Představujeme tři básníky meziválečné ruské Prahy. Patřili do studentského sdružení Poustevna (někdy také Poustevna básníků). Nové překlady Jany Štroblové a Milana Dvořáka byly inspirovány třídenní konferencí Ruská emigrační literatura a humanitní vědy v meziválečném Československu a výstavou nových knih o ruské Praze, které se odehrály minulý týden v pražském Klementinu.
Nářky
Nádraží jako černá díra
i s vlezlým steskem klouže vzad.
Jak jemný svěrák srdce svírá
bezduchý břinkot železa.
Mé nářky dávno odzkoušené
se hořkou rozkoš snaží dát,
když vlak se jak hrom pekla žene
a smutek nenechá mě spát.
Nehmatatelno ve vagoně,
jen skoupé povolení pout,
strach mimozemský – jenom do něj
smí ještě země uniknout.
26. 11. 1934
Cizí slova
Když osud, okenice rzivá,
dolehne ztěžka na rozum
a v paměti se neozývá
nic nežli dusné krve šum,
já tišit žízeň chtěl bych zas.
Když však můj obnažený hlas
strnule v němých verších mizí,
na pomoc beru slova cizí.
Zpočátku hlas je puklý, prázdný
a slova zhruba látá švy,
pak prorazí, pak zplna zazní
a vše svým proudem odplaví.
.......................................................
Už hlas můj ani hlasem není,
vzlyk otřásá jím v základech
a hořký vítr v okamžení
z hrudního koše saje dech,
jak od pleskotu křídel vane
a znovu rozdmýchává žár
v popelu, jenž už ztratil plamen
a sladkých uhlů skrývá pár.
Mně bude líp, až oheň vzplane
a já se vznesu na křídlech
a rty mé žárem rozpukané
až s hejnem spojí zalklý dech.
4. 12. 1934
Okno
Mám okno ve svém pokoji.
Světlejší nad něj není.
Zima i léto, obojí
v hru světel v něm se mění.
Když jaro barvy přinese
a pěny rozbouřené,
mé okno proudem zalkne se,
jenž skrze něj se žene.
Když den si užil veselí
a v klidu odpočívá,
okno si šíři nadělí
a slepě ven se dívá.
Pak večera svit poslední,
jenž odrazil se maně,
se snáší, truchlí po svém dni,
táhle a ukrývaně.
A dokonce ten sporý jas,
jenž v noci zbývá ze dne,
i z cizích skel se vrátí zas
a v tichý pozdrav zbledne.
Tak záviďte mi každý z vás,
že tolik věcí vidím.
Vás nenavštíví onen jas,
mě jediného z lidí.
7. 4. 1935
– – –
G. Semjonovové
Ornament na skle blyštící
a v nitru písnička tak pustá.
Za oknem, tenkou hranicí,
mrazivý chlad tam venku vzrůstá.
A stejně strnulý tvůj zrak
odráží pouze skrytý neklid
a břeskným slovem právě tak
je jenom hořký zmatek překryt.
4. 2. 1935
Přeložil Milan Dvořák.
Irina Bémová
Andromacha
Hektore, ty ses bil a umřel jak rek, leč tvoje
nešťastná žena jen zpívala, tkala…, pak v pláči
se musela dívat… pak viděla z hradeb Tróje,
jak kdysi tak krásné tělo za koněm vítěz vláčí.
Pak viděla: syn – její pýcha, ten krve nové,
ten, kdo by v den její smrti ji měl za ruku držet,
naděje jejího stáří, – když přišli vítězové,
byl svržen z hradeb Tróje bezcitně na dno strže.
A pak viděla, ač tupě už, beze strachu,
že sídlo Priamů je bořeno sebrankou lítou…
– Má sestro, přes dálky věků nešťastnou Andromachu
teď oslovím, – jak mohlas to přežít a… přežila jsi to?
1943
Srpen
Ty srpnové noci jsou krásné jako déšť,
jdeš jak v blázlivé jarní spršce;
v třesavce, jak smyslů zbavená jdeš, –
ta noc ti prostřelí srdce…
Jako liják a trysknutí radostných slz…
Jako liják, co zašumí prudce
a rázem tě promočí, na kůži, skrz,
a líbá ti spánky a ruce.
