„Africký zázrak“ v ohrožení

Botswana se pyšní nejrychleji rostoucí africkou ekonomikou, ale zároveň zde nejvíce řádí epidemie HIV/AIDS. Je to jen shoda náhod?

Takhle si africké město nepředstavujete. Žádné slumy, žádný dopravní chaos, žádní žebráci, žádné „děti ulice“. V Gaborone, hlavním městě „afrického zázraku“ Botswany, nás lidé ujišťují, že se můžeme i po setmění bezpečně procházet ulicemi.

V roce 1966 na Botswanu, řídce osídlený stát velikosti Francie, připadaly dvě střední školy a třináct kilometrů asfaltovaných cest. Dnes však pouštní krajinu protíná 18 300 kilometrů silnic a vláda se kupříkladu proslavila špičkovými zahraničními stipendii pro nejnadanější studenty. V minulých pětatřiceti letech rostlo zdejší hospodářství rychleji než kterékoli jiné na světě a statistiky Světové banky dnes zemi škatulkují jako „středně vyspělou“.

Jenže Botswana nevévodí pouze statistikám hospodářského růstu, ale také tabulkám zemí s největším podílem obyvatel nakažených virem HIV. Podle nových údajů UNAIDS proudí smrtící virus v krvi každého čtvrtého Botswaňana ve věku mezi patnácti a čtyřiceti devíti lety. A toto dvojí prvenství není náhodné.

HIV pozitivní dálnice

Při pohledu z oken kanceláře Khumo Seipone, ředitelky odboru prevence HIV/AIDS na botswanském ministerstvu zdravotnictví, se můžete pokochat výhledem na sousední prosklené budovy ve vládní čtvrti. Je z něho jasné, že se Botswaně daří – díky minimálním zásahům britských kolonialistů i díky obrovským ziskům z vývozu diamantů. Proč tedy virus HIV Botswanu ohrožuje více než kteroukoli jinou zemi na světě, s výjimkou drobného Svazijska?

„Tou úplně zásadní příčinou rozšířené epidemie je právě politická stabilita a hospodářský růst,“ tvrdí Khumo Seipone. „Epidemie začala v centrech modernizace – v Gaborone a ve druhé metropoli Francistown. Odtamtud se virus začal šířit do zbytku země – to bylo možné jen díky vysoké mobilitě zaměstnanců a hlavně díky dobrým silnicím. Dosud jsou krom velkých měst statistiky nejhorší u hraničních přechodů s Jihoafrickou republikou a se Zimbabwe. Pohyb je klíčem k pochopení epidemie. Lidé mívají dva, tři různé domovy, přesouvají se mezi nimi, a mívají proto i více partnerů,“ vysvětluje.

Hospodářský zázrak zlákal mladé lidi k odchodu ze zapadlých polopouštních osad do rychle rostoucích měst. Před pětadvaceti lety ve městech žilo jen 18 procent obyvatel Botswany, dnes už jich tam přebývá více než polovina. Rychlá urbanizace zde ale nepřinesla rozpad infrastruktury, kriminalitu a nedůstojné životní podmínky, jaké známe z početnějších a chudších afrických států. Došlo však k proměně sexuálního chování generace, která utekla před přísnými tradicemi vesnice.

Právě postupný rozpad tradic během minulého století v Botswaně i dalších afrických zemích přispěl k rozšíření viru HIV. Jih Afriky byl navíc ve srovnání se západem kontinentu postižen přítomností zvláště agresivní a nakažlivé formy HIV, jejíž dopady ještě zesílila neexistence tradice mužské obřízky, která výrazně snižuje riziko přenosu viru.

Hustěji osídlený, modernizující se východní pás Botswany bohatl, ovšem rozvoj míjel odlehlý pouštní západ a jeho nejchudší obyvatele – desítky tisíc Křováků. Do Kalahari nevedly cesty a neplynuly peníze a dlouho sem nepronikl ani virus HIV.

To vše změnila jediná dálnice – Transkalahari highway, která v roce 1998 propojila Botswanu s Namibií. Dopravní tepna začala oživovat zaostalý kraj a jeho rychle rostoucí metropoli Ghanzi. Jenže s moderním životem na východ zavítal i virus HIV. „V okrese Ghanzi bývala epidemie nejnižší, po dostavění transkalaharské dálnice ale procento nakažených rychle stoupá,“ říká Lydia Matebesiová z gaboronské pobočky Rozvojového programu OSN (UNDP).

Obrat k lepšímu?

Zdejší politici brali hrozbu AIDS na rozdíl od mnoha jiných afrických zemí od počátku vážně, ale stejně to nebylo moc platné. Lidé považovali AIDS za „nemoc druhých“, nazývali ji dokonce „rádiová epidemie“ – slýchali varování v médiích, ale díky dlouhé inkubační době viru její hrozivé důsledky na vlastní oči dlouho nespatřili, a proto se před ní ani důsledně nechránili.

To se změnilo až po příchodu první větší vlny úmrtí na přelomu tisíciletí, kdy se podle různých údajů střední délka života v zemi rázem snížila o deset až dvacet let. Preventivní kampaně konečně začaly působit a statistici již dokládají první úspěchy – například mezi lety 2003 a 2005 podle údajů Ministerstva zdravotnictví Botswany počet HIV pozitivních těhotných matek ve věku mezi 20 a 24 lety klesl ze 38,6 na 30,6 procenta a počet dobrovolně HIV testovaných pacientů stoupl z 51 na 89 tisíc.

Vláda také v roce 2002 jako úplně první v Africe začala distribuovat bezplatné antiretrovirální léky, které prodlužují život pacientům AIDS. Dnes již zlepšují zdraví všem 90 tisícům potřebných, ti nejchudší k lékům dostávají i bezplatnou stravu, která je podmínkou účinnosti medicíny. Devadesát procent nákladů léčiv platí botswanská vláda, jen v roce 2006 ji to stálo 165 milionů dolarů. Na zdravotnictví i proto putuje úctyhodná pětina veřejných výdajů.

Díky spolupráci všech ministerstev, lokálních vlád, tradičních náčelníků a soukromého sektoru se v Botswaně zatím nepotvrdily apokalyptické vize rozpadu ekonomiky a společenského řádu. Země za to ale platí obrovskou cenu. „Vláda z AIDS udělala svou prioritu, to je skvělé, životy našich lidí musí stát na prvním místě. Ale kolik nás to každým rokem stojí? Představte si, do čeho všeho bychom mohli tyhle miliony investovat, polovina Botswany pořád žije pod hranicí chudoby...“ říká při odchodu z ministerstva jeho tiskový mluvčí.

Autor je redaktor týdeníku Respekt.