Ediční řada nakladatelství Paseka Zmizelé Čechy a Zmizelá Morava, inspirovaná cyklem publikací zachycujících zmizelou Prahu z druhé poloviny čtyřicátých let, je jedním z nejvýznamnějších nakladatelských počinů v dané oblasti v poslední době. Jedná se o první souhrnné sledování dávných podob českých měst a regionů, soustřeďující se především na jejich zaniklé architektonické prvky.
Soubor Zmizelé Čechy, resp. Zmizelá Morava, který by měl v ideálním případě v závěru pokrýt celé území naší republiky, vzniká postupně v závislosti na zájmu a schopnostech regionálních odborníků. Přestože se nejedná o „akademický“ projekt, metodologicky přísně scelený a snažící se danou problematiku beze zbytku vyčerpat, vyšlo zde již více než dvacet zdařilých svazků. Obsahovou soudržnost mají zaručit nakladatelské metodické instrukce, určené autorům, jež se zaměřují jak na obsah doprovodných textů, tak na náplň obrazové přílohy. Pravidla edici tematicky sjednocují a zároveň umožňují pisatelům přistoupit k hlavní oblasti svazku (tj. k urbanistickým proměnám zvolené lokality) z takových východisek, která nejvhodněji odpovídají dějinným, resp. architektonickým znakům daného místa.
Tři ze svazků vyšlých v loňském roce jsou věnovány téměř sousedícím lokalitám, jejichž život a stavební vývoj silně ovlivnila obchodní cesta Zlatá stezka: Střední Šumavě, Sušici a Prachaticím.
Nejvýrazněji byly přítomností Zlaté stezky formovány Prachatice; cesta, počínající v biskupském Pasově, zde totiž vrcholila. Dějiny města i této komunikace popisuje přehledně ve dvou úvodních statích historik František Kubů. Dodává tak významné dějinné souvislosti následujícímu rozsáhlému pojednání od místních specialistů Pavla Fencla, Jany Koutné a Jana Antonína Magera. Kubů neopomíjí ani otázku národnostního rozvrstvení města (soužití české a německé populace, do třicátých let 20. století víceméně harmonické) nebo militarizace města po únoru 1948, která významně ovlivnila ráz dosud spíše obchodního a kulturního regionálního centra.
Zmíněný týmový text je věnován stavebním proměnám Prachatic. Jeho autoři jej vhodně vystavěli pomocí promyšlené periodizace do pěti úseků, vedle nichž také tematicky zpracovali některá témata podstatná pro městský vývoj (např. demolice po roce 1945). Čitelně tak charakterizovali urbanistické dominanty jednotlivých fází, které sehrály významnou úlohu při formování charakteru města. Opět potvrdili jeho silné sepětí s obchodem a vliv pozdní proměny ve vojenské pohraniční město.
Jedinou autorkou svazku věnovaného Sušici, dalšímu městu, zbohatnuvšímu především díky Zlaté stezce, je historička Jana Bartošová. Struktura knihy je vzhledem k podobně vymezenému území blízká „prachatickému“ svazku. Bartošová svůj podrobný úvod do dějin města, reagující na jejich dosavadní nedostatečné zpracování, zasazuje do četných dobových souvislostí. Na tento extenzivní text navazuje rozbor stavebního vývoje Sušice, který začíná zevrubným představením její polohy, resp. půdorysu. Tímto postupem si autorka vytváří téměř topografický podklad pro zakreslování diachronně nahlížených stěžejních prvků, které formovaly podobu města, stíhaného živelnými pohromami (požáry, povodně). Město přitom neredukuje na stavby, ale zachycené architektury reflektuje v kontextu.
Třetí, nejrozsáhlejší svazek zahrnuje – na rozdíl od předešlých – větší území, tzv. střední Šumavu. Historik Vladimír Horpeniak, přední domácí znalec šumavské problematiky, tuto lokalitu vymezuje jako „horskou část bývalého politického okresu sušického“ doplněnou o „území Kvildy a Bučiny s ohledem na historickou i komunikační provázanost těchto míst, například středověkou Zlatou stezkou od Kašperských Hor do Pasova“. Ve svém úvodu přistupuje k šumavskému regionu nejprve z hlediska kulturního a národního (upozorňuje na jeho politické a umělecké konotace, které dodnes přispívají k jeho neslábnoucí atraktivnosti), posléze chronologicky sleduje, počínaje pravěkem, osídlení a výstavbu, a to i prostřednictvím profilů základních aktivit Šumavanů, mezi něž patřilo například sklářství, těžba dřeva nebo železářství. Horpeniakův přístup je nanejvýš komplexní. Podávané informace soustředěně spojuje a uvádí do souvislostí, a tedy i pojednání o urbanistické transformaci střední Šumavy pevně zapadá do celkové stavby textu. Kraj poznamenaný poúnorovou militarizací, která vedle vylidnění rozsáhlé územní části přinesla i zrušení některých vesnic, přesto dodnes skýtá řadu významných architektonických unikátů, především z oblasti lidového stavitelství (překvapivě uchovanému díky chalupářskému zájmu, vyskytujícímu se od šedesátých let 20. století).
Horpeniak ve svém úvodu věnoval také kapitolku fotografiím Šumavy. Právě fotografická příloha je ústřední částí každého svazku. Většinou zahrnuje snímky od konce 19. století do čtyřicátých let 20. století (nejednou také konfrontované s fotografiemi mladšími, dokládajícími proměnu zaznamenaných míst). Tato dokumentace, která má pochopitelně silný nostalgický potenciál (a to nejen pro pamětníky či místní obyvatele), v případě „městských“ svazků zpravidla postupuje od panoramatických pohledů, zachycujících jejich umístění v krajině, napojení na dopravní komunikace, k centru, kde se vedle záběrů na celkové uspořádání staveb v dané části objevují i záběry na vybrané budovy. Zde je hlavní pozornost věnována obytným domům, případně zemědělským, resp. technickým objektům. Není však opomenuta ani oblast sakrální architektury, kde jsou ovšem preferovány zejména drobné památky (boží muka, kaple). V územně širším šumavském svazku se pak všechny typy střídají – podle pořadí vybraných měst (např. Kašperské Hory, Dlouhá Ves, Srní…).
Autor je bohemista.
Zmizelé Čechy.
Vladimír Horpeniak: Střední Šumava. Paseka, Praha 2007, 72 stran textu, 264 fotografií.
Jana Bartošová: Sušice. Paseka, Praha 2007, 72 stran textu, 150 fotografií.
Pavel Fencl, Jana Koutná, František Kubů, Jan Antonín Mager: Prachatice. 64 stran textu, 131 fotografií.