minirecenze

Klaus Merz

Pojedete se mnou k moři, slečno?

Přeložil Milan Tvrdík

Zahrada 2008, 110 s.

Švýcar Dubois leží po nezaviněné autonehodě v nemocnici s podezřením na vnitřní zranění. Během osamělého nočního čekání na vyšetření rekapituluje do diktafonu základní obrysy života svého i svých rodičů, od nichž místy lehce sklouzává k úvahám o rodné zemi a její minulosti. Monolog s melancholickým nádechem je chvílemi narušován nočním provozem nemocnice, a tak se vyprávění rozpadá do samostatných, avšak vnitřně souvisejících obrazů. Toto verbální uchopování prožitého však v Duboisovi prohlubuje tiché zoufalství, bezradnost z vlastního života, kvůli níž se ostatně vydal na osudovou cestu. S odstupem dostává motivace vlastních činů často zcela nové významy. Od vlastní minulosti se Dubois neodvrací, je mu však cizí. Jako by vyprávěl o jiném člověku. Diktafon se postupně stává z nástroje jakýmsi partnerem v hovoru, na něhož se hrdina obrací s vírou, že mu snad pomůže pojmenovat cokoliv, co by mohl považovat za jistotu – pevný bod v každodenní všednosti. Nepřestává však trpělivě vyprávět.

Vojtěch Staněk

 

Vladislav Kučík

Barvy slečny Toyen

Nakladatelství XYZ 2008, 326 s.

Osamělá stará paní v pařížském bytě vzpomíná na příběh svého života: Byla jedna holčička, která se jmenovala Maruška. Je chudá, umřel jí tatínek, maminka nemá práci a aby svou malou holčičku uživila, je nucena živit se jako prostitutka. Dívenka je nadaná a za zaprášenými okny žižkovského přízemního pokoje vystavuje své obrázky. Ty si chodí kupovat bohatý funebrák Novák s pedofilními sklony, který jí přispívá na barvičky a na oplátku ji zneužívá. Zdrobnělinky trochu vymizí s druhou částí knihy, v níž se z Manky stane „malířka teskných obrázků“ Toyen (pojmenuje ji tak „básník s těkajícíma očima“, „levičák, komunista“, který psal „veršíky plné lásky“). Okusí slast lesbické lásky, začne studovat a spřátelí se s impotentním alkoholikem Jindrou Štyrským, který ji hned v druhé větě vyznává lásku. Hemží se to teď „lidmi od kumštu“, módní levičáci kolem ní překotně žvaní, ovšem když dojde na lámání chleba v době protektorátu, umlknou. Pak následuje několik akčních scén, v nichž teče kromě slziček i krev. Zhruba tak lze udělat z významné postavy surrealistické (toto slovo v knize nepadne ani jednou) avantgardy hrdinku červené knihovny. Nehleďme na díry v ději, nesmyslnosti a šílené fabulace; podstatná je fascinující vulgarita zhovadilého kýče. Autor, který debutoval knihou o olympijském vítězovi Lukáši Pollertovi, ať napříště raději zůstane u žijících sportovců. Tohle je skutečné zlo!

Karel Kouba

 

Džalil Mammedguluzade

Ztráta osla

Přeložil Tomáš Laně

Mezera 2008, 96 s.

Když jsem sáhl po knize o ztrátě osla, očekával jsem dvojí: potvrzení světovosti ázerbájdžánské literatury, ale také milou exotickou marginálii. Jde to dohromady? Ano, a dobře – Mammedguluzade uspěl na obou frontách. Drobná novela se odehrává na ázerbájdžánském venkově koncem 19. století: chudý vesničan si pořídí osla, aby mohl vykonat pouť do šíitského poutního místa Karbalá; bohatý starosta Chudajar mu ho vezme, nevrátí, a přitom ještě stačí rozvrátit domácnost jedné bohaté vdovy, kterou za pomoci falešných svědků přinutí k sňatku. Mammedguluzade nezapře inspiraci skazem, Gogolem, Saltykovem-Ščedrinem nebo třeba Platonovem – prosté vyprávění venkovského mluvky je skvělou satirou na hňupství úřadů, zvůli mocných nýmandů i vesnickou bláhovost. Smějeme se – ale když se osel nakonec náhodou najde a Mamed Hasan si ho „s pocitem neskonalé vděčnosti k panu Chudajarovi“ odvede do chléva, zatímco bezbranná vdova živoří v prázdné chatrči, může nás i zamrazit. Překlad je zdařilý, obálka a ilustrace méně.

