Profilem jednoho z výrazných mladých polských autorů začínáme opět po roce prázdninový seriál, v němž představíme současné světové spisovatele, kteří v našem prostředí dosud nejsou příliš zavedení, i přesto, že jejich potenciál je značný.
Polský spisovatel Wojciech Kuczok (narozený 1972 v Chorzowě) je představitelem takzvané generace sedmdesátých let. Kolem roku 2000 se vyrojily desítky nových autorů a na polské porevoluční poměry šlo o debuty nevídané; o slovo se hlásila silná a ambiciózní generace. Takový stav na poli literatury Polsko nepamatovalo od roku 1986, kdy se podobně silná skupina seskupila kolem krakovského časopisu BruLion. Literární kritici hovořili u nastupující generaci tvůrců narozených v sedmdesátých letech, o tematickém novátorství a detabuizaci, vlivu postmodernismu a surrealismu, formálním a jazykovém experimentu, o sociální angažovanosti děl, surovosti a naturalismu, o kritice konzumní společnosti, intertextuálnosti nebo o nostalgii po Polské lidové republice.
Generace a její rozpad
Pak ale přišli mladší autoři či pozdní debuty a favorité první vlny (nejnadějnější trojice Wojciech Kuczok, Mariusz Sieniewicz a Sławomir Shuty), kteří stihli vydat v průměru tři díla, ustoupili do pozadí a odmlčeli se. Na scénu vstupují jiní autoři – „ženská“ próza Agnieszky Drotkiewiczové, Marty Dzido, okrajově Doroty Masłowské, debuty posledních let Mikołaj Łoziński, Mariusz Szczygieł či Jacek Dehnel nebo provokativní „tetka“ Michał Witkowski. Generace se tak začíná neřízeně rozrůstat o další autory a zároveň rozmývat, neboť jedno jediné kritérium pro dělení není možné uplatnit, různé styly, témata i formální jedinečnost každého ze spisovatelů jednodušší klasifikaci přímo vylučují. Polští literární kritici tak mají k dispozici neuvěřitelné množství materiálu, avšak to, co stále chybí, je klíč k základní klasifikaci.
Wojciech Kuczok po básnických pokusech Obyčejné příběhy (Opowieści samowite, 1996) a Larmo (1998) zazářil povídkovým debutem Slýchané příběhy (Opowieści słychane, 2000) a ještě úspěšnějším souborem povídek Kostřenky (Szkieleciarki, 2002). Následoval jeho první a zároveň nejoceňovanější román Smrad (Gnój, 2003), který byl po autorských scenáristických úpravách zfilmován Magdalenou Piekorzovou pod názvem Šrámy (Pręgi; hlavní cena na MFF v Gdyni v roce 2004). Koncepčně pozoruhodný Duchobzor (Widmokrąg, 2004) už nebyl obsahově příliš překvapivý a prozatím posledním literárním počinem jsou Přebrané příběhy (Opowieści przebrane, 2005), v nichž paběrkuje z prvních dvou povídkových cyklů. Od té doby se odmlčel. Stejně si donedávna vedl i další generační souputník Mariusz Sieniewicz. Jeho tvůrčí odmlku přerušila až kniha Rebelie (Rebelia, 2007), která mu letos dokonce vynesla nominaci na cenu Nike za rok 2007. Sławomir Shuty se také ještě snaží psát a vydávat, nedávno se objevila jeho nová kniha Pohyby (Ruchy, 2008), ale stejně jako u Sieniewicze můžeme vysledovat cosi jako „psaní ze setrvačnosti“.
Angažované psaní
Kuczokovým heslem je „psát angažovaně“. Po vyčerpávajících analýzách literárních kritiků se ustálil úzus, že takový způsob literárního sebevyjádření nese především tyto znaky: autor vytváří naturalistické, hyperbolicky znetvořené prostředí s asociálními hrdiny, jejichž chování je vyhrocené, nenormální či jinak vyšinuté, pojednává o sociálních, morálních i etických problémech dnešního Polska, čímž směřuje ke kritice současné společnosti. Tento fakt sice většina polských literárních kritiků spíše oceňuje, avšak druhá strana hovoří o přílišné tematizaci hnusu a asociálních jevů jako účinného literárního prostředku.
