Graham Swift
Zítřek
Přeložila Alena Jindrová-Špilarová
Odeon 2007, 208 s.
Swiftův román tvoří vnitřní monolog docela spokojené anglické ženy ze střední třídy. Odehrává se v noci před závažnou rodinnou debatou a je plný literárních odkazů. Ty jsou rozkryty v doslovu Petra Matouška a jejich síť text prohlubuje, není však pro něj směrodatná. Ani vypravěččin styl nepoutá zvláštní pozornost, neslyšná promluva je v podstatě učesaná a nakonec dořečená; navíc prošpikovaná několika banálními úvahami. Tajemství, které se rodiče rozhodli „zítra“ sdělit svým šestnáctiletým dvojčatům, není příliš překvapivé, zdrojem napětí je spíš vlastní historie rodu a především několik témat. Uvedu tři. Neuchopitelný vztah dvojčat a jejich obrany proti světu (detaily dvakrát třikrát dosáhnou síly drásavého filmu Davida Cronenberga o jednovaječných dvojčatech Příliš dokonalá podoba, 1988), dále vztah generace šedesátých let k potomkům (připomeňme v této souvislosti novelu Iana McEwana Na Chesilské pláži, 2007, a Umírající zvíře Philipa Rotha, 2001, obě nedávno vyšly česky) a, což je myslím nejsilnější téma románu, lež. Přesněji řečeno, intimita rodiny, podmíněná či tvořená nevyhnutelnou společnou, ne zcela pravdivou verzí vlastního života. Verzí určenou těm venku – bez ohledu na jejich dobré úmysly. Myšlenka na společnou lež (vyřčenou či nevyřčenou dohodu) jako jeden ze základů lidského vztahu je Swiftův potměšilý dar na zítřek.
Libuše Bělunková
Chevalier de Grammont
Dvanáct dopisů paní vévodkyni de Richelieu
Dybbuk 2007, 160 s.
V rámci vkusně vypravené erotické edice nakladatelství Dybbuk vyšla další z malých knih, díky nimž se prostřednictvím původních i historických překladů dostáváme k těžko dostupným klasickým textům. V chlupatých příbězích chevaliera de Grammont, psaných formou dopisů tetě, která byla v dětství jeho sexuální zasvětitelkou, se dočkáme obligátního dobrodružného svádění mladých nevinných dívek, zralých a zdánlivě nedostupných žen, ale i koitu s převlečeným pážetem či mladou jeptiškou. Zhruba při čtení osmého příběhu se čtenář začne potýkat s věčným úskalím erotické literatury – schematismem. Poněkolikáté variovaný příběh (jakkoliv rafinovaného) svedení ženy začíná svou strukturní omezeností poněkud nudit, což je v tomto případě zčásti vyváženo pestrým stylizovaným jazykem, plným vtipných metafor. Čtenářskou letargii však nabourá překvapivý konec rámcového příběhu, během něhož se dosavadní úlohy obracejí a mladý Edmond už není lovcem, ale obětí vášnivé sadistické Španělky. Tento závěrečný, doslova kastrační styk je hlavnímu hrdinovi osudný, a děj se tak uzavírá jakousi odplatou za hrdinův bezohledný hédonismus. Jedinou výtku formální povahy lze směřovat pouze k ediční poznámce, z níž sice zjistíme, že od roku 1919 u nás kniha několikrát vyšla, ale z kterého vydání a překladu v této reedici nakladatelství vycházelo, se s určitostí nedozvíme.
Karel Kouba
Miloš Horanský
Grafické básně aneb Autoportrét psacího stroje
Cherm 2007, 118 s.
