Zbožňoval jsem být nemocný. A to nikoli z celkem pochopitelných důvodů, kvůli nimž si nemoc oblíbili líní žáci, dokonce ani ne tak kvůli ojedinělému privilegiu zůstat v maminčině posteli, která stála ve světlejším pokoji, okna zde byla na jih – ale kvůli tichu. Kvůli příměří mezi matkou a starým K., které bylo vynuceno mou nemocí – kdykoli jsem měl anginu či chřipku, ztišili hlasy, mluvili mezi sebou šeptem anebo zkrátka přenesli své spory mimo dosah mého sluchu – kvůli tichu a prosvětlenosti jsem zbožňoval být nemocný. Moje nemoc probíhala královsky: a nešlo pouze o svátečnost peřiny, kterou nikdo po celý den neustlal a do níž jsem mohl být zachumlaný nezávisle na denní době či návštěvách, ani přítomnost či absence starého K. však nebyla tak intenzivní jako obvykle… Jakmile jsem onemocněl, matka ode mě odháněla starého K. jako fena od štěňat, hlídala, abych z jeho průpovídek nedostal horečku, v takovém případě matka starého K. vyhostila k jeho rodince zezdola, přičemž mu tvrdila:
„Dítě musí mít dostatek vzduchu, chlape jeden, odjakživa ti to říkám, my ho tu držíme jako v zatuchlé kleci, jen co se uzdraví, dostane ten světlý pokoj.“
K čemuž samozřejmě nikdy nedošlo, jakmile se mi totiž začalo zdraví navracet, končila tím i moje privilegia, každopádně jsem však zbožňoval být nemocný. Nemoc znamenala studený stetoskop na mém rozpáleném tělíčku, byly to čaje s medem a s citrónem, maminčiny čmáranice propiskou na dopisní papír, když sedávala vedle mé postele. Ledaže jsem onemocněl v době její nepřítomnosti, ani ona totiž nebývala pokaždé doma, rodinné povinnosti, nebo také ženské problémy, jak mi vysvětlovali její pobyty v lázních, tak tedy, jakmile mi ženské či rodinné problémy odebraly matku na telekomunikační vzdálenost a mně se právě v tu dobu podařilo podlomit své zdraví, léčebné terapie se ujímal starý K. společně se svými sourozenci.
„Za hloupost se musí pykat, když někdo nenosí šály-čepice, vystavuje se průvanu, neposlouchá otce-tetu-strýce,“ říkával starý K. a zamračeně sledoval stupnici teploměru poté, co mi ho vytáhl z podpaží, otáčel ho všemi směry, jako by doufal, že rtuť těmi pohyby klesne, že ze třiceti osmi čárek opět bude třicet šest celých šest. Potom mi ho opět dával se slovy:
„Určitě jsi ho tam neměl deset minut, musíš ho tam mít minimálně deset minut a být v klidu, každý pohyb totiž měření ruší, musíš si ho tam ještě dát, ale vidím, synku, že tvoje chcípáctví o sobě dává opět vědět, takže místo toho, abys šel do školy a do kostela na náboženství, budeš ležet v posteli. Já ale nejsem tvoje matka, ta tu není, já se nemazlím, nepusinkuju, nejsem žádná chůva, já jsem ze staré školy a mám osvědčené metody domácí léčby, chceš ležet, synku, budeš ležet, ale pět dní se ani nehneš a nebudeš vstávat, leda na klozet…“
Jakmile výčet negativ zakončil a třicet osm stupňů na teploměru stále nechtělo klesnout, starý K. mě donutil otevřít ústa a ukázat mu krk proti světlu, načež si ho prohlédl, zjistil, že rodinné konzilium není třeba svolávat, a pronesl:
„No ano, zarudlý krk, určitě máš zase tu chcípáckou angínu, minule jsi ji nedoléčil, namísto těch podělaných pilulek totiž musíš dát na osvědčené domácí způsoby, a protože tu právě nemáme maminku, můžeme je aplikovat, vyléčíme tě stejně, jako mě kurýrovali moji předci, teda můj otec a tvůj děda, a dědův otec, a tak dál. Takže teď půjdeme do koupelny, dostaneš vodu se solí a budeš kloktat do té doby, než řeknu dost, a nahlas, abych to slyšel až v obýváku.“
