Před věčným nic na každý pád

Jedním z leitmotivů vašeho díla je zánik, smrt, rozpad. Motiv velice plodný, vezmeme-li v potaz žánrovou šíři a rozsah vašeho díla. Odkud se bere ta plodivá síla smrti? Kdy Thanatovi narostl Priapův úd?

Potřeba dát smysl vlastnímu zániku byla u kořene většiny civilizací, a umění je mimo jiné jedním z dojemně marných pokusů smrti vzdorovat. Ptáte-li se, proč já se vydal tím směrem: bylo to dáno mým tehdejším psychickým ustrojením, patrně v tom byl i vzdor proti konzumně-normalizačnímu blbství té doby. Křesťanská tradice, v jejíchž troskách jsem vyrůstal, je plná představ o smrti, bylo kde brát. Já našel na výletě ve Zhořelci v NDR – když jsem se při hledání místa k přespání ocitl na tamním barokně-klasicistním Mikulášském hřbitově a zíral na figury kostlivců, andělů smrti,antických božstev či plaček, vyčuhující z přerostlého maliní a ostružiní. Byla to fascinace o to intenzivnější, že zanikaly památníky zbudované smrti navzdory či k jejímu připomenutí. Nikdo se tenkrát o ty náhrobky nestaral. Žel Priapův úd mi tam nenarostl, to bych se realizoval radostněji než jako hřbitovní diletant.

Kdy jste začal fotografovat devastované památky a sídla?

To časově předcházelo. Od konce sedmdesátých let jsem jezdíval do oblastí takzvaných Sudet na „bouračky“ a začal je fotografovat. Později jsem se pokoušel o jistou systematičnost, zhruba od Liberce po Tachov, kde mne zastihla velká sametová. Po ní jsem téma opustil, příležitostně některý objekt navštívím, abych zjistil, jak se mu vede.

A jak se jim dnes vede?

Různě, mnohé opravou zanikly a vrátily se ke své předchozí podobě, čímž přišly o svou malebnost. Málokdy se však obnovila jejich funkce, církevních staveb je příliš mnoho a vesměs na těch nesprávných místech. Paradoxně znovu povstalo mnoho kostelních ruin v Sudetech s pomocí německých peněz, naproti tomu ve středních Čechách potenciálních bouraček přibylo.

Jaké byste přisoudil poselství svému bouračkovému archivu?

Fascinovala mne ta konkrétní podoba zániku a chtěl jsem ji ukázat těm, co tam nebyli. Poselství jsem těm obrázkům nepřisuzoval, ani závažnost, v té době mne fotografie nezajímala v podobě, jak se prezentovala. Dnes, když jsou krabice plné tisíců snímků a diapozitivů, je to dejme tomu výpověď o podobě konce jedné z civilizací. To okouzlení výtvarností zániku bylo motivující, nářky a bědování nad zkázou byly povícero dílem těch, kdo pak o těch fotografiích psali.

K čemu je nám dnes zapotřebí zobrazení ruin?

Připomínají křehkost a dočasnost všeho vezdejšího, možná i nezdejšího. Vědomí nutného zániku všeho stvořeného se snaží dnešní doba vytěsnit, jako by tu vše bylo na věky, z důvodů nejrůznějších. Třebas v dnešním Německu, kde se pokoušejí ze země vydupat celé čtvrti (v Drážďanech) nebo zámky (v Berlíně), s velmi pochybným výsledkem, jen aby zamazali poslední stopy či připomínky té své nepovedené války. Nebo opravy mnoha církevních ruin v Sudetech: udělá se jen fasáda kostelů, které už ničemu neslouží – vymřeli věřící a často i obyvatelé té obce –, jako kulisa obnoveného řádu. Jenže ty kulisy lžou, ruiny vypovídají o pravé podstatě tohoto světa.

Víte také o jiných výtvarných, literárních či snad hudebních reflexích těchto devastovaných krajů vedle vaší dokumentace? Je třeba možné uspořádat tematickou výstavu s názvem Zánik severozápadních Čech a české umění 70. a 80. let?