Ideál čistého stroje, který bude dělat čisté umění, se nenaplnil ani v české experimentální literatuře. Angažovanost, tzv. humor a hravost (matematicko-logická, jazyková a nakonec i vizuálně mimetická) dosáhly v tuzemské tvorbě takové míry, že všichni došli paralelně k tomu samému: k písmenu A oddělenému od masy ostatních znaků (Pozor na toho individualistu), nebo jí obklíčenému (Velká samota). To by mohla být ta pravá absolutní báseň českého grafického experimentu. Banální šifra existence. Nebo kreslený vtip. „Hra doopravdy“, kterou v doslovu k Horanského textům z let 1968–1978 hodně neinvenčně používá Radim Kopáč, když o nich mluví jako o skutečném objevu, je však něco, co začíná u Weinera, pokračuje u Linhartové, a pokud jde o souvislost s psacím strojem, vrcholí nanejvýš u Šebka. Hiršal, Hůla, Nebeský a pro tentokrát Horanský, přes jejich nepochybně rozdílné typy (a stroje) – to jsou zkoušky toho, co dovolí kombinace liter, čísel, bílé stránky a vpravdě literárních vztahů mezi nimi. Jiné vnímání – vzhledem k této literárnosti (doslovnosti, logice a mimesi) – pokoušejí i zde texty, které víc přesahují do výtvarné či hudební oblasti (Prolínání dvou struktur, Partitura, Bubnování na mozkové blány), a minimální kritické zrcadlo si kniha sama nastavuje alespoň svým zrcadlově-inverzním řešením dvoustrany. ! nebo ?
Ondřej Sýkora
Tomáš Přidal
Hlasy v sušence
Druhé město 2007, 51 s.
Tomáš Přidal si rád hraje. Se slovy, situacemi, s představami. Některá témata mohou čtenáři připadat – jak autor ostatně předvídá – „do jisté míry imbecilní“. Například když čte o tragédii způsobené ztrátou talíře, který byl naštěstí sněden a vylízán. Hlasy v sušence jsou souborem 51 krátkých prozaických útvarů – kratičkých příběhů či záznamů různých situací, rozhovorů, úvah, které mají jedno společné – jsou groteskní, v mnohém absurdní a s humorem (někdy černým) zobrazují živou současnost. Přidal v nich slučuje reálné s fantaskním, těsně spojuje prvky vzájemně protikladné i protismyslné, případně realitu deformuje. Vytváří tak svět sice nepřehledný, ne vždy však nutně nepřátelský. Na jedné straně je to svět plný jasných barev, překvapivých a bláznivých obrazů, jejichž prostřednictvím autor zkoumá především možnosti vlastní představivosti (text o zeleninovém počítači nebo o houbách proměňujících se v houbaře), na druhé straně umí zmíněnými prostředky vytvořit situace skoro tísnivé. Ani z těch však nemizí hravost, především v rovině jazykové. Autor vytrhává slova z běžných kontextů a pracuje s jejich dalšími významy – například při hře scrabble hráče slova napadají, tedy útočí. Hlasy v sušence si zkrátka čtenář (ten, který na hru přistoupí) užije, ale těžko uteče pocitům, které vyvolává paradox, vzniklý sloučením tragického a komického. Na něm je Přidalova originální poetika založena.
Michaela Bečková
Frédéric Lenormand
Půlnoční soud
Přeložila Galina Kavanová
Garamond 2007, 188 s.
První soudce Ťi žil ve staré Číně (630–700). Druhého přivedl na svět holandský orientalista Robert van Gulik v příbězích sice smyšlených, ale inspirovaných skutečnými událostmi. Třetí pochází z pera francouzského spisovatele, politologa a lingvisty F.Lenormanda, ale je to vlastně stále jeden a tentýž člověk. Chytrý, pohotový, který dokáže poskládat zdánlivě nesourodé indicie v logickou linku, jež ho dovede ke správnému řešení. Další Lenormandův příběh začíná jakoby odtažitě: soudce Ťi, působící v městečku Pcheng-laj kdesi v severovýchodní provincii Šantung, se ukrutně nudí. Poté, co bravurně vyřešil případ pašeráků zlata, jako by vlna zločinnosti opadla a zločinci nastoupili cestu pokání. Z hlediska občanů lze tento stav chápat jako značnou úlevu, ovšem z pohledu činorodého soudce Ťi je to katastrofa. A tak přijde vhod i poněkud zvláštní pozvání do malebných přímořských lázní Pchien-fu. Ťi se neprodleně vydává na cestu a po dvou dnech putování dorazí na místo, aby se dozvěděl, že se má utkat o post okresního soudce. A tak se pod jednou střechou ocitne vpravdě nesourodá společnost, kde nechybí ani básník a opilec, potomek starého šlechtického rodu, nejstarší soudce v prefektuře nebo vyhlášený odborník na klasickou literaturu. A potom se pochopitelně najde pod oknem mrtvola…
Magdalena Wagnerová
Imperium Bohemorum.