Schovat se? Jen širé nebe je zde,
hvězdy kapou ti za krk… Té vláhy!
To snad opadá hvězda po hvězdě
a vyschne proud Mléčné dráhy…!?
1943
Orfeus
Když Orfeus před Persefonin trůn
do říše stínu tenkrát vstoupil drze,
stíny, už neschopné se smát či slzet,
pojednou vzrušil zpěv a hlasy strun.
A ona, jako by ji posvětil
svit pozemského citu, je s ním zase…
Ach, vždyť i já, žít tenkrát, v onom čase,
bych pro tebe šla do tmy podsvětí!
1937–1939 (1943)
Neodpuštění
Kéž by tak spánek…, spánek beze snů!
Smazat ty dne a vrátit se tam před tmu…!
Kéž by tak přítel…, jak však povědět mu,
o čem jen koktám či už nehlesnu?
Kéž by tak smrt…, jenže mě leká hrob.
Kéž ten, kdo řekne „miluji“ a přijde,
kéž ten… Leč mezi námi stojí lidé,
neodpuštění sahá čím dál hloub.
Zas nový den – jen bude sehrána
zas nová fraška, nová krutost – budiž.
Kéž spánek, z kterého se neprobudíš,
kéž by tak noc, věčná noc bez rána…
1939 (1943)
Přeložila Jana Štroblová.
Vjačeslav Leběděv
Emigrantovo jaro
O rozluce na rohu žebrák zpíval,
koš fialek držela dívenka.
Městský šum, hukot, halas
jarní příval.
Vše pozdvihuje, křičí, haleká.
Psi nadšeně štěkali před baráky,
vítr lomcoval dveřmi od bytů.
Oblaka tiskla tajuplné znaky
na obálky něžného blankytu.
Papír byl ale zmáčen od lijáků
a v červáncích
vyrudl mnohokrát,
že bez bystrého, úporného zraku
se přečíst dal jen stěží adresát.
Žil po leta
v mansardě emigranta
na předměstí u rozblácených cest,
kam vedlo z pekla devět kruhů Danta
a pro pošťáky
šplhat se byl trest.
A nahoře
až zaléhaly uši
jak v kesonu,
kde vydýchán je vzduch,
a stesk
a ticho
byly stále hlubší
jak na hvězdách
kde prázdnem bloudí duch.
Na hvězdách žít –
je žít sám s beznadějí.
Co strašných muk emigrant zkusil si,
když viděl,
jak z východu k němu spějí
mraky – nedoručené dopisy.
1935–1940
Bartolomějská noc
Bartolomějskou noc
jsem uspořádal dnes
všem citům a snům
a smyl vinu.
Jak bílé beránky
usmířeně
jsem nes
krvavou obětinu.
Tolik jsme znaveni
steskem a zoufalstvím,
nemocí mouřenínů.
Zděděné představy
u zhrublých mužiků
hledají medicínu.
A když já po tom všem
říkám teď
souhlasím –
své Ano neodřeknu.
Srdce
už jako mlýn
semlelo žal a splín
a hoře vytrhlo
jak dědek řepu.
1962–1964
Přeložila Hana Vrbová.
Originály básní J. Gessena a I. Bémové pocházejí z knihy Skit. Praga 1922–1940. Antologija. Biografii. Dokumenty (Russkij puť, Moskva 2006). Překlady básní V. Lebeděva (H. Vrbová) vyšly ve výboru Koncerty bez publika (Melantrich 1995). Ukázky připravila a doprovodné texty napsala Miluše Zadražilová.
