Letní poruchy v prachu

Každý okamžik je cestou do neznáma

Ve žluté škole letního žáru

tvůj úsměv bez odkladu,

nohy koryto horkého vosku.

Vždycky budu suť,

která žhne

na sedřené kůži zadku.

Malý, zlověstný, mlčenlivý bůh městského kamene

zatím spí –

pak křičí nad tvou nahou nádherou.

Jsme odsouzeni ke zvuku,

čekáš, až přítel zahrad promluví

k hliněným panenkám.

Každý okamžik je cestou do neznáma.

Noc protnou hlasy na motocyklu.

Tvůj bezramenný křik vedle mě.

+

Letní poruchy v prachu

nízko nad zemí.

Mezi stromy se hlasy

přechylují v mlhu

a znějí v keřích celou noc.

Dvě bílé tváře

zaklesnuté do sebe –

nejsou z tohoto světa.

Noční knihovna

Ležíte

ve vlhkých peřinách.

Kosti mlčí,

ale těla

se hýbají.

Nad štukovými stropy

je slyšet zahřmění.

Proudy vody stékají na podlahu.

Pokojská pije ze sklínek s tlustou stěnou.

Z regálu vypadne kniha.

Na stránkách těla

s mnoha nákresy,

plánky a polohami.

Probouzejí stesk.

Den, větve

Jen se nerozloučit v nepravý čas,

neuspěchat to: teď si vzpomínám,

vedl jsem ruku svírající žhnoucí uhlík

napolo spálené větve a ryl do zdí místo do tvých zad.

Podvečerní šeď, cihly, kusy zdí,

zbytky postelí pro neviditelná těla.

Na letní straně domu křoví, podlahy ze zkrouceného dehtu,

světlo vpařené do sklenice tolik příjemné na dotek.

Ve sklepě prýštila z tváří radost,

své kapsy jsme ukrývali před rukama,

a nyní jsme – jako sklep, každý z nás připomíná

jiné chodby, jiná těla, vyhozená na noc ven.

Dům sám přežvykuje slova, neznámé věty

sune po různých bodech prostoru.

V určitém úhlu jako bych viděl vybuchovat hejna

uschlých vosích hnízd a těla, těla přilepená k neckám.

Listy šplhají zpět k propadlým ústům,

plevel

posílá sdělení o povaze léta, má na svědomí

bílý zmatek a čas, pohyb směřující stále vpřed.

Je den, větve se svažují z těžkých okrajů

až tam, kde končí pohled a začíná popis.

Zbývá vytvořit jemnou síť náznaků

a rozložených pastí pro oči, uši a klouby.

Na letní straně domu

nic

než zvuk

otvíraných očí

v bezpečných spížkách.

Uplynulo několik hodin a já si znovu všiml

větví za přesvíceným sklem.

Zahrady po setmění

vkrádá se do zahrad

těsně po setmění

chlap s rozsvícenou rukou

ví

že chodí tam holky

ze směny

číhá tam

škrtí holky

věší je na nízké dráty tramvají

ale jen na chvíli

holky se vzpouzejí odhazují tašky

když běží temnou cestou

v krku jim duní kov

a hrůza mizí

vždyť přece na holky

čekávají příslušníci

honem je sundají

a ještě promodralým jim do plic

vženou umělé dýchání

chlap s rozsvícenou rukou

je pryč

a holky potom žhnoucí

běží nocí zpátky do pivnic

kde všechno

řeknou kamarádkám

kde nezatají nic

Rozpuštěný sníh

Nad ránem mokvá čerň

ze dvorku gymnázia.

Sníh ještě spí u zdí

spoutaných pískem.

Na chvíli sundáváš čepici,

šumění v závějích.

Zima, ten zmrzlý úl s plástvemi,

na kterých do bíla ztvrdnul med,

navždy už ztracený.

Zvuk dere se do ucha,

kde poblíž kovadlinky

sídlí slast. To ona odměří

tvůj život a zpění v těle krev.

Okamžik: jdeš zpátky, ale kam

to nevíš, netušíš, jen v sobě

probouzíš rozpuštěný sníh.

Noci na gymnáziu

Do lavic potřených smolou buší teplý déšť.

Lesk podlah čpících po oleji.

Matné, zelené světlo na chodbách,

kde v rozích černají zbytky uhlí.

Kamarádky, vylouplé z šustících kombinéz,

mají fernetové oči. V hovorech

mezi polibky sklenic poletuje sníh.

Zrcadlo nad umyvadlem protahuje rysy.

Třídy se zamykají.

Stromy mění zaprášené šatny v hustý les

z dřeva a pohyblivých mříží.

Zažloutlé uschlé jehličí líně padá

na kabáty, co visí v řadě jak odložené stíny.

V dálce houkají vlaky.

Kousky oděvů klouzají ke kotníkům.

Slova do hlubin latríny.

Mrzne vítr. Mrzne sníh

Celé období gymnázia bylo posedlé sněhem.

Nebylo třeba jej odívat významy.

Nebyl jakkoli symbolický.

Sníh.

Dírami ve střeše se vrací.

Školník v modrém plášti roznáší

na podnose žluté kostky másla.

Klade je na bedra připraveným spolužačkám.

Kostky se rozpouštějí a stékají dolů,

níž