Fantastické dějiny zemí Koruny české
Albatros 2007, 528 s.
Kvalitní antologie s jednotnou tematikou jsou vzácné, o těch českých ani nemluvě. Právě proto si pozornost zasluhuje kniha, která sdružuje přední jména autorů české fantastiky. Téma pro všechny znělo: Co by se stalo, kdyby v našich dějinách bylo něco jinak? Je to právě ono kdyby, které mají historici zapovězeno, ale přitahuje autory sci-fi. V knize nenajdeme nejmladší autorskou generaci, zhusta jsou však zastoupena jména, která znají fanoušci z let osmdesátých a devadesátých. Téma je sjednoceno – dává prostor více než tisíce let české historie. Jak se úkolu autoři zhostili? Vesměs úspěšně. Vilma Kadlečková se zaobírá dějinami mytickými a vrhá nové světlo na legendu o Přemyslu Oráčovi a Krokových dcerách. Povídka sice postupně ztrácí spád, ale invencí v knize vede. Ondřej Neff se věnuje rudolfínské Praze, kterou nechá obsadit Turky – povídka je jakýmsi prologem k připravovanému románu a je to na ní bohužel znát. Nejkvalitnější ukázkou dobrodružné literatury je novela Františka Novotného Útok na oceán, ve které s precizní znalostí historických událostí popisuje rozmach přemyslovského státu v 17. století. Následují jména Procházka, Rečková, Pecinovský, Oščádal, Poláček, Šlechta a Březinová. Ti všichni našli téma v alternativních Čechách od Přemysla až po vzdálenou budoucnost.
Richard Klíčník
Alice Kliková
Mimo princip identity
Filosofia 2007, 398 s.
V době řečí o identitě – ať už národní, osobní či jiné – neuškodí zamyslet se, co že identita vlastně je (pakliže vůbec něco). Mladá česká filosofka podniká rozsáhlou analýzu myšlení identity a nakonec předvede, jak myslet mimo ni. Než se však ke svému hlavnímu záměru dostane, uplynou tři čtvrtiny knihy. Začínáme u karteziánského konceptu, jehož současní zastánci ne a ne uspět ve sloučení res cogitans a res extensa pod nějakou „třetí substanci“: autorka zde rozebírá a kritizuje pojetí neurovědce P. Changeuxeho a filosofa-analytika S. Ferreta s jeho až úsměvnými tvrzeními („mozek je fundamentální baštou osobní identity“). Odtud se dostává k Heideggerově fundamentální ontologii a k Ricœurově hermeneutice „sebe“. Přes autorčiny sympatie ani tyto koncepce neobstojí: je nutno vytvořit pojetí, které „dostojí fenoménu chronické krize osobní identity“ (ilustrovaného literárními příklady z Kunderova Falešného autostopu a románu L’identité) a neintencionální zkušenosti bezmoci, která je vždy již bývalou zkušeností, stejně jako je identita ve chvíli, kdy ji myslíme, již bývalou identitou. Závěr práce pak rozvíjí vlastní pojmovou konfiguraci „alternujícího ,moci být‘“ mezi „figurou“ a „záležitostí“. Neotřelé, snad i inspirativní, každopádně za hranicí fenomenologie, jak jsme ji znali.
Michal Špína
Zdeněk Pokorný
Exoplanety. Najdeme ve vesmíru další Zemi?
Academia 2007, 104 s.