Kupříkladu básně Emila Juliše ze sedmdesátých let se týkají vesměs zániku Mostu, Jiří Sozanský a společníci v jeho troskách instalovali své figury. Hodně by se našlo u takzvané druhé kultury, ti lidé se v těch krajích pokoušeli žít, třebas Zajíčkův Mařenický stařec je o tom. Mnou s oblibou užívaný titul Do prdele šel můj kraj je parafrází jedné skladby DG 307. Našlo by se už ve starších vrstvách, kupříkladu u Hrabala je mnoho sugestivních stránek o zániku konkrétních staveb, filmaři od šedesátých let často využívali atraktivnosti zdevastovaných sídel. Sborník či menší výstavu bych sestavit dokázal, mít kdy.

Zprávu o dokumentování devastovaných památek i o vašem hřbitovním nalézání jste vydal v devadesátých letech samizdatem. Tu první ještě klasicky přes průklepový papír, obě nákladem víc než mizivým. Proč jste zvolil tuto, v té době již obstarožní techniku? Z nostalgie po „druhé kultuře“, v jejímž rámci jste také působil?

Z pohodlnosti, pro mne bylo snadnější vyzvětšovat stovky fotografií než přesvědčovat desítky vydavatelů o své prodejnosti. Byl to pro mne jakýsi dluh, soupis devastovaných památek jsem chtěl vydávat už za komunistů, pořád však přibývaly nové a nové, tak jsem alespoň dodatečně udělal jeden díl – Mostecko, jak by to mělo vypadat. Hřbitovy jsem chtěl jako autorskou knihu, po svém, ne aby se mi do její podoby pletl nějaký redaktor. Nostalgií přespříliš netrpím, čo bolo, to bolo. V druhé kultuře jsem se pohyboval spíše po okraji pražském i olomouckém. Na okraji je dobře i v  té x-té kultuře dneška.

Idea fotografického archivu je stará jako fotografie sama; od viktoriánských fotografů, přes Eugèna Atgeta, manžele Becherovy se vine dvěma staletími. Jaký osud byste přál svému archivu?

Archiv digitalizovaných diapozitivů českých hřbitovů a devastovaných památek je uložen v několika institucích, které by se měly o uchování dat postarat; podobně zpracovat černobílé fotografie zatím nebylo kdy. Je to vše dost nesourodý slepenec materiálů, nemá smysl ho přeceňovat. Co s ním bude, až já nebudu, je mimo dosah mé působnosti, skončí-li na smetišti či v nějakém depozitáři, z hlediska věčného nic vyjde nastejno.

Koncem osmdesátých let se ale stala zajímavá věc, bral jste vyřazené fotografie bouraček a překresloval je tužkami, voskovkami i tuší. Vznikaly jakési palimpsesty, pokryté symbolickými znaky. Brutálně vyhlížející objekty se útěšně oblékly do uměleckého šatu.

Původně skrblický záměr se stal skulinou, jíž mi bylo možno proklouznout. Reálný svět jsem nezvládal, ani výtvarně, nezbylo než k Alence za oponu, pak to na papíře šlo samo, přes něj pak jakžtakž i v tom reálu.

Potřeba něco skrýt, pod celofán, pod „tajné písmo“, byla ve vašich kresbách a objektech častá. Nakonec jste se sám oblékl do barevně potečkovaného kaftanu a vzkřikl jste: J’a Hagg! J’a Hagg! (Ó Pravdo! Ó Pravdo!) Přes všechnu ironii, byl v tom i jistý entuziasmus? Jaké byly iluze a skryté ambice vašeho alter ego šejcha Abu-Fazla v roce 1994?

V potečkovaném hábitu jsem během vernisáže výstavy v Divadle hudby přes magnetofon drmolil v pseudoarabštině jakoby zaklínadla, jež provázela diváky tunelem barevných teček k „rodině“ z figurín. O pravdě se při předvádění nemluvilo, jen v textu katalogu. Pro pravdu ve světě soudobé umělecké produkce zmírá a pokřikuje přitom hrdina šejch, ne já. Svět soudobého umění mi byl vzdálený jak medvědice v zoo, s tou jsem se také nemínil potýkat. Iluze o většinové soudobé produkci umění vzaly za své chvíli poté, co se otevřely hranice, v tom světě já neměl co pohledávat se svým kreslením si, slupl by mě jak medvědice malinu.

A ve kterém světě byste rád něco pohledával? Jiných světů jste na svých cestách potkal dost. Žil byste raději jako kreslič ornamentů mešit v Íránu? Či v mexické dílně kultu Svaté smrti?

Do žádného jiného nechci, potkal jsem na svých cestách příliš mnoho horších, než je ten zdejší, nikterak vyvedený, lze v něm však žíti. V Íránu bych skončil zahrabán do slaných pouští Dasht-e-kavir a v Mexiku předčasně na pekáči Přesvaté smrti, já chci raději kreslit, sobě pro radost.

Našinec přece neprocestuje padesát zemí a čtyři kontinenty, aby se vrátil jen tak.

Honza vždy vyšel do světa, aby se vrátil jen tak. Nenašel v něm nic, co by doma neměl. Když jsem byl mladší, popouzelo mne to velice, dnes tuším, že je to přibližně tak, kde nic není, tam ani celý svět nic nepřidá.

Když bylo Jamesi Ensorovi dvacet šest let, pocítil úzkost nad pomíjivostí malířství a dal se na lept s jeho neměnností tuše a měděných destiček. Vy se také až úzkostlivě poměřujete věčností a zahalujete skepsí. Ve čtyřiceti letech jste však začal vytvářet nekonečné série kreseb. Jak se daří skepsi a věčnosti na pomíjivém papíře?

Skepsi dobře, o věčnosti se mi nedostává zpráv. Opustila nás patrně, a tuším, nikdy jsme jí nenáleželi, natož ona nám. I proto mi nepřišlo zas tak podstatné, co s mými výtvory bude, šlo o tu chvíli vznikání a ta se děla na materiálu, co byl po ruce. Některé výtvory mne opustily překotně, kupříkladu celé krabice kreseb na průpisovém papíře, jiné třebas zmizí o něco později. Svět je přeplněn uchovávaným haraburdím, proč se trápit tím, zda přibude k němu to mé.

Ale jaký to má smysl, vytvářet stovky kreseb, které nikdo neuvidí, nekonečné série podobných děl, jež v těch kvantech nelze vystavit a většina z nich uvízne v krabicích od bot? Hodláte jimi zaplnit i další skříně?

Při pohledu z výšin klímovské věčnosti nemá smysl přisuzovat přílišný smysl jakémukoliv konání, cosi podobného je tuším i v naukách Východu. Při pohledu z přízemí – někam tu zbytnou energii bylo nutno odložit, a pokreslené papíry neškodí, kdyby si pan prezident a spol. kreslili, oč lépe by se žilo v podhradí. Rád bych ještě nějakou chvíli plněním skříní strávil, bude-li mi dáno k tomu času, jeho nedostatek je mi můrou přítomné chvíle.

Olomouc, město, kde jste prožil většinu života a v němž jste realizoval téměř všechna svá vystoupení, bývalo označováno jako město kresby. Olomoucká kresba byl pojem často opakovaný v osmdesátých i devadesátých letech. Cítil jste se být toho součástí?

Ten pojem byl zřejmě dobový omyl, kreslících bylo v Olomouci stejně jako v jiném podobném městě, i malířů tu byl dostatek. Já z nory povylez do světla výtvarna až počátkem devadesátých let, dřív ani nebylo s čím, a to už podobná společenství prodělávala svou hvězdnou hodinu zániku, neměl jsem se kdy v tom místním zabydlit. Se svým náhledem na svět i umění bych v něm patrně zůstal přihlížejícím cizincem.

Přesto jste inicioval a spolukurátoroval i poslední výstavu olomoucké kresby v Galerii Caesar, zatím jedinou v tomto tisíciletí.

Motivem bylo připomenout desáté výročí smrti Yvonny Boháčové, místní historičky umění, a výstava se jevila jako jediná možnost. Nikdo se k tomu neměl, tak co mi zbylo. Ta výstava byla jen jakýsi náčrtek té opravdové příští, zároveň ji asi trochu zproblematizovala, s odstupem ta olomoucká kresba zas tak nezáří.

Vaše práce má ne vždy obvyklý rozptyl: dokumentujete hřbitovy, devastované památky, kreslíte, malujete, filmoval jste, píšete, organizujete výstavy, uvádíte je, zajímáte se o kdeco. Nejímá vás úzkost z honitby tolika zajíců, že se vám pod rukama rozutečou?

Jistě, čím méně času přede mnou, tím více je mi na obtíž dotáhnout každý z těch počinů do tvaru, v němž ho mohu opustit. Výstava, kterou teď mám v Olomouci, k tomu napomohla, tím čas nad ní strávený nevyprchá tak úplně do nikam. Před věčným nic však budu stát na každý pád s prázdnýma rukama, tam se vydané publikace ani katalogy prý nesčítají.