literatura
Malá tma
Radek Malý (1977) je básník a překladatel, působí na Univerzitě Palackého a je držitelem Ceny Jiřího Ortena a Magnesie Litery 2006 za sbírku Větrní. Věnuje se překladům díla Georga Trakla (výbor Podzimní duše z roku 2005), Rainera Marii Rilka nebo Paula Celana, připravil vlastní antologii německé expresionistické poezie Držíce v drzých držkách cigarety (2007).
Nyní uvede svou novou sbírku, která se vyznačuje citem pro „historickou paměť“.
Divadlo hudby (Denisova 47, Olomouc), ve čtvrtek 23. 10. od 20.30.
Skleněná louka (Kounicova 23, Brno), ve středu 19. 11. od 20.00.
Kafka a moc: 1963 – 1968 – 2008
Konference věnovaná recepci Franze Kafky se bude konat v zámku Liblice u Prahy, na témže místě, kde v roce 1963 kontroverzní diskuse literárních vědců přispěly detabuizací „největšího odborníka moci“ k reformním snahám Pražského jara. Pozvání přijali pamětníci, spisovatelé, politici a diplomaté: Jiří Gruša, Klaus Theweleit, Alena Wagnerová, KD Wollf a Wendelin Schmidt-Dengler ad., kteří se pokusí aktuálně a z pohledu mnoha oborů i podle osobních vzpomínek zhodnotit vývoj recepce autorova díla a jeho význam pro volání po „socialismu s lidskou tváří“. Příspěvky jsou rozděleny do tří tematických bloků: osobní vzpomínky pamětníků; literárněteoretický a filosofický pohled na otázku, proč se problematika moci spojuje právě s dílem Franze Kafky; a historiografická analýza důsledků konference z roku 1963. Pořádá Institut für Textkritik, Heidelberg, ve spolupráci s pražským Ústavem pro soudobé dějiny. Program a info na textkritik.de/liblice a registrace účastníků na [email protected].
Zámek v Liblicích u Prahy, od pátku 24. 10. do soboty 25. 10.
Pražský divadelní festival německého jazyka
Festival, který původně jako Německé divadlo v Praze zahájil své působení na podzim 1996, navazuje na přerušenou tradici soužití a vzájemného obohacování české, německé a židovské kultury. Letošní ročník předznamenají autorským čtením experimentální poezie vídeňská rodačka a souputnice Ernsta Jandla Friederike Mayröckerová (1924) a její překladatelka Bohumila Grögerová (1924), spolupracovnice Josefa Hiršala (Viola, Národní 7, Praha 1, ve středu 29. 10. od 18.00.). Festival se koná od 31. 10. do 9. 11., oficiálně bude zahájen v pátek 31. 10. ve Stavovském divadle (Ovocný trh 6, Praha 1) uvedením Žebrácké opery v 19.00. Info na theater.cz.
–pa–
divadlo
Niekur v Ungeltu
Niekur/Nikde Kateřiny Rudčenkové, hra oceněná druhou Cenou Alfréda Radoka za rok 2006, má českou premiéru v Divadle Ungelt v Praze, v režii Hany Burešové a ve slibném obsazení – hrají Helena Dvořáková a Miroslav Etzler. Rudčenková navíc za hru získala měsíční rezidenční pobyt v londýnském Royal Court Theatre, který se uskutečnil loni. „Odjížděla jsem plna inspirace a s radostí, že existuje místo, kde se v dramatiky a jejich hlas vkládá tolik důvěry, nadějí a respektu,“ napsala po návratu z Londýna do A2 (č. 35/2007). Je tedy velmi potěšitelné, že si získala respekt i doma a Ungelt zařadil do svého komorního, ale zatím drtivě překladového repertoáru také českou dramatičku.
Divadlo Ungelt (Malá Štupartská 1, Praha 1), v pátek 7. 11. v 19.55.
Pratchett v Olomouci
Terry Pratchett se stěhuje do Olomouce. Pratchettovské inscenace Soudné sestry a Maškaráda čili Fantom opery táhly fanoušky do pražského Divadla v Dlouhé, zkrátka však nepřijde ani Moravské divadlo v Olomouci. I tady použili dramatizaci Hany Burešové a Štěpána Otčenáška. Bylo jen otázkou času, kdy si oblíbeného spisovatele fantasy Pratchetta a některého z jeho třicítky románů z cyklu Úžasná Zeměplocha všimne další divadlo. Maškaráda se nabízí nejen proto, že už je hotová domácí dramatizace, ale také jako vděčná parafráze Fantoma opery a parodie světa opery a divadla vůbec. Dvě čarodějky si zahrají Naděžda Chroboková a Vlasta Hartlová, jednu potenciální čarodějku pak Vladimíra Včelná.
Moravské divadlo (tř. Svobody 33, Olomouc), v pátek 7. 11. v 19.00.
