Režie Arnaud Desplechin, 2004, 150 min.
Hollywood Classic Entertainment 2008
Francouzský snímek zachycuje život třicetileté ženy obklopené pěti muži: dospívajícím synem, umírajícím otcem, ve vzpomínkách se vracejícím mrtvým manželem, budoucím manželem, kterého si Nora vybrala zejména z pragmatických důvodů, kvůli jeho bohatství, a nakonec Ismaëlem, jejím předchozím partnerem. Příběh je vyprávěn subjektivně, z pohledu Nory, postupně však zjišťujeme, že její představy o vztahu jednotlivých mužů k ní jsou zkreslené anebo zcela opačné, než je tomu ve skutečnosti. Ismaëlův příběh tu vytváří jakousi samostatnou kapitolu – na rozdíl od Nory je to výstřední intelektuál, který se živí jako skladatel. Na čísi žádost byl převezen do psychiatrické léčebny, odkud se nemůže dostat. Postupně se vynořují další postavy, jako „nezodpovědná“ Nořina sestra nebo ředitelka psychiatrické léčebny, které se stávají součástí pavučiny nešťastných a povrchních vztahů hlavních hrdinů. Režisér originálně pracuje s hudbou, kterou nechává zaznívat mimo obrazový kontext, a diváka tak neustále zneklidňuje. Snímek je plný filosofujících myšlenek, které mu dodávají hlubší podtext, ubližuje mu však příliš dlouhá stopáž, takže v závěru divákovo soustředění polevuje a promluvy jednotlivých postav jsou jen stěží zachytitelné. Zvláště ta, v níž dává Ismaël životní lekce Nořinu synovi, je po několika minutách až nesnesitelná.
Jiří G. Růžička
Mé soukromé Idaho / My private Idaho
Režie Gus Van Sant, 1991, 102 min.
Palace Pictures 2008
Americký režisér Gus Van Sant tímto nezávislým dramatem z počátku devadesátých let naznačil pozdější experimenty s vyprávěním filmového příběhu (tzv. vyprázdněná narace – Gerry, Slon). V některých scénách zrychluje plynutí filmového času, např. použitím několika záběrů se zastavenou akcí (sošné polohy milenců), jindy vyprávění naopak zpomaluje a vyprazdňuje, aby zachytil atmosféru situace (dlouhé záběry krajiny, běžících mraků, symbolické výjevy lososů skákajících na cestě domů proti říčnímu proudu) či zdůraznil vnitřní psychologii postav (snové výjevy a vzpomínky doprovázející záchvaty hlavního hrdiny). Do těchto postupů směřujících k většímu civilismu ovšem z důvodů pro mne nepochopitelných vkládá teatrální scény plné knižních dialogů. Postavy jsou místy povrchně vykresleny, ale jejich životnosti napomáhají výborné herecké výkony – zejména hlavních představitelů Keanu Reevese a Rivera Phoenixe (tragicky zesnulého bratra současné hvězdy Jaquina Phoenixe). Příběh je poměrně odhadnutelný až schematický, ale živí ho vtipné režijní nápady (obrazy hlavních postav, prostitutů promlouvajících z obálek pornočasopisů) a pozvolná, meditativní atmosféra. Z hlediska dramatické ucelenosti jde ovšem o počin zvláštně polovičatý.
Tomáš Zabilanský
Bloodclot
Burn Babylon Burn
Bloodclot 2008
Bloodclot nejsou tak slavní jako jiní představitelé newyorského hard coru. Jejich role na konci osmdesátých let byla jen epizodní, protože kytarista Scott Roberts a bubeník Danny Schuler dali záhy přednost Biohazard. K projektu se vrátili až před třemi lety, kdy Biohazard přerušili činnost. V kapele se sešla špička newyorské metalcorové scény. Druhým kytaristou je Eric Klingera z Pro-Pain, basy se chopil Rick Lopez z Merauder a k mikrofonu se postavila jedna z nejvýraznějších postav newyorské scény, zpěvák Cro-Mags John Joseph. Právě Joseph, ovlivněný rastafariánstvím, dal projektu další dimenzi, nekončí jen u obligátního vykřičení vzteku na mizérii současného světa. Vyzývá ke změně, k boji a k destrukci stávajícího politického systému. V klíčové závěrečné skladbě Subtext vyzývá posluchače, aby otevřeli oči a poznali, že je tu jen jedna duše, jeden osud, které dávají světu něco skutečného. Přestože je John Joseph, kterého ovlivnili Bad Brains, hluboce spirituální, nekáže, neobrací posluchače k víře jako bílí metalisté z P.O.D., ale pokouší se jim ukázat možnou alternativu k drsné orwellovské realitě. Stylová důrazná hudba, která spojuje moderní hard core s prvky thrashe i biohazardovským nebo propainovským odsekávaným rytmem, přes nesporně vysokou úroveň nic vysloveně nového nepřináší, i když skladby jsou promyšlené a nabízejí řadu změn motivů i tempa. Tady jde hlavně o poselství.
Alex Švamberk
Sigur Rós
Med Sud I Eyrum Vid Spilum Endalaust
EMI 2008
Pro člověka seznámeného s dosavadní tvorbou Sigur Rós bude při poslechu jejich letošní desky příznačný povzdech: „Tak už i oni…“ Jestliže byl předchozí Takk (2005) nesmělým krůčkem k všeobecné přijatelnosti, tak letošní Med Sud… znamená jednoznačný mainstream a semletí jejich vyhraněného talentu. Kolekce jedenácti posmutnělých písniček nepřináší v kontextu jejich tvorby nic nového, navíc sympatický soubor nyní působí plytce a vyčerpaně. A přitom album začíná slibně. Hravá úvodní skladba Gobbledigook se nese v duchu Radiohead a těží z netypického rytmického základu. Jednoznačně nejlepší píseň. Následující Inni Mer Syngur Vitleysingur čerpá z poprockových Coldplay, v níž dominuje romantizující piano a takřka bezstarostná nálada. Naštěstí vše zachraňuje výjimečný hlas Jóna Ţóra Birgissona, jenž Sigur Rós odlišuje od ostatních. Islanďané ale místy propadají bolestnému kýči, který nemá daleko k hollywoodským spektáklům (viz gradace u Ara Batur). Druhá půle alba se nese ve výrazně komornější atmosféře, melodickou linku tvoří pouhý lidský hlas s klavírním, kytarovým nebo decentním symfonickým pozadím. V porovnání s tragičtějším a citově vyprahlejším bezejmenným „uzávorkovaným“ albem (2002) je toto vyčpělá selanka. Sigur Rós zní na poslední desce jako odvar jejich předešlé tvorby. Unylí, bez jiskry, přehrávající pouze osvědčené postupy, přijatelní pro masy. Popík.
Ondřej Kůs