A vydal jsem se do koupelny, vyplachoval krk teplou slanou břečkou a dusil v sobě nucení na zvracení, kloktal jsem dlouho, déle, než jsem musel, déle, než si přál starý K., věděl jsem totiž, jaká terapie bude záhy následovat, věděl jsem, co mě čeká po návratu do postele, a chtěl jsem onu chvíli co možná nejvíce oddálit. Zatímco jsem kloktal, viděl jsem starého K., jak na můj noční stolek přenáší z obýváku gramofon, slyšel jsem, jak ho s halasem instaluje, jak se přehrabuje v deskách a pod vousy si notuje předehru, slyšel jsem, jak přístroj uvádí do chodu a spokojeně si pobrukuje společně s prvními tóny, které se linou, skřípou a vyluzují zpod staré jehly, a potom jsem zaslechl, jak na mě volá do koupelny: „Tak to už by stačilo, pojď zpátky do postele.“
Vyčkal jsem na další zavolání („Copak jsi hluchý?“), a někdy ještě na jedno, to když jsem věděl, že se z přístroje line Haydn („Tak sakra práce, za koho mě máš? Mluvím snad do větru? Alou ven!“), pomalu jsem se tedy vracel, šoupal jsem bačkorami po parketách, aniž bych zvedal nohy, jako v muzeu, abych zmeškal ještě několik taktů, abych na koncert přišel co možná nejpozději, neboť jsem věděl, že i tak mě pustí dovnitř, věděl jsem, že účast na něm je povinná, když jsem stál totiž na prahu pokoje, starý K. hlásil:
„Nic tak neléčí nemocné jako Haydn.“
A také:
„Můj táta a tvůj děda se po něm pokaždé uzdravil. Tááá pam, pam pam pam. Mně se po něm také pokaždé ulevilo, i když, abych ti, synku, pravdu řekl, já jsem nebyl nikdy nemocný, já jsem byl odjakživa chlap, teda kabrňák. Já vím, po kom jsi taková chcíplotina, samozřejmě že po matce, která je hypochondr závislý na lázních, safraporte. Nebyl jsem nemocný, dokonce jsem byl zdravější než Haydn, tedy, díky Haydnovi…“
Povídal, rovnal mi peřinu až pod bradu a pečlivě mě do ní balil.
„V tomhle domě se odjakživa poslouchala pořádná hudba a ne žádné vytí. V tomhle domě se l é č i l o hudbou. Bach, Mozart, Haydn, Beethoven, Strauss, samozřejmě Johann, ten od válce. Copak to neslyšíš? Už jenom samotné vyslovení těch jmen tě musí uzdravit…“
Povídal a na moji tlustou peřinu natáhl ještě jednu deku, kterou načechral a následně rovnal.
„Zopakuj si, synku, ta jména. Znějí, hřmí jako celá staletí hudby, jako prostory tisíce filharmonií, v nichž takovou hudbu hráli… Nezničitelná muzika… Věčná muzika… Opakuj, synu, po mně, máma tě to nenaučí: Hay – dnnnn! Beeee – thoveennnn!!“
A samozřejmě že starý K. zněl, dokonce na chvíli hudbu ztišil, aby vynikl efekt jeho mužného hlasu, starý K. zněl, mně se však neulevovalo, z mého rozbolavělého krku se dral lítostivý skřek, který se okamžitě měnil na kašel.
„Hayyy... ych ych ych...“
Starý K. mě pohrdavě pozoroval, rozhazoval rukama a vítězoslavně zesiloval hudbu, odcházel, nechával dveře dokořán a prstem na rtech naznačoval, abych se soustředil a poslouchal v tichosti, druhým prstem mě varoval, abych se náhodou nepohnul. Před odchodem ještě slavnostně pronesl slova na rozloučenou, kdybych si nebyl vědom, s čím mám tu čest:
„Muzikoterapie…“
Haydn byl pro mě tím největším trestem. Přestože zbylí vídeňští klasici reprezentovali měšťanský nevkus stejně tak barvitě, starý K. si speciálně oblíbil Haydna. Jestliže Beethovena jsem byl bez mrknutí schopen přijmout jako „melancholickou lyriku komornosti“ (což bylo napsáno na obalu desky), jestliže u Mozarta jsem mohl schovávat rozpálené čelo před „svobodomyslností fortepianových sonát“ (což bylo napsáno na obalu, jenž ležel u gramofonu), o to více byl pro mě Haydn ztělesněním hudební nudy (navíc bez obalu, pouze v zaprášené a pomačkané fólii, muzikologové takovou nudu evidentně ani nebyli schopni slovy opsat).