Michal Špína

 

Renata Kalenská

Udělej motýla

Motto 2007, 208 s.

Renatu Kalenskou zná čtenářská obec spíše jako autorku profilových rozhovorů z Lidových novin než jako svébytnou literátku. Její próza by tedy mohla být vnímána jako další pokus přiblížit se tomu druhému. Dějová linie příběhu je prostá: útěk hrdinky z Prahy, z důvodu zatemnělých milostných vztahů s obojím pohlavím, k matce a sestře na venkov. Přes zjevnou nepůvodnost hlavního tématu je rozeznatelná výborná práce s jazykem v místě dialogů i v pásmu vypravěčky. Přísná ich-forma a vůbec silný vypravěčský subjekt zatlačují ostatní postavy zcela do kouta a sebestřednost vypravěčky místy téměř dusí. Podrobná sebepitva a neustálé hodnocení druhých mohou po nějaké době čtenáře otupit. Na druhou stranu zůstává velkým kladem knihy, že je ve své podstatě intimní a dochází tu k překvapivému prolínání emocí od jemné dívčí něhy po skrytou brutalitu a násilí. Významnou úlohu zde mají vjemy, sexualita a hra. Vjemy zrakové, čichové i hmatové. Sexualita zastřená, intenzivní. A hra v rovině domácích pletich ústících v četbu sestřina tajného deníku či hra v rovině zmatených milostných vztahů. Na jedné straně jednoznačné postavy matky a sestry, na straně druhé postavy s tajemstvím. Román zastupuje žánr psychologizujících próz s námětem ze současnosti, v rovině vnitřních monologů tíhne až k básnické obraznosti.

Monika Krajčovičová

 

Roald Dahl

Princezna a pytlák

Přeložil Tomáš Lenikus

Volvox Globator 2008, 64 s.

Nad dvěma Dahlovými kratšími texty Princezna a pytlák a Princezna Mammalia se vznáší jediný otazník – co to je? Pohádky to pravděpodobně nejsou. Alespoň v tom současném slova smyslu. Nejde o to, že by Dahl nebyl schopen napsat text pro děti, ale v příběhu o odpudivém Hengistovi, vzhledem připomínajícím gorilu, který nebyl s to převzít otcovo řemeslo a toužil po ženských, zejména po dosud nezadané princezně, jde především o sex. Poněkud zvláštního královského otce spíš než politika a věci státoprávní trápí panenství jeho dcery a s potěšením sobě vlastním zamění povinnosti mocensko-vladařské za cosi, co připomíná spíše předmanželskou poradnu. S klidem své krásné dceři předhodí chlapa, ze kterého se zvedá žaludek i poslední dvorní dámě. Na tom však nezáleží, hlavně že ruka je v rukávě. Symbolem cesty k ukojení je rozdivočelý kanec a jedno z poznání, ke kterým se čtenář dobere, zní přibližně takto: člověk s nestvůrně šerednými rysy musí být zákonitě neukojený. A ponaučení: chceme-li zabránit znásilňování, učiňme z něj královský příkaz. Ani historka o zvrácené princezně Mammalii, ukládající o život svému otci, který se bez mrknutí oka zachrání tím, že obrátí jedový šíp proti své vražedkyni, není zrovna pro děti. Ale pokud se shodneme na tom, že jde o jakési pohádkové travestie, které pokračují v tradičním duchu dávných vyprávění, kdy pohádky patřily dospělým, pak se dobře pobavíme.

