Z Gruzie pocházející a v Kanadě žijící spisovatelka se snažila ve své novele popsat život v Tbilisi. Odlehčená forma, již k tomu zvolila, však příliš nefunguje.
Ve chvíli, kdy bychom chtěli zařadit novelu Jeleny Bočorišviliové, kterou u nás vydalo nakladatelství Paseka pod názvem Faina aneb Příběh klavíru, do té či oné pomyslné přihrádky, zjistili bychom, že se tomu útlá kniha vzpouzí. Její autorka žije dlouhá léta v Kanadě a bezpochyby bychom ji mohli považovat za kanadskou spisovatelku. Avšak stejně jako postavy její knihy pochází z Gruzie. A píše rusky. Zatímco v Kanadě, která zakládá svou identitu na inspirativní mnohosti kultur, není podobná „literární multikulturnost“ ničím mimořádným, u nás bychom spisovatele tohoto ražení zatím nenašli. Autorčiny životní peripetie jsou přitom v této souvislosti něčím víc než zajímavým biografickým faktem. Mezi stránkami knihy může leckterý čtenář pocítit „průvan marketingové strategie“. Spisovatelka pamatuje na to, že její knihu budou číst Kanaďané, z nichž někteří nejen jaktěživi o Gruzii neslyšeli, ale i na slova „I’m from Soviet Union“ odpovídají bezelstným: „Huh, what‘s that?“ Kniha by proto měla především pobavit a mimochodem představit čtenářům dalekou exotickou zemi, kde je možné téměř všechno – a tak lidé mají dokonce společné kuchyně a záchody.
Gruzínské titěrnosti
Avšak i v daleké Gruzii touží dívky po lásce. Na šedesáti stránkách kabelkového formátu se odvíjí příběh rozkvétající Fainy, zvané také Fidži nebo Fafočka, která se v úvodu novely trápí tím, že nemá prsa, a později, když už prsa má, že nemá vhodného ženicha. Druhá vyprávěcí linie sleduje osudy tří generací Fafoččiny rodiny, jak tak procházejí válkou, stalinským terorem, brežněvovskou stagnací a nakonec perestrojkou. Velkoryse pojatý děj spíná nejen postava Fainy, ale také řada motivů, například v titulu uvedený klavír. Ve zběsilém tempu se před čtenářem míhají desítky osudů a jmen, jejich nositelé ale většinou ani nestihnou nabýt ostřejších rysů a zůstávají pouhými hesly. Mezi nimi se vyjímá postava charismatické babičky Nucy Cereteliové, která se v šestnácti letech provdala za gruzínského knížete, jehož hned nato popravili. Poté, co se stala vdovou, usedla žalem do svého sametového křesla a už nevstala. Milenci ji přenášeli z postele do postele. Nuca se tu a tam, jako deux ex machina v kolečkovém křesle, objeví a zasáhne do života své vnučky. Spolu s dcerou Oliko a vnučkou Fainou tvoří trojúhelník, který připomíná postavy z dalšího příběhu odehrávajícího se v Gruzii, francouzsko-gruzínského filmu Když Otar odešel režisérky Julie Bertucelliové. Téma i prostředí obou příběhů je stejné – soužití tří generací žen v kulisách zpustlého postsovětského Tbilisi. Zatímco dcery studují na univerzitě, matky chodí na trh a roztahují tam nohy, aby mezi ně položily své zboží – „titěrnůstky, které nikdo nekupoval“. Tím ale podobnost „klavírní novely“ a Bertucelliové křehkého příběhu končí.
Jak už bylo zmíněno, gruzínsko-kanadské spisovatelce nestačí vyprávět příběh, chce také zprostředkovat cizí kulturu. Vypomáhá si sem tam nějakou reálií, samozřejmě dodatečně vysvětlenou, sem tam gruzínským slovem. U mikropříběhů vložených do novely pracuje se stejným efektem – hrůzy poprav i hrůzy soužití v komunálním bytě (se společnou kuchyní a záchodem!) mají u čtenáře žijícího v jiné době a na jiném místě vyvolat úžas a zděšení. To si zas žádá trochu odlehčení v podobě vtipného glosování. Poněkud falešná klavírní přehrávka naštěstí po šedesáti stranách (šťastně) skončí: rodina dostane vlastní záchod a Faina potká toho pravého.
Autorka studuje komparatistiku a rusistiku na FF UK.
Jelena Bočorišviliová: Faina aneb Příběh klavíru. Přeložil Libor Dvořák. Paseka, Praha 2008, 64 stran.