Ad Legitimní, prostě legitimní… (A2 č. 38/2008)
Vcelku sdílím kritický pohled Petra Fischera na Bursíkovu antirevoluci ve Straně zelených, musím se však zastat nechvalně proslulého Machiavelliho, od jehož jména je tradičně odvozován „machiavelismus“ jako název pro užívání bezskrupulózních politických praktik podle hesla „účel světí prostředky“. Ano, Machiavelli připouští, že je-li to nutné, musí vládce sáhnout i k velmi drastickým opatřením, včetně poprav politických odpůrců; dokonce takové postupy vládci důrazně doporučuje. Machiavelliho dílem prochází však ještě jeden podstatný motiv: úsilí o obecné dobro, historicky v jeho představách ztotožněné se sjednocením roztříštěné Itálie, zmítané svévolí místních tyranů, vpády cizích vojsk a egoistickým jednáním elit. Kdyby byl Machiavelli skutečným autorem hesla „účel světí prostředky“, bylo by třeba vyložit to heslo tak, že účelem se míní obecné dobro plynoucí ze zodpovědnosti vládce vůči národu/lidu; ony drastické metody, doporučované florentským patriotem, nemají sloužit politické svévoli, ale předcházení ještě horším nepravostem. V pozadí nestojí nic jiného než starost o stát a jeho pozemský smysl, jímž je monopol násilí a zajištění relativních životních jistot občanů ve světě, který se vymkl z kloubů. Machiavelli je dodnes pomlouván a nenáviděn především proto, že evropská křesťanská společnost v jeho zrcadle rozpoznala své vlastní pokrytectví – za kázáním o pravdě a lásce se skrývá jen obrana partikularistických zájmů společenských elit… Označit Martina Bursíka za machiavelistu je něco, co si nešťastný Florenťan rozhodně nezaslouží.
Martin Škabraha
Ad minirecenze K. Pařízka, A2 č. 32/2008
Pan Pařízek se pokouší kritizovat knihu Oskara Mainxe o Egonu Bondym. Zprvu jsem se domníval, že se jedná o svérázný mystifikační pokus, kterým se časopis A2 pokouší prověřit bdělost své čtenářské obce. Bohužel v žádném z následujících čísel se nic podobného nepsalo, tak si dovolím reagovat.
Zaráží mě, že odbornou práci, která se nadto zabývá velice zajímavým a čtenářsky vděčným tématem, tj. poezií jednoho z nejmytizovanějších českých autorů od dob Máchy, lze ve vašem časopisu odbýt tak povrchním a nekulturním způsobem. Soudný člověk myslím ví, že závěry natolik kategorické, jak to sugeruje pan Pařízek, je třeba také obhájit. Nestačí se odvolávat na nějaké abstraktní předpochopení u čtenáře, kterého se o vydání knihy teprve snažíte informovat. Zato však autora výše uvedené „recenze“ lze snadno nařknout z osobní zaujatosti a snahy o manipulování čtenářem, když už odhlédneme od přemíry samolibého sebepotvrzování, jímž jeho text přímo přetéká. Zajímalo by mě, kam se v kritické chvíli poděla soudnost redakce, když takový naprostý úlet včas nevrátila k přepracování.
Každému, kdo si Kapitoly z básnické poetiky Egona Bondyho přečte, nahlédne do seznamu literatury, anebo se třeba jen podívá do tiráže, musí být jasné, že Mainx svůj text nevařil z vody. Panu Pařízkovi zřejmě nejvíce vadí hustota citací a odborný žargon literární vědy. To už tak bývá, že v odborné studii se obojí vyskytuje v množství větším než malém. Proti Mainxově transparentní odborné metodologii však staví pan Pařízek jakýsi mystický koncept pravdivosti, aniž by mu přitom sám obětoval jen to nejnutnější, neboť nutnou podmínkou pravdivosti je smysluplný výrok. Se smysluplností si však pan Pařízek hlavu neláme. Proč také? Dvě důchodkyně na přechodu, trocha svérázné slohotvorby a několik dílčích postřehů naprosto se míjejících se smyslem recenzované knihy splní účel rychleji. Nelze se potom divit, když v článku nezbude prostor pro informaci, že součástí knihy je také edice dosud nevydaných Bondyho juvenilií, což je podstatné pro každého, kdo se chce Bondyho básnickým vývojem seriózně zabývat.
Doba je rychlá a asi už ani čtenáři literárního časopisu nejsou zvědavi na odborné analýzy textů undergroundového klasika. Měl jsem donedávna dojem, že existují jistá periodika, na jejichž serióznost se dá spolehnout, alespoň pokud jde o otázky ležící v poli jejich zájmu. Myslel jsem si, že je to v případě Vašeho časopisu i literatura. Anebo se ze strany redakce jedná pouze o mystifikační hru se čtenářem? Potom rád přiznávám, že jsem ji spolknul i s navijákem.
V opačném případě by ale možná některý z Vašich redaktorů, nebo koneckonců i pan Pařízek, měl začít uvažovat nad tím, jak se vhodným způsobem autorovi „Kapitol“ omluvit. Když už ne kvůli zavádějícímu vyznění recenze, pak za to, že svou úrovní nesahá Mainxově knížce ani po kotníky.
Martin Skýpala
Omluva
V A2 č. 38/2008 u reportáže Drotári v Plzni vypadla informace, že text vznikl v rámci projektu Czech Made Multikulturního centra Praha za podpory Evropské komise. Chybělo též logo projektu. Omlouváme se.
–red–
Soutěž
Správná odpověď na úkol z čísla 38 – Kdo je autorem výroku „Z pohledu andělů jsou koruny stromů možná kořeny napájející se z nebes.“ – zní: Rainer Maria Rilke. Knihu Tobiáš Lolness II – Elíšiny oči posíláme Štěpánce Paškové ze Zbraslavi.
–mam–