Magdalena Wagnerová

 

Richard Bachman

Blaze

Přeložila Linda Bartošková

Pavel Dobrovský – Beta 2008, 189 s.

Když jsem v 90. letech načítal těžce sháněné anglické kingovky, skoro nejvíc mě zajímaly autorovy vzpomínky, jak s psaním začínal a co nedokončil. Čas oponou trhl a český nakladatel dohnal tempo produkce originálů, ty jsou snadno dostupné od internetových pirátů (ale abyste se podivili přesvědčení redaktorky, že bible učí: „Pracující člověk má cenu své mzdy“ a bestsellerem v USA byl „Sever proti Jihu“, ani je nepotřebujete), a King po vzkříšení svého alter ega zašlého na „rakovinu pseudonymu“ už i prohrabává šuplíky. Odtud útlá krimi, prozrazující svůj ústřední trik téměř tak rychle jako obálka: mentálně pomalejšímu obrovi probodli jeho parťáka, ale on ho pořád nějak slyší v hlavě a podle starého plánu unese milionářské nemluvně. Pronásledování střídají retrospektivy Blazeových osudů od dětství; předmluva bodrá až k sebeparodii odkazuje na O myších a lidech i Olivera Twista. Solidní řemeslo, nedosahující špiček literatury o zločinu a jeho sociálních kořenech vzešlé z populární četby (třeba Grázlové S. Huntera jsou lepší nejen vystižením vztahu podobného páru) ani Kingova díla: fanoušci mohou sledovat začátky jeho talentu, ale nejen je bude frustrovat, že načrtnuté prostředí, postavy a epizody kvůli spěchání ke katastrofě nedostanou místo na hlubší prokreslení, o něž si mnohé přímo říkají. Světový úspěch vyžadoval ještě pár let a stovek stran navíc.

Jan Vaněk jr.

 

Plav 5/2008

V novém Plav? Ku přečtení vábí – barevný přebal, uvnitř ale všechno černé na bílém? Co je tohle za nesmysl? Vejce jsou bílá, či béžová, líhnou se z nich pestří ptáci a hadice; jsou hadi a opeřenci zaměnitelní, neřkuli totožni původem zrodu? Plav přináší překlady nonsensových básní Alana S. Silversteina z Nashvillské síně slávy, jejichž vydání v češtině dosud chybí, přidáno je i zkostnatělé stanovisko posouditelky, jež nemá zřejmě představu o roli parafráze v překladu poesie obzvlášť (Jindřicha VI. divadlo zde sotva uvede jako Henryho VI. a dotyčná tomu rozumí jako koza petrželi, s prominutím). Anebo jsou lakomí? O vážném zvesela, trapnost číhá na každém kroku a obzvlášť na ty, co si ji nepřipouštějí. Zastoupeni ruský klasik V. V. Goljavkin, mistr limericků E. Leary, O. Nash, oblíbený posudek na udělení Anticeny Skřipeček 2007 (za překlad A. Skalického Velkých bitev historie, když malé jsou nedostatkové a Bramborová válka, ten líbezný podvrat vzbuzující obdiv). Čtenář žasne – autor tam byl! Každý správný rabiát se zalíbením ulpí! Vymožeností jsou kulturní aktuality, tentokrát o setkání english versus czenglish: ano, takového procesu byli svědkové, prohlásí kdys potomstvo vezdejší o nás v zálibě. Z dalších klasiků L. Carrol zrcadlově, E. Frynta, B. Vian se studií K. Neveu, P. Ruta J. V. Sládek v kufříku.

Vít Kremlička

 

Kader Abdolah

Het huis van de moskee

De Geus 2005, 412 s.

