Od srdce k jazyku

Jan Gabriel (1947) nepatří k autorům, kteří usilují vykazovat nějaké zřetelné tematické či výrazové posuny: jeho dosavadní básnické dílo, čítající k nynějšku tři sbírky – Možná zvířata spíš jen větev (2001), Kůže orloje (2004) a přítomný Barometr na uhlí – se jeví jako důsledná exploatace několika základních motivických okruhů, prozrazujících jeho surrealistický rodokmen.

Pytle plné roští

Co snad v porovnání s druhým titulem přece jen trochu ustoupilo do pozadí, jsou evokace intenzivních tělesných (především haptických) prožitků a vjemů – obrazy masa, kůže a pleti apod., jimiž byla druhá knížka doslova zahlcena. Přetrvává naopak (ba zesiluje) dojem určité introvertní poklidnosti: jednotlivé texty, v nichž se ironie prolíná s melancholií, jako by byly spíše skládány (ne však nutně komponovány), než že by svědčily o bůhvíjak živém obrazotvorném proudění. Přitom se však básník evidentně nezříká imaginace ve jménu „postimaginativního“ psaní, jeho „pěší metafyzika“ (oba pojmy u nás od devadesátých let razí jeho přítel Petr Král) se blíží jakémusi novému „artificialismu“ (ve významu, který dal tomuto slovu svého času do vínku Jindřich Štyrský). Prolínáním fragmentů různě velkých prostorů a objemů zde vzniká abstraktní či „mnoho-určitý“ prostor, skrz nějž se před čtenářem odvíjejí různé lyrické situace a mikropříběhy – pokud to ovšem není spíše naopak: že se onen meta-prostor odvíjí skrze zmíněné narativní útržky, působící podobně „atemporálně“ (vteřiny, jimž má být vtištěna pečeť věčna). Zkušenost každého místa může být zkušeností všech míst ostatních, mikrokosmos a makrokosmos (použijeme-li těchto lehce nabubřelých pojmenování) jsou záludně zaměnitelné: dlaně se ukazují být plné cest, krajiny vidíme „zamčené/ jako některé velmi staré dopisy/ plné vápna jisker a klobouků“, ženská stehna jsou stejně tak „nechápavými svědky“ jako „pytli plnými roští“, „potokem“ nebo „rukávy mládí šikovnými jako zvonění“, ba dokonce zhmotněnou promluvou. Pohyb od elementu k elementu či od myšlenky k myšlence jako kdyby zde byl nahrazován opakovanou „re-konturáží“ či re-strukturací statického celku, mnohovrstevnatého až do nepřehlednosti, ustavičným přepisováním jediné základní ideje, zpřesňováním paradoxně (avšak kdoví, zda nechtěně) nastavujícím vzdálenost od srdce k jazyku.

Břitva laská krajinu

Domnívám se ovšem, že bychom se poněkud minuli s autorovou filosofií tvorby, kdybychom explicitně nepojmenovali historickou zkušenost, která jeho imaginaci dává velmi určitý náboj: zkušenost „pozdní pozdní doby“, časů, kdy avantgardní idealismus se v útulku pro přestárlé postoje dojatě shledává s postavantgardním, do úmoru proklamovaným nihilismem a o slovo se hlásí pokročilejší nihilismus aktivní, nahrazující zoufalou (zraněně romantickou) ironii či schopenhauerovsky absolutní negativismus přijetím absurdity, tvůrčím přitakáním nicotnosti všech pomíjivých záhybů na povrchu všedního života, úsilím dát poezii do služeb svraskalého života, jak by s Baudelairem řekl Bonnefoy – či jak bychom mohli říci my: učinit z textů něco na způsob nekrofágních plísní, indikujících mrtvost a přitom živých. A hebkostí na dotek připomínajících ušlechtilý textil – organičnost je legitimizuje geneticky, dojem artificiálnosti esteticky. Pro Gabriela je skutečně charakteristická kultivovanost takřka estétská, byť se netýká tolik povrchové formy, jako spíše sémantické gestikulace. Z osvědčených ingrediencí odkoukaných (artificialismus, surrealismus, banalýza atd.) i poctivě vybásněných (více než třicet let psaní je holt více než třicet let psaní) jsou míchány dokonalé koktejly: Tu „kůže rozhovorů prší jarní tmou“, zatímco „břitva laská krajinu“, o stránku dál „vlahé tělo ještě drhne pouští/ září v černé/ flanelových přístavů// ženiny/ boky si nepřestávají hrát s ozvěnou/ ačkoli stále voní dřevem“, na jiném místě je zase přihozena špetka historicko-sociálního konkrétna, jistěže ihned kontaminovaného existenciálně laděnou tělesností: „Vida co všechno je na spadnutí/ Nejdříve zprávy Irák byl tři měsíce od jaderné bomby/ Francouzští vědci demonstrují protože jim vláda dává málo peněz/ Liché i sudé sudičky něco jako dlaně/ Ty laskané boky lodí vším co projíždí“.

Tak jako předchozí Gabrielovy sbírky, ani tuto nemá smysl číst disciplinovaně od začátku do konce, jako celek, protože určitá její monotónnost by člověka zbytečně odradila. Naopak je vhodné nosit ji všude s sebou, v běžné černé kožené brašně (ve flaneurské mošně), nebo ji nechat na okraji knihovní poličky; každopádně mít možnost kdykoli ji namátkově otevřít, přečíst jednu dvě básně, nechat působit a jít dál.

Autor je bohemista.