knih a několika zjevných klenotů, mezi něž patří bezesporu i nesentimentální a hluboce lidský příběh Medvěd, který nebyl (Frank Tashlin) nebo pozoruhodný pohádkovo-symbolistní román Tobiáš Lolness (Timothée de Fombelle).
Samostatnou kapitolu v historii české dětské tvorby posledních let vytvořilo nakladatelství Brio. Zaštítěno velkým francouzským vydavatelem se mohlo pustit do ekonomicky náročných projektů. Celobarevná kniha s ilustracemi od začátku do konce, za spolupráce slibného autora, prestižního výtvarníka, ověřeného grafika, profesionálního grafického studia a v neposlední řadě kvalitní tiskárny, to je pro dětskou knihu výchozí situace ideální, ale nikoli běžně dostupná. Když se nakladatelství může spolehnout na náklad, rozšířený minimálně o francouzskou mutaci, pak je to možné. Tak mohly vyjít publikace exkluzivně vypravené Adolfem Bornem, Gábinou Miklínovou nebo Martinou Skalou, které slavily úspěch i v zahraničí. Zde vznikla originální řada Strado a Varius (Martina Skala), jež dokázala spojit nosný nápad, jemný humor, profesionalitu provedení i prvek vzdělávací. Je otázkou, kam se budou ubírat cesty nakladatelství nyní, po odchodu francouzského nakladatele Gründa.
Musím se prokopat ven
K rozvoji velkých tradic malé země týkajících se tvorby pro děti náleží i nakladatelství zaměřená na dospělého čtenáře, která mají jednu, dvě řady, kde s větší či menší pravidelností vycházejí pozoruhodné dětské tituly. K nim patřil jako jeden z prvních Jednorožec z Mladé fronty, kde vyšly knihy D. J. Novotného, Kateřiny Sidonové, Lilly Eisenschimlové, Ireny Gálové, Ludvíka Aškenazyho nebo Vladimíra Hulpacha. Nadějná je edice Raketa nakladatelství Labyrint. Volba půvabného textu Pavla Hrnčíře o podivuhodném přátelství jednoho komínu a budíku v kombinaci s ilustracemi Michaely Kukovičové je tím nejlepším příslibem.
Vedle toho se osvědčuje také model vztahu kmenový autor – spřátelený nakladatel, kdy z nejrůznějších důvodů nalezne autor vyslyšení u nakladatele, kterého jinak dětská literatura příliš nezajímá, a zůstane mu věrný, i když jeho tvorba z edičního profilu tohoto nakladatelství vybočuje. Tento vztah dokonce někdy funguje i naopak, kdy nakladatel má zájem vydávat jedno konkrétní jméno nezávisle na zaměření svého nakladatelství. Obé je správně. Za všechny jmenujme několik posledních počinů nakladatelství Paseka v souvislosti s tvorbou pro děti od Pavla Šruta, anebo svébytného tvůrce Petra Síse (Labyrint).
Samostatnou kapitolou je otázka výtvarné stránky těchto knih, jakož i problematika a možnosti grantové podpory dané kategorie, poměr sponzorovaných a dotovaných knih anebo míra skutečného a do nebe volajícího braku, kýče a tím popření národních tradic, daných velikány Erbenova rozsahu a rozvíjených jmény jako Karel Čapek, Jan Werich anebo Ivan Vyskočil. Tradice se tak dostává do bludného kruhu. Je na každém jednotlivci, co bude ochoten pro dětskou literaturu, tedy pro děti, obětovat. Protože bez obětí tato literární kategorie nemá šanci vyjít z kruhu ven.
Autorka je spisovatelka a nakladatelská redaktorka.