Milostný diskurz a peníze
Na první půlku listopadu naplánovaly premiéry dvě pražské scény pro tanec a pohybové divadlo – Ponec a Alfred ve dvoře. Ponec dává prostor slovenskému režisérovi Braňo Mazúchovi a jeho Fragmentům milostného diskurzu pro tanečnici a tanečníka (Věra Ondrašíková, Saša Volný), herečku a herce (Pavlína Štorková a Rosťa Novák), hudebnici a hudebníka (Charlotta Fairmann a Michal Cáb). Alfred ve dvoře naopak vsadil na ženský mezinárodní ansámbl Secondhand Woman ve složení Petra Moře Lustigová, Daniela Voráčková, Halka Třešňáková, Stefania Thors a Helene Kvint a jejich Money Transformance. „Přes sambu ke kankánu, od dolaru ke koruně a od vlastní kapsy do World Trade Center,“ slibují tvůrkyně a garantují bankovním úředníkům z celého světa „na základě propuštění do září 2008“ vstup zdarma.
Braňo Mazúch uvádí premiérově Fragmenty milostného diskurzu v Divadle Ponec (Husitská 24a/899, Praha 3) v neděli 9. 11. ve 20.00. Premiéra Money Transformance se uskuteční v divadle Alfred ve dvoře (Františka Křížka 36, Praha 7) ve středu 12. 11. ve 20.00.
–jb–
film
Vicky Cristina Barcelona
Woody Allen natáčí s železnou pravidelností jeden film ročně, přesto jsme si na jeho nejnovější počin museli počkat dva roky – z neznámých důvodů se totiž do české distribuce (ani na DVD) nedostal zajímavý moralistní thriller Cassandra’s Dream, zastupující nekomediální linii Allenovy tvorby. Snímek s juxtapozičním názvem Vicky Cristina Barcelona je naopak typickou allenovskou komedií 21. století – natáčí se v Evropě, herecké obsazení je mixem výrazných herců starého kontinentu (Javier Bardem, Penélope Cruzová), osvědčených jistot (Scarlett Johansonová) i neokoukaných tváří (Rebeca Hallová) a celkové vyznění filmu se poněkud odklání od zavedeného modelu „klasického filmu Woodyho Allena“. Vicky Cristina Barcelona je pastišem ztřeštěných situací a cynicko--melancholických životních pravd a zároveň je konfrontačním filmem stavícím proti sobě americký a evropský světonázor. Woody Allen se z pozice zasloužilého občana Manhattanu posouvá do pozice vášnivého uměleckého objevovatele Evropy a ve svém filmu s pořadovým číslem 39 staví krom jiného pomník geniu loci Barcelony a vášnivému životu v prosluněném Katalánsku.
Premiéra v ČR 23. 10.
–jj–
V Jihlavě se bude opět myslet filmem
V Jihlavě se uskuteční letos již 12. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů. Program je jako vždy rozčleněn do mnoha soutěžních i nesoutěžních sekcí, nabaluje na sebe doprovodné akce, stejně jako řadu hostů. Soutěžit se bude v sekcích Česká radost, Opus bonum (světové filmy) a Mezi moři (autorské dokumenty ze střední a východní Evropy). Letošní novinkou je Fascinace, sekce představující okrajové až hybridní podoby dokumentu. Na akci se diváci ale mohou seznámit také s průkopníkem afrického dokumentárního filmu Paulinem Saoumanou Vieyrou, dějinami latinskoamerické dokumentaristiky či produkcí Československého armádního filmu. Woody Vasulka uvede v Jihlavě vlastní výběr současného českého videoartu, jedna z nesoutěžních sekcí se bude věnovat mediálnímu obrazu 11. září. Známo je již jméno hlavního hosta. Jde o žijící legendu amerického dokumentu Fredericka Wisemana. Proslulý kritik amerických státních institucí představí v Jihlavě průřez svou více než čtyřicetiletou tvůrčí dráhou. V jeho osobě přijede do podzimní Jihlavy velký glosátor demokratického politicko-společenského establishmentu, současně ale i trpělivý pozorovatel člověka chyceného v institucionální síti. V Jihlavě osobně uvede například snímky Zákon a pořádek (1969), Sociální péče nebo Zákonodárný sbor (2006). A rovněž svou kompletní „armádní trilogii“, tedy filmy Základní výcvik (1971), Sinai, polní mise (1978) a Vojenské cvičení (1979). Tvorbě Fredericka Wisemana je věnována i velká část tématu tohoto čísla. Vedle projekcí proběhnou v Jihlavě i besedy, workshopy a konference. Jednou z nich budou Otevřené archivy, zaměřující se na problematiku audiovizuálního archivnictví v digitální éře. Workshop Média a dokument – Critical View bude už podruhé radit, jak psát o dokumentu. Více informací na dokument-festival.cz.
Jihlava, 24.– 29. 10.
–lg–
hudba
Zvuky, obrázky
Audiovisual je tvorba a produkce hudební a obrazové části v neoddělitelném, navzájem spojeném procesu. Empty Visions je projekt, který se zaměřuje na produkci a prezentaci audiovizuálních projektů a dalších zdánlivě nesouvisejících forem. První část série představí beatbox, estetiku počítačových her a mnoho dalšího v režii projektů Geeks, Nasty, Natur Produkt a Bratři v tracku.