Íránec Kader Abdolah žije v Nizozemsku od roku 1988. Už o pět let později vydal první nizozemsky psanou povídkovou sbírku, která se stala nejlépe prodávaným debutem roku 1993. Román Dům u mešity je prozatímním vyvrcholením jeho literární dráhy – prodalo se ho na 150 000 výtisků a v roce 2007 skončil v anketě o nejlepší nizozemský román všech dob těsně za vítězem. Příběh rozvětvené rodiny, žijící v domě přiléhajícím k mešitě, z níž vychází městský imám, je metaforou pro íránskou společnost v druhé polovině 20. století a jakousi oslavou umírněného islámu, jenž usiluje o soulad a vyhýbá se útlaku či násilí. Hlavou rodiny je vážený obchodník s koberci Aga Džan, který současně stojí v čele městského bazaru. V domě tedy sídlí jak náboženská, tak společenská moc. V osudech dalších členů rodiny se promítá bouřlivý politický vývoj země: někteří se zapojí do levicového odboje proti proamerickému a zkomrumpovanému režimu šáha, jiní jsou stoupenci ortodoxního islámu, který se v osobě ajatoláha Chomejního chystá vyhodit šáha ze sedla. Nástup náboženských fanatiků vnese do rodiny svár a naruší odvěké vazby. Než si umírněný Aga Džan uvědomí, co se děje, ocitá se zcela na okraji. K úspěchu knihy přispívá podmanivé líčení každodenního života, v němž se prolínají dávné tradice s moderní dobou. Vzpomínání na soulad tradičního rodového společenství autor podkládá citáty z Koránu.

Magda de Bruin-Hüblová

 

Biologie ve službách zjevu – k teoreticko-biologickým myšlenkám Adolfa Portmanna

Editor Karel Kleisner

Pavel Mervart 2008, 250 s.

Je paradoxem, v tomto případě blahodárným, že v době, kdy ve světě už převládal anglosaský model přírodovědy, získalo dílo originálního filosofujícího biologa Adolfa Portmann v Čechách mimořádně silný vliv, a to více mezi humanitní inteligencí než u samotných přírodovědců. Proto je sborník prací Stanislava Komárka, Karla Kleisnera, Marco Stelly, Sergeje V. Čechanova a Karla Chobota, vyrovnávajících se tím či oním způsobem s dílem tohoto přírodovědce, pokračováním české portmannovské recepce, u jejíhož vzniku stál Jiří Němec. Jde o mimořádný nakladatelský čin tím spíše, že součást knihy kromě příspěvků uvedených autorů tvoří pět zásadních Portmannových statí a dva dopisy Martina Heideggera, objevené Stanislavem Komárkem v knihovně Basilejské univerzity v roce 2002, dokládající postavení, jemuž se Portmann těšil u tak prvořadých myslitelů. „To, že bádáte bezprostředně z otázek dnešní filosofické biologie – antropologie, namísto (jak se obvykle děje) nahodilého citování filosofické literatury, je pěkné a příkladné,“ píše v dopise Portmannovi Heidegger. Dodejme, že Portmannův příklad dnes přírodovědci považují za slepou myšlenkovou kolej. Je to skutečně proto, že je nutné nechat doznít panychidu za německou biologii, jejímž byl Portmann vrcholem, jak míní Stanislav Komárek, nebo naopak tento kvalitativní postoj k problému či spíše tajemství všeho živého teprve čeká oslnivá budoucnost?

Michal Janata

 

Benedict T. Viviano

Království Boží v dějinách

Přeložil Tomáš Petráček

Vyšehrad 2008, 184 s.