Pro dosažení oné angažovanosti volí autor různé zdroje. Dosti zásadním je v jeho dílech násilí – fyzické i psychické, které páchají rodiče na dětech. Ve Smradu představuje svého hrdinu dospělého, vzpomínajícího na útrapy z dětství, které ho nějakým způsobem poznamenaly. Právě kvůli tomu, že máme co do činění s takto „narušeným vypravěčem“, nemůžeme počítat s tím, že by představený příběh mohl získat punc normálnosti. Takto poznamenaný je hrdina Smradu, zvláště jeho prostřední části nazvané Tehdy, vyprávěné ich-formou. Hrdina není v důsledku otcova drilu a násilí schopen žádných citů a citových projevů, jeho základními vlastnostmi jsou apatie, rezignace, uzavřenost a lhostejnost. Proto je také jeho příběh podán naprosto bezcitně a cynicky. Kuczok záměrně používá schematické černobílé charaktery: otec, starej K. – tyran, demagog, egoista; syn – chcípák, nesamostatný, bázlivý, oběť na první pohled; matka – nestranná, přihlížející. V díle má proto převahu zlo představované otcem, syn jakožto slabá oběť je od začátku předurčen k prohře. Celé díla k tomuto vyústění směřuje, scénografie příběhu dává tušit neblahý konec.
Tyto příběhy nebývají nijak odlehčené. Nešťastní zůstanou nešťastnými a zlomenými až do konce, nemocní umírají. Jediným prvkem, který relativizuje nastíněnou skutečnost, je útěk k fikci, snovosti, surrealistickému zakončení. Tak končí jeho povídka Kostřenky (Szkieleciarki) – tanec hlavního hrdiny se smrtí, která přichází k lůžku jeho nemocné babičky; podobně pojatý je také konec Smradu. V oparu snovosti ztrácíme přehled o tom, co je sen a co skutečnost, rozplývají se hranice, smývají se kontury, návrat do reality je buď úplně nemožný, nebo alespoň relativizovaný.
Násilí, bezmoc, chtíč
Kuczokovy povídky i román Smrad po formální stránce nepřinášejí mnoho inovací. Jedná se spíše o útvary klasicky uzavřené, mířící k pointě. K oživení svých textů autor užívá především již zmíněnou inspiraci nadreálnem. Právě tyto snové přechody nebo záměrné mystifikace ozvláštňují jeho povídky a přidávají jinak naturalistickému a bezútěšnému příběhu zvláštní působivost. Povídka Reagický Malismus (Malizm reagiczny) vypráví o muži, který kvůli své ženě ztrácí hlavu, a to doslova, v Kostřenkách zase existuje nikoli jedna smrt, ale smrti dobré a zlé, které je možné od umírajícího zahnat. Oživení přináší také absurdita, která však má vždy nádech morbidnosti a nelidskosti.
Kuczok má také svou druhou tvůrčí stránku, dá se říci, že stejně obsáhlou. Vedle té vyžívající se v násilí i bezmoci, patrné v románu Smrad, existuje stránka freudovská, plná sexuálního chtíče a obsese. Ještě před vydáním jeho prvního románu mluvila polská kritika o vlivu Witolda Gombrowicze. Hlavním hrdinou jeho povídek je často chlapec na pomezí dětství a dospělosti, jehož sledujeme až k iniciačnímu aktu, který je buď sexuálního charakteru nebo jen demaskuje mýty vlastního dětství a odkrývá drsnou realitu života. Posedlost tělem a tělesností ho přibližuje Gombrowiczově tvorbě. Důležitým prvkem, často provázaným s tematikou sexuality, je i zalíbení v hnusu či špíně. V povídce Telecí tance (Cielęce tańce) hrdina sexuálním aktem přijímá nejen svou vyvolenou, ale i její vši. Ohnivý blesk (Pioron ognisty) zase pojednává o vesničanovi trpícím neustálou erekcí. Právě provázanost vesnického prostředí, prostoty lidu a sexuality je pro Kuczokovu tvorbu typická. Autor tak utváří obraz až jakési vesnické idyly, přízemnosti a pudovosti pramenící z přírody. V těchto zemitých příbězích používá jazykovou stylizaci – slezský dialekt, v jehož prostředí sám vyrostl a jenž je prostředkem pro sociální diferenciaci jeho hrdinů. Kuczok disponuje mnoha dalšími individuálními rysy, a tak doufejme, že svůj styl rozvine a zdokonalí v dalším literárním díle.
Autorka je polonistka.