Palác Akropolis (Kubelíkova 27, Praha 3), v neděli 26. 10. v 19.00.
Mistr Banjo
Tenhle nástroj rozhodně nepatří jen jazzu, country a estrádě. Američan Paul Metzger je originální improvizátor hrající na upravené banjo s třiadvaceti strunami. V jeho hudbě je možné slyšet inspiraci různými kulturami, třeba indickou, výsledek je ovšem nadmíru osobitý – drnčivé prázdné struny à la sitár, hrací skříňky připevněné k tělu nástroje, krkolomná tempa i prodlevy táhlých tónů. V Praze vystoupí hned dvakrát, spolu s ním zahraje a vystoupí český improvizující houslista Daniel Meier.
Studio Paměť (Soukenická 29, Praha 1), v sobotu 25. 10. ve 20.00.
Prostor Skutečnost (Francouzská 76, Praha 2), v neděli 26. 10. ve 20.00.
Ostravská banda na turné
Ostravská banda je volným souborem vzniknuvším z popudu skladatele Petra Kotíka, někdejšího spolupracovníka Johna Cage. Orientuje se na interpretaci soudobé vážné hudby a je dítkem Kotíkem zřízeného festivalu Ostravské dny Nové hudby.
Na svém podzimním turné po pěti evropských městech se soubor dirigovaný Kotíkem a s prvotřídním klavíristou Daanem Vandevallem (který vedle soudobé hudby hrál i v avantgardně rockové formaci Palinckx) kromě Prahy a Ostravy zastaví v Polsku, Holandsku, Německu. Na programu bude Galina Ustwolskaja, Petr Kotík, Morton Feldman, Martin Smolka, Sebastian Claren a Elliott Carter.
Kostel sv. Václava (Kostelní náměstí, Ostrava), v pátek 24. 10. v 19.00.
Divadlo Archa (Na Poříčí , Praha 1), v pondělí 27. 10. ve 20.00.
Více informací na ocnmh.cz.
–pf–
výtvarné umění
Slovenské konceptuální umění
Občanské sdružení NKA Zvolen ve spolupráci se Slovenským institutem v Budapešti připravilo reprezentativní výstavu slovenského konceptu pro maďarskou veřejnost.
Začátek konceptu na Slovensku lze ztotožnit s rokem 1964, kdy jeden z klíčových protagonistů těchto tendencí Július Koller vystavil Pohár čisté vody a v následujícím roce uspořádala trojice dalších umělců – Alexander Mlynárčik, Stano Filko a Zita Kostrová – jakýsi vícevýznamový svátek na způsob sedmi dní stvoření (akce Happsoc I), který byl provokativně stanoven na termín prvního až devátého května (9. 5. státní svátek SR – Osvobození Slovenska od fašismu). Slovenský koncept je z povahy regionu i izolovaného vývoje za železnou oponou specifický. Především na tuto skutečnost poukazuje výstavní koncepce kurátora Dušana Brozmana. Vystavují Milan Adamčik, Peter Bartoš, Ján Budaj, Ľubomír Ďurček, Stanislav Filko, Vladimír Havrilla, Jozef Jankovič, Michal Kern, Július Koller, Juraj Meliš, Alex Mlynárčik, Rudolf Sikora, Dezider Tóth. Projekt je inspirací pro koncepční propagaci českého umění v zahraničí, která stále, bohužel, chybí.
Slovenský institut (Rákocziho ul. 15, Budapešť), do 14. 11.
Současná architektura Varšavy
V Polském institutu v Praze probíhá v rámci letošního Architecture Week výstava Současná architektura Varšavy. Hlavní město Polska, na rozdíl od Prahy, má pohnutou minulost, která se naplno odrazila v hmotové podobě a paměti města.
Předválečné spory o národní identitu – carské Rusko versus Polsko, během druhé světové války takřka úplná destrukce sídla (zničeno 85 % plochy zástavby), totalitní komunistický režim postavil město od nuly – „panoptikum, město dokonalé kontroly“. Ne nadarmo se s novou architekturou Varšavy, vznikající po roce 1989, spojují klíčová slova jako „vymazat“, „přemazat“ nebo „zapomenout“, stejně jako „snaha o zaplnění prázdna“. Architektonická konjuktura je tu proto žádoucí a má výjimečnou dynamiku, srovnatelnou snad pouze se současným Berlínem nebo Moskvou. Projekt založený na fotografické prezentaci lze navštívit v Polském institutu v Praze (Malé náměstí 1, Praha 1) do 2. 11.
Karpíšek v Makráči
Jan Karpíšek (1981), absolvent brněnské FaVU VUT (ateliér malby, prof. M. Mainer), vystavuje v Praze. Autor patří k výrazným umělcům mladší generace brněnského okruhu. Jeho obrazy odrážejí heterogenitu formálních přístupů k neustále se vracejícím, až obsedantním malířským tématům, kterými jsou především plynutí času, stárnutí, ale také erotika či exaltace hraničící se spiritualitou.
V roce 2003 Karpíšek obdržel Cenu děkana za bