Domek na vinici

Jak křehké jsou stěny

Připravovaná sbírka Violy Fischerové navazuje na knihu Předkonec (2007). Verše jsou věnovány Pavlu Buksovi.

mezi bylo není

a jsem

 

vše co jsem ulámal

vše co jsem umíral

José Angel Valente

 

Pavlovi

///

Ten domek je můj

ale jako by nebyl

Neumím mít

nebo věřit?

 

Tak cenné zdi

Co v nich minulo štěstí

i neštěstí

 

///

Práh domku je ještě teplý

pod zápražím

bosé nohy

 

Slyšels už tenkrát

hlas cikád

zvučící temnotu nekonečna

 

Když tu nezbyly

než ty nohy na kameni

cikády

a hvězdy

 

piliny v očích

 

///

Kameny v zplanělých vinicích

zmizely

I balvan před prahem

obrůstá

 

Ničím ty šlahouny

věčného života na zemi

 

pro kus bílé skály

která mi svítí

ze tmy

 

///

Víš ještě

jak rychle tu dorůstá měsíc

 

jak kamenná hora

měnívá barvy

z hodiny na hodinu

 

jak jsme se milovali

až do ptačího křiku

do oslnivého rána

 

///

Po tobě jsem tu líhala

se dvěma

 

První byl muž

cos ho měl rád

 

Druhá je holka

jako by vypadla

z tvého a mého hnízda

 

I ty bys s ní kradl koně

s tím dítětem

kterého ses tak bál

 

///

V slunci mi tě vrací

vůně potu

Jako bys nebyl víc

nežli ten sladký pach

který si někdo

pamatuje

 

///

Domek jsi vydupal ze země

na zádech dotáhnul postel

ořechový stůl vybledlý deštěm

– za gril a za pár lir –

truhlu s červotočem

– za úsměv –

a skříň

 

Odtahal jsi vinné sudy

s rezavými obručemi

Zasadil strom

 

Než tě sevřela

těmi svými

 

Dokola

kolem hlavy

 

///

Unikal jsi jí do sklenic

válčils s ní jak pruský oficír

až po ty seřazené tužky

na stole

 

Tak úporně

když kolem tebe rostla zeď

 

Tvá úzkost z ne-já

řekl lékař

 

na níž jsi dojel

 

A já ti po nocích

lila do lahví

pivo bez alkoholu

 

///

Tak jsme se nacházeli

 

ty na špičkách před zdí

já vzteklá za dveřmi

 

Klepal jsi lstivě

jako jezinky

a já jsem otvírala

 

Těm zbloudilým dvěma –

aby nebyli sami

 

///

Kdo posoudí

co chybělo mně

na co jsi neměl ty

 

ta bílá místa

v kleci

kde jsou lvi

 

///

Byl bys chodil k moři

mezi temné skály

kdybych neřekla ne?

 

V mé písečné zátoce

jsi se mnou

plaval jen jednou

 

Vedly do ní

strmé schody

 

Nevěděla jsem

že máš závratě

 

///

Ptal ses mě ale

na tu silnici

Jestli taky cítívám úzkost

když přecházím

 

Zbývaly ti dva dny

Netušila jsem

co máš na mysli

 

///

Opít se v poledne

jako ty

světlo na ostří

 

Na co jsi hleděl

dalekohledem

ze skály

 

Kam jsi to odcházel

hodiny

po moři

 

///

Ještě jednou se octnout

v tvém náručí

 

Za nocí pro nás hledám

nový domov

byt

 

Beru všechno

od sklepa v baráku

po vilu obrostlou divokým vínem

 

Vždycky se ale mineme

já ustaraná

ty celý černý v dlouhém zimníku

 

///

Jenom se pohnout

poohlédnout

a všechno tě zjevuje

 

až po tu ohořelou dirku

pod srdcem

z které netekla krev

 

///

Jak se proměnili a mizí

ti co nás znali spolu

 

Dva z nich se ještě ptají

„A co Paulo?“

 

Zapomněli

že spolu jsme mrtví

už dvaadvacet let

 

///

Když tu nejsi

dotýkám se tě hřbetem ruky

jak do tmy sálající

srpnové zdi

 

Když tu nejsi

odejdi za svítání

Než se probudím

 

///

Jeden co tě viděl

a všechno věděl

sepsal svědectví

 

Jak si blecha v srsti

vykládá

slabost odcházejícího lva

 

///

Ukšukovi

Co všechno se tu hemží

a prolíná v jednom snu

 

Dva muži na posteli

dvojí hrob

a každý v jiné zemi

 

Psice tu roste

divokým svlačcem

 

Jen toho prvního

– půl mého srdce a duše –

spálili v kafilérii

 

///

Osudy přesýpané

scházející

propadlé úzkým hrdlem

 

Občas se mihne

padá nohama vzhůru

úlek

 

Tvář kdysi jediná

 

///

die liebe hat masse

verlasslich mit datum und ort“

Uljana Wolf

 

Mí mrtví jako živí

když na mne hledí

ze tmy

 

Ale matka je dítě z fotografie

stařec u stromu otec

bratr s krajícem za zavřeným oknem

 

první muž vylézá z moře nahý

druhý se vítězně zubí

nad zdolanými schody

 

a každý jinak vzdálený

smrti

 

Proč ale tenhle okamžik

na věky

 

A jak mě vidí oni?

 

///

I toho kdo nezabije mouchu zjara

lze podezírat

 

I toho kdo tahá na zádech

dítě obra

lze podezírat

 

I toho komu smrt zimou

opaří duši

lze podezírat

 

Jak jsem se včera dověděla

 

///

Odvalí kámen

vyrvou bonsaj a svlačec

Tvé kosti skončí u zdi

 

S kým

když vás bude tolik

vyhrabaných

 

Že jsem tě rovnou nedala ohni

a hlíně

 

To jsme se mohli mít

Do času na loučce v trávě

– neodlučně

 

///

Neuvidím tvé kosti

Nesevřu tvůj popel v dlani

 

Prý se to nedělá

 

Odvezu si tě

v kovové piksle

domů

 

Do zahrady háje

kam jsi mě jednou vzal