„Sto čtyři symfonií! Třiaosmdesát smyčcových kvartetů! Sto devadesát devět trií! Čistá dokonalost… Copak to není dokonalé?“ přemýšlel nahlas starý K., když mi vybíral další desku z haydnotéky. Já jsem si mezitím představoval, jak se šedesátiletý Franz Joseph H. škrábe na pleši pod parukou, bez zájmu pozoruje partituru své poslední londýnské symfonie a v duchu si říká: „Tak už se mi snad konečně podařila… Po sto čtvrté…“ Podle mého se však i nyní mýlil. Franz Joseph H. byl hudebním ekvivalentem slezského kysela, nedal se nijak strávit, museli jste ho vyzvracet: ordnung, správnost, lehkost, kandelábry, lokny, pukrle, klavichordy, pudry, punčošky, paruky, a také licousy, zavařeniny, porcelán, gramofony, poobědoví énteresanti, nedělní milovníci, všichni ti měšťáčci s odvěkými nároky vyššího stupně po celá staletí zbožňovali Haydna a jeho nesmrtelnou hudbu.
V duchu jsem proklínal virus, který mě položil, a také hudbu, která mi zlomila srdce, cítil jsem, že jestliže budu někdy něco v hudbě hledat, bude to právě záhuba.
—
Starý K. si vymyslel takzvaný rodový signál, abychom se nemuseli hledat v davu (jak říkával), jména se přece opakují, musíme se nějak odlišovat, volat na sebe příjmením se nehodí, proč by měli hned všichni vědět, kdo jsme (jak říkával). Starý K. tedy vymyslel rodový signál, jako by tušil, že bude mít spoustu příležitostí k tomu, aby jím k sobě přivolal svou ženu i dítě, musel předpokládat, že žena i dítě mohou mít tendenci se ztrácet, mizet z očí, vymykat se kontrole, starý K. vymyslel rodový signál, na který jste mohli ihned zareagovat, leda že by se stalo to, že ho neslyšíte, volací signál, na který jste m ě l i reagovat bezprostředně, starý K. totiž nerad pískal zbytečně. Přesně tak, rodový signál starého K. totiž bylo písknutí, obyčejná melodie, jeden takt, tirararatira, a už jste věděli: ach, kdosi píská, musím vykouknout, ukázat se, starý K. ho vymyslel a zbytek se ho naučil, od té doby jsme tedy v t o m domě na sebe pískali. Časem vyšlo najevo, že to velmi usnadňuje vzájemný kontakt mezi patry, bratr i sestra starého K. díky tomu nemuseli používat naše jména, nemuseli se namáhat k oné, byť sebemenší familiérnosti konkrétních osob, fungovali tedy s mou matkou na základě hvízdání. Signál starému K. a matce také usnadňoval nervové záchvaty během promlčených dní: starý K., který se nepřestal stravovat u manželky, čekal v bytě svých sourozenců na signál shora, na z a v o l á n í na oběd, dokud se totiž matka hněvala, nepřestávala pískat, a jakmile nadešel den, kdy ho k obědu volala jménem, pelášil do kiosku pro kytku, protože věděl, že nyní už s ní pochodí, a když ji přinesl, spustil:
„Nejmojejší milená ženuška se na mě zlobila, ale teď už je zase hodná, už se vynahněvala, no tak, no tak…“
Stav příměří obvykle trval několik dní, zřídkakdy o něco déle, maximálně týden, v tu dobu matka bývala v dobrém rozpoložení, vyprávěla nejrůznější historky, které nekompromisně pohřbívala, čímž byly ještě legračnější, bývala totiž zaskočena přemírou radosti, s níž si sama nevěděla příliš rady, a chtěla se s ní podělit s kýmkoli, tedy i se mnou. Navíc mi chtěla udělat radost, a tak mi nosila dárky, radost z ní však vyprchávala společně s nadšením, proto se překvapivě často stávalo, že mi věnovala smrt.