Monografie amerického teologa z roku 1988 představuje proměny interpretace klíčového pojmu „království Boží“ od jeho artikulace v evangeliích po teologické koncepce z druhé poloviny dvacátého století. Viviano nejprve sleduje užívání daného pojmu Ježíšem Kristem a poté chronologicky postupuje jednotlivými epochami, z nichž si vybírá ty nejvýznamnější a nejcharakterističtější osobnosti a na jejich textech pak ukazuje historickou diferenciaci jeho chápání (vedle katolických teologů přitom nezaujatě hodnotí i myslitele reformační a v období dvacátého století seznamuje i s postoji latinskoamerických křesťanů, u nás méně známých). Autor od samého počátku svých dějin akcentuje kontext rozebíraných textů: konfrontuje mezi sebou jednotlivé interprety, popisuje co nejpřesněji vzájemné vazby, a sleduje vliv dobových výkladů na společensko-politické struktury. V analýze těchto složitých přediv mu přitom napomáhá také invenční typologie základních interpretačních proudů (eschatologický, spirituálně-mystický, politický, církevní). Autorův čtivý a srozumitelný styl (svědčící o jeho pedagogických kvalitách) zpřístupňuje nejen komplikovanou „historii pojmu“, ale nastiňuje i vlastní dějiny křesťanského teologického myšlení. Knihu uzavírá komentující doslov jejího překladatele Tomáše Petráčka.

Karel Kolařík

 

Naše nynější modernita

Editor Josef Tomeš

Sociologické nakladatelství 2008, 68 s.

Sborník stejného názvu jako kolokvium Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky, které se konalo v dubnu 2007 v Praze, představuje v šesti vybraných studiích škálu problémů současného vymezení modernity. Těžiště referátů spočívá v úvodní studii profesora Lancasterské univerzity Jaroslava Krejčího, jenž je znám především jako průkopník makrosociologického výkladu dějin. Krejčí ve svém referátu charakterizuje současnost jako antropologickou mutaci z epochy civilizace do epochy technizace, jíž umožnil nový pohled na svět a úděl lidstva zahájený osvícenstvím. V závěru vyjadřuje domněnku o budoucí migraci do Evropy, která významně pozmění dosavadní demografickou a sociální strukturu světa. Ve své studii se vyjadřuje ke vztahu Východu a Západu a pohlíží na Západní Evropu jako na prostor ztracené demografické vitality. Z tohoto pohledu alespoň zběžně hodnotí většinu východních zemí – od Indie, Číny, Thajska až po Japonsko. Příspěvky Johanna Arnasona, Ladislava Tondla, Miloslava Petruska, Františka Znebejánka a Heleny Kubátové doplňují a variují Krejčího pojetí dějinné perspektivy modernity. V otištěné diskusi dokazují, že podrobování vágního termínu modernita důkladnému a otevřenému výkladu z pozice věd sociologických, ekonomických, historických, politických či kulturně antropologických, je přínosem k teoretickému uvažování o moderní civilizaci.

Zuzana Malá

 

Sun-C‘

Umění války

Přeložil Radim Pekárek

B4U Publishing 2008, 104 s.

Pojednání mistra Suna se svého prvního překladu z čínštiny dočkalo na konci 18. století, tedy zhruba 2300 let po svém vzniku. A není náhodou, že cílovým jazykem byla francouzština, Umění války v mnohém posloužilo Napoleonovi. Od té doby počet překladů radikálně rostl. Pro nové české vydání byl kupodivu směrodatný anglický z roku 1910, což se výrazně projevilo na srozumitelnosti textu. Verše jsou sdělné, slovní košatost ustoupila. Na prvním místě je vedle zachování původního smyslu převedení do řeči, kterou hovoří západní člověk 20. století. Text už dávno neslouží coby návod k vedení boje, ale při troše nadhledu lze většinu rad a úvah použít stejně tak účinně například v managementu. Sun neoperuje s nadměrnou silou, ale s logickým úsudkem, schopností jednat rychle, ne-li přímo kroky „nepřítele“ předvídat. V kontextu podnikání mohou být sice poněkud pikantní části o lsti, pochopitelně se ale nabízí více výkladů, čímž je čínský mistr z obliga. Českému vydání by neuškodilo nápaditější grafické uchopení.

Lukáš Gregor