Fumio Tachibana se narodil v roce 1968 v Hirošimě a jako skoro všechny děti své generace se odmalička setkával s cyklostylem. Třeba když vydával školní noviny. I u nás na škole jsme si dělali takové podomácku vyrobené obdoby cyklostylu. Do blány jsme udělali kružítkem dírky a pak jsme ji přetírali barvou. Bylo obtížné provést to tak, aby se tisk na spodním papíře nerozmazal. Zastaralé cyklostyly byly postupně vytlačeny kopírkami. Vůně inkoustem zamazaných rukou zmizela v nenávratnu. I dotyk papíru se stává pomalu minulostí, neboť na místo kopírek vtrhl internet.
Jednou ze základních úloh editora dosud bylo zkontrolovat, zda na otištěné ploše nejsou šmouhy. Když je našel, papír putoval do stoupy. Pokud bychom i dnes považovali za základní charakteristiku úspěšného tisku absenci šmouh, bylo by Tachibanovo dílo prostě zmetkem. On sám říká: „Když pracuji na svých dílech, vždycky se sám sebe ptám, je-li to zmetek nebo ne. Někdy to zjistím rychle, jindy mi trvá celé roky, než se rozhodnu.“ V určitém slova smyslu se pokouší vytvářet z odpadu novou hodnotu. Nebo se spíš znovu ptá, co je to odpad. Je to náročný rozhovor se sebou, který připomíná zenovou meditaci.
Tachibana vychází z kaligrafie, jíž se zabýval od dětství. V té době to byla ta nejdůležitější součást učiva všech japonských školáků. Japonské znaky odkazují k původním piktogramům, znázorňujícím například strom nebo horu. Náš autor se snaží dostat až k tomu, co bylo ještě předtím, než se staly slovem. Naráží přitom na něco základního a primitivního, co tu bylo ještě před využitím znaku jako komunikačního nástroje.
Přeložil Filip Pospíšil.