V zimě matka bezstarostně nakupovala všechno možné, vykračovala si to svižně hlavní tepnou města a pohupovala u toho taškou, radovala se, že muž, že už je zase dobře a už bylo na čase přiznat, že bude vše v pořádku, sledovala lidi a divila se, proč jsou tak zachumelení a zpomalení, a když potom míjela zverimex, vzpomněla si na syna, ach, rybičky, v rychlosti tedy pár vybrala, „dejte mi nějaké, ne moc drahé“. Prodavač vylovil dva páry teter a zjišťoval:
„A máte je do čeho dát?“
Neměla, dal je tedy do igelitového pytlíku s vodou, který zavázal a podal jí ho, matka si to potom vykračovala zimním městem, šla na spotřebně-oděvní nákupy pro radost, a když se vracela, zaslechl jsem její radostný krok na schodech, ten energický rytmus podpatků a šustění igelitek, pes u dveří ho také slyšel a kňučel, otevřel jsem tedy a vydali jsme se dolů, abychom jí s taškami pomohli, prohlédli si je a proslídili, starý K. také otevřel dveře své pracovny a byl zvědav, co mu ony nákupy pro radost nesou pro tentokrát, tím spíš, že proběhly bez fronty (ve frontě se stálo každodenně, ne však právě ve dnech neobvyklé, sváteční a smířlivé pohody), všichni jsme se tedy vrhli na tašky a vyndavali z nich vše, jako by právě přišel svatý Mikuláš, a matka z nás dostávala záchvat smíchu, který přecházel do slz, když to starý K. zpozoroval, začal ji lechtat vousy, jemně kousat a dělat modřinky, jenže ona se náhle obořila:
„Co děláš, ty magore?“
A opět to mezi nimi zaskřípalo, já jsem se však mezitím věnoval tetrám, které byly úplně bledé, bezvládně levitovaly v pytlíku, přelil jsem je do akvárka a pozoroval, jak klesají ke dnu, jak je jiné rybičky udiveně pozorují, kdo pustil na jejich území takovou mršinu. Tetry totiž nebyly příliš odolné vůči mrazu a sám matčin entuziasmus je nestačil zahřát, od obchodu k obchodu pozorovaly svět z rozhoupaného pytlíku čím dál rozmazaněji, tmavé ploutve jim začínaly blednout, i když je docela dobře možné, že se dovtípily, že jsou dárkem pro radost a že musejí ten přechodný stav vydržet, anebo co já vím, možná měly předtuchu, že je čeká teploučké akvárko plné rostlinek a přátelských živorodek, s takovou představou ve svých rybích mozečcích tedy mrzly po cestě domů a já jsem jim mohl pouze uspořádat námořnický pohřeb na záchodě. Matka se mi připomněla:
„Jejda, koupila jsem ti rybičky, kdepak je máme, že bych je nechala v krámě?“
Uklidnil jsem ji:
„Ale ne, už jsem je našel, jsou v akvárku, podívej.“
Podívala se na něj, a aniž by rozlišila druhy, sledovala je, poslouchala neslyšné bublání filtrovaného vzduchu, přinesla si sesličku, pohodlně se usadila a prohlásila:
„Trochu si tu teď posedím, potřebuji si odpočinout.“
Už tehdy jsem věděl, že kdesi v černé a nenávratné budoucnosti, až matka umře, budou takové vzpomínky na její chyby, na její bezelstnou netaktnost vražedné. Teprve nad hrobem vyjde najevo, jak vroucně jsme své rodiče milovali, za vše, co se nám společně nepovedlo, jejich omyly co možná nejžalostněji vylézají z hrobu ven a nejdou zatlačit zpět. Ach, teprve nad hrobem se ukáže.
Z románu Gnój přeložila Bára Gregorová, kniha vyjde v nakladatelství Havran.