Již v antice konkurovalo Epikurovo přesvědčení, že existuje nekonečně mnoho světů podobných i nepodobných našemu, Aristotelovu názoru, že nemůže být více světů nežli jeden. K tomuto dilematu se filosofové, teologové i vědci vraceli po tisíciletí, ale teprve od posledního desetiletí 20. století se přestalo jednat o pouhé spekulace. Díky pokroku techniky začaly být v zrychleném tempu objevovány planety mimo sluneční soustavu a v době dokončení knihy jich bylo již asi 230. Ředitel brněnské hvězdárny a autor populárně vědecké i sci-fi literatury seznamuje s historií, přítomností i vyhlídkami objevů exoplanet. Zdařile nachází střední cestu mezi čtenářovým poučením a zaujetím. Zvláštní pozornost věnuje jednotlivým kuriozitám a extrémům, které přibližují také obrázky, diagramy a fotografie. V závěru se nevyhýbá otázce, „jsou-li tam žáby taky?“, a diskutuje Drakeovu rovnici, sloužící pro odhad počtu civilizací v naší galaxii. I když objevování přirozeně začalo od větších těles, o existenci planet velikosti Země lze již stěží pochybovat, zůstává však otevřena otázka, s jakou pravděpodobností mohou mít všechny zvláštnosti, které umožnily vznik života na Zemi. O dalším pokroku v hledání exoplanety podobné Zemi již autor bohužel nenapíše – jeho život se uzavřel krátce po vydání knihy.
Jan Novotný
Jörg Rüpke
Náboženství Římanů
Přeložil David Sanetrník
Vyšehrad 2007, 341 s.
Kniha německého profesora religionistiky Rüpkeho vnáší alespoň v českém prostředí do studia náboženství ve starověkém Římě některé nové aspekty, protože dané jevy umisťuje do širších kontextů. V kapitole o rituálech se odvolává nejen na rituální praktiky jiných starověkých kultur, ale také na současné experimenty s lidmi, kteří měli nezávisle na sobě dotvořit smyšlený rituál (výsledky byly podobné) či příklady z etologie (neuvádí přitom, že třeba původ slov testis (svědek) a testament pochází z rituálu vzájemného doteku varlat (testes), který se prý dnes vyskytuje už jen u šimpanzů). Pasáž o strukturování prostoru u starých Římanů zase začíná informací o křovácích, kteří nepodléhají stejným optickým klamům jako Evropané, protože jejich kultuře dominuje představa kruhu. Na rozdíl od nejnovější české publikace na dané téma, Ius et religio Michala Skřejpka, která se zaměřuje na právní aspekty římského náboženství, Rüpke pohlíží na náboženské procesy jako na důsledky změn ve složení vůdčí politické vrstvy. Autorova snaha o novátorský přístup se projevuje i v tom, že polemizuje s evolucionistickou představou vývoje náboženství, na kterou se více méně odvolává Skřejpek. Podle Rüpkeho mohla magie, náboženství i věda existovat pospolu u týchž osob a Cicero mohl ve svých filosofických úvahách zpochybňovat věštění, to mu ale nepřekáželo v tom, aby sám tyto rituály vykonával.
Jan Lukavec
Oleksij Zaryckyj
Václav Havel – portrét kreslený zvenčí
Přeložila Halyna Portečko
Daranus 2007, 127 s.
Na necelých 130 stranách nemůže čtenář očekávat příliš nových informací, neboť má k dispozici jednoznačně rozsáhlejší materiály. Tedy přesněji, mnoho nového zde neobjeví český čtenář, což, jak se zdá, je kámen úrazu celé knihy, jež je překladem ukrajinského magistra mezinárodní politiky a filologa. Autor sice zdařile proplétá s Havlovým životopisem i stručné dějiny Československé (České) republiky, ale mimo základní informace o prvním českém prezidentovi či prózách významných českých tvůrců informuje i o nepodstatných banalitách: „V roce 1929 překročil objem průmyslové výroby předválečnou úroveň o dvacet procent…, jenomže už v roce 1936 překročil objem průmyslové výroby v ČSR úroveň roku 1929 o plných osmdesát procent…“ Těžko říct, jaký je styl psaní ukrajinského originálu, avšak stylistika českého překladu skřípe již od prvních řádků; až úsměvně se jeví charakteristika Olgy Havlové jako „sebejisté dívky, která už měla životní zkušenosti, kterými nesmělého Václava dobře doplňovala“, či první věta popisující děj hry Zahradní slavnost, ve které se hlavní hrdina Hugo „volky nevolky chystá do světa, má získat vysoké postavení a udělat kariéru“. Portrét kreslený zvenčí plní svou (nezpochybnitelnou) úlohu jako podrobná publikace určená k poznání osobnosti Václava Havla; avšak právě jen mimo české prostředí. Volky nevolky je její český překlad krokem do prázdna.
Zuzana Malá
Revolver Revue 69/2007
Redakční úvodník se výslovně zmiňuje o dvou tematických blocích: jeden věnovaný Andreji Stankovičovi, druhý Isaaku Babelovi. Dopovězme rovnou, že Revolverka čtenářům přichystala výrazně více. Stankovičovský blok, jímž RR připomíná 6. výročí úmrtí tohoto autora a který rámují texty T. Pokorné, obsahuje část Stankovičových vzpomínek a esej V. Karlíka; jádrem je rozsáhlý rozhovor Olgy Havlové a Jarmily Bělíkové s Olgou Stankovičovou, spisovatelovou manželkou. Isaak Babel je představen ukázkami z dramatu Marija, jejž komentují M. Vajchr a Bettina Kaibach. Petr Onufer přeložil a komentářem opatřil Ransomovu stať Kritika, a. s. John C. Ranson je zakládající osobnost angloamerické „Nové kritiky“, již sice téměř všichni zhruba znají, málokdo však četl něco z klíčových textů: RR již potřetí nabízí možnost to napravit. Nutné je zmínit se o próze Roberta Krumphanzla Narozeniny. Celek čísla doplňuje bohatá obrazová příloha, pasáže o výtvarném umění či Typografický zápisník Františka Štorma. Samozřejmostí je kritický oddíl Couleur (mj. Krumphanzl, Haloun, Onufer, Pečinková). Toto číslo RR navíc doplňuje příloha Událost sezóny 2006/2007, kde desítky osobností dávají nejrozmanitější odpovědi na anketní otázku, jakou literární nebo výtvarnou událost daného období považují za nejvýraznější.
Pavel Šidák
Inge Hrubaničová
Láska ide cez žalúďok
Aspekt 2007, 190 s.
Beletristický debut Inge Hrubaničovej (1965) tvoria štyri krátke prózy, no plnohodnotnou súčasťou knižky je aj básnický záver, ktorý má charakter útlej zbierky. Autorka nie je v slovenskom kultúrnom živote neznáma, od začiatku 90. rokov bola herečkou a spoluautorkou hier bratislavského alternatívneho divadla Stoka, v súčasnosti je členkou divadelného súboru SkRAT, ktorého kolektívne hry patria k tomu najzaujímavejšiemu, čo ponúka aktuálna slovenská divadelná produkcia. Hrubaničovej pôvodná profesionálna orientácia na lingvistiku sa spolu s neskoršími divadelnými záujmami prejavila aj v jej prózach. Niektoré texty majú dramatický pôdorys, iné experimentujú s jazykom a podobami rozprávania. Charakteristická je aj fragmentárnosť príbehov a humor založený na jazykových hrách a absurdite jazykových konotácií. Ako nezanedbateľná súčasť Hrubaničovej textov vystupuje rodovosť a jej často problematická realizácia v jazykovom (napr. aj internetovom) diskurze. Na Hrubaničovej knižke je však zaujímavé, že naznačený „zhluk“ teoreticky komplikovaných otázok netvorí jej ťažisko a zároveň čitateľskú záťaž, ale že paradoxne vytvára odľahčené, humoristické pozadie dominujúcim témam ľudskej blízkosti a potreby porozumenia, ktoré sa opakovane objavujú napríklad v motíve „komplementárneho mlčania“ alebo „spoluprežívania ticha“.
Radoslav Passia