Učebnicové příklady revolt se sociálním podtextem se dají hledat právě tam, kde zároveň najdeme silný sociální stát. Ale nic není, jak bývalo, a i francouzské protesty mění svůj obsah a tvář.
Protesty odborů dopravců proti oklešťování sociálního státu a neoliberální politice současné vlády, které v průběhu loňského podzimu na několik týdnů zablokovaly Francii, souvisí se zažitým státním paternalismem a přecitlivělostí francouzského prostředí na problematiku sociálních výhod.
Ačkoli jsou v terminologii sociálních hnutí protestní aktivity často bojem o holé přežití, v případě stávkového hnutí organizovaného odbory jde dnes spíše o boj o nadstandard. Vypjatá situace mezi vládou a odbory je přitom často nakonec řešena na úkor zákazníka. Při mé poslední cestě na letiště jsem podezřele dlouho čekal na autobus, který mě tam měl odvézt. Nakonec se místo autobusu objevil taxík, který čekajícím sdělil, že šofér autobusu vyhlásil stávku za dřívější odchod do důchodu. Stávka však nebyla řádně ohlášena, a nebýt toho, že si taxikář rozhodl přivydělat, letadlo by mi nejspíš uletělo.
Současně se stávkami v dopravě se na konci loňského roku ráznými akcemi připomnělo univerzitní hnutí. Radikální studenti a pedagogové protestovali proti novému vysokoškolskému zákonu, který podle nich připravuje půdu k privatizaci vysokého školství. Zároveň se „hnutí“ (mouvement) vyhranilo proti státu a jeho způsobu řešení problému zástupů převzdělaných nezaměstnaných, které francouzské masové školství produkuje. Podoby, jakých protesty univerzitního hnutí nabyly, vycházely na jedné straně z prolínání jisté části akademického prostředí se squatterskou komunitou, a na straně druhé ze známých situacionistických teorií protestu proti odcizení formou karnevalu. Podle scénáře, který se opakoval na většině francouzských univerzit, došlo na základě valných shromáždění k odhlasování blokád či přímo okupačních stávek. Již od počátku mělo „hnutí“ malou politickou sílu, která pak byla v průběhu protestu ještě omezena otevřeným odmítáním demokracie. Právě tímto postojem si proti sobě radikální studenti a pedagogové poštvali většinu umírněné veřejnosti a otevřeli tak establishmentu cestu k jeho potlačení. Blokády či okupace univerzit ve skutečnosti probíhaly pouze několik dní, do vyklizení „osvobozených amfiteátrů“ policií. Ta univerzity obsadila na několik následujících týdnů a znemožnila tak nejen další diskuse, ale i normální chod vysokých škol.
Zároveň se stávkovým hnutím v dopravě a „hnutím“ na univerzitách se v posledních měsících objevily na několika místech Francie obrázky podobné horkému předměstskému podzimu roku 2005. Obdobně jako tehdy vzplály v některých marginalizovaných částech francouzských metropolí automobily i budovy a došlo zde k nepokojům a srážkám s policií. Iniciátory těchto akci bylo téměř výlučně adolescentní mužské obyvatelstvo těchto čtvrtí, které tak chtělo poukázat na nespravedlnost ve vztahu policie k stigmatizovaným skupinám, na bídu a na (částečně dobrovolnou) ghettoizaci druhé a další generace přistěhovalců. Zatímco iniciátoři těchto akcí, kombinujících vandalismus s protestem, napodobují ve velké míře městské bouře ve velkých zaatlantických aglomeracích, kořeny jejich sociální, kulturní, etnické, náboženské a sexuální frustrace jsou francouzským specifikem. Předměstské nepokoje minulého podzimu však měly i další zvláštnost. Snad poprvé o nich většina francouzských masových sdělovacích prostředků cíleně mlčela. Ve snaze zabránit opakování scénáře z roku 2005, kdy bylo médiím kladeno za vinu, že šířením informací o bouřích na předměstí Paříže přispívají i k rozšíření nepokojů po většině velkých francouzských aglomerací, bylo loni na podobné informace vyhlášeno moratorium. Informační blokádu pak zhruba po týdnu přerušil konzervativní deník Le Figaro, jenž informoval o vyznamenání policistů, kteří se potlačení nepokojů účastnili.
Uvedené formy sociálního protestu je přitom těžké srovnávat. Zatímco první dvě mohou být možná označeny za francouzský sociální folklor, třetí se jím v současnosti právě stává. Předměstské bouře a univerzitní a stávkové hnutí pak mohou být s výhradami a zjednodušeně vyznačeny na stupnici vedoucí od „hnutí hladu“ k „hnutí obžerství“.
Značná rozmanitost forem sociálního protestu je ve Francii výsledkem svébytné historické zkušenosti. Některá hnutí jsou spjata s výraznou tradicí protestů ve francouzském historickém vědomí, s interpretací května 1968 a s jistou nostalgií po tehdejším sociálním hnutí. Další pak souvisí s kontextem migrací a vykořenění celé jedné části francouzské společnosti. Zatímco znakem většiny sociálních hnutí v zemi je boj o zachování nadstandardu, společným jmenovatelem univerzitního a předměstského neklidu je v první řadě boj o místo na slunci.
Sociální protesty nastupující generace přitom odhalují křehkou situaci, jakou Francie středního věku přichystala svým potomkům.
Autor je doktorand FF UK a UPV v Montpellier.