Poustevna básníků, literární „bratrstvo“ ruských emigrantů v Československu, mělo 36 řádných členů (tj. adeptů poezie rituálně přijatých za plnohotnotné členy jinak velice otevřeného seskupení). Jejich osudy jsou bohužel výmluvné. Kromě uznávaného vůdce skupiny a významného účastníka kulturního i vědeckého života tehdejší Prahy Alfreda Béma, zatčeného po vstupu Sovětské armády vojenskou kontrarozvědkou (pověstný SMERŠ – Směrť špionam, smrt špionům) – a dodnes se neví, kdy a kde skončil jeho život), předčasně zemřeli mnozí z jeho svěřenců. Nejčastěji právě ti, co podlehli touze vrátit se do vlasti: Michal Skačkov (zastřelen 1940), German Chochlov (zastřelen 1938), Alexej Ejsner (pět let nucených prací). Poté, co přestaly docházet dopisy z Ruska, spáchala sebevraždu mladičká Darja Michajlovová (Protektorát, 1940). Do speciálního tábora v sovětské okupační zóně byl deportován Nikolaj Andrejev (1945 – byl jediný, koho se podařilo vyreklamovat jeho českým přátelům a kolegům z českého velvyslanectví v Anglii. V pražském vězení gestapa na Pankráci zemřel Alexandr Vojevodin (1942). Doba Protektorátu změnila život Jevgenije Gessena v křížovou pouť pracovními a koncentračními tábory (1944 byl deportován z Terezína do Osvětimi a nepřežil). Tedy kolem 20 %, skoro každý pátý. A to nemluvíme o životech rozlomených, znetvořených, poznamenaných stigmatem jakési pomyslné viny. A o těch, kteří se raději odmlčeli.
Dá se leccos pochopit a s nadhledem vyložit jako druhotné následky složitě propojeného historického dění, ale jedno se mi zdá prostě nemožné – vnímat nepochybně záslužná vydání ruských exilových spisovatelů, myslitelů a teologů nejen jako nápravu minulého popírání samotné existence ruské kultury v zahraničí, nýbrž jako konečné vyrovnání všech nevyrovnaných účtů. Proto jsme také nazvali tento výbor z ruských „poustevníků“ klíčovým slovem z básně Iriny Bémové Neodpuštění. Ne my, ale oni by mohli dát rozhřešení. Ale mrtví už nemohou nic odpustit… Nemůžeme už udělat nic jiného než umožnit jim vystoupit z úzce „ruského čtenářského okruhu“ ke čtenářům země, která byla pro mnohé z nich zprvu nadějným útočištěm, ale která se sama ocitla v týchž pastech a kleštích jako ruský porevoluční exil.
–mz–
Jevgenij Gessen (1910 Petrohrad – 1944 Osvětim), příslušník významného kulturního rodu Gessenů se zde uvedenými ranými básněmi ucházel o členství v literárním společenství. Po nich následovaly mystičtější a zároveň tragičtější, předtuchami blížícího se konce naplněné texty, vzešlé z jeho hořkých životních zkušeností a existenciálního znejistění. Zvolili jsme první pokusy ještě nejistého pera, jelikož doufáme, že jeho verše jednou vyjdou ve větším souboru – třeba jen proto, že „terezínský úděl“ a „osvětimská smrt“ jej natrvalo spojily s naší zemí.
Irina Bémová (1916 Petrohrad – 1981 Hradec Králové) vystudovala antickou filologii a romanistiku. Samodělný (samizdatový) výbor ze své poezie Orfeus vydala v nejbeznadějnějším protektorátním roce 1943. V tomto výboru promlouvala ženským hlasem o tragických osudech současné Andromachy, o tělesně prožívané úzkosti ze smrti a hrobu i o stejně spontánní, povýtce smyslové radosti z darů života. Jako by se touto knihou předem loučila jako básnířka. Po zatčení jejího otce Alfreda Béma (významného literárního vědce z ruské emigrace u nás) a nevyjasněných okolnostech jeho smrti se „ztratila“ na bezvýznamném místě provinční učitelky a ve volném čase se věnovala pořádání a uchovávání otcovy nesmírně cenné pozůstalosti pro budoucí lepší časy.
Vjačeslav Lebeděv (1896 Voroněž – 1969 Praha) je nejvýznamnější básník ze zakladatelské generace literárního společenství Skit. Výbor z jeho tvorby uspořádala Hana Vrbová z autorovy pozůstalosti. Sám básník, který toužil po tom, aby v této zemi vyšla jeho báseň Bartolomějská noc, která je jednou z nejpřesnějších univerzálních metafor doby, z níž se zrodila jeho poezie. Nedočkal se toho – zemřel na infarkt roku 1969. Překladatelka jeho veršů stačila ještě odevzdat doslov ke Koncertům bez publika, ale vydání svého výboru (1995) se už nedožila. Osud této knihy lze číst také jako výzvu k pokračování v její ediční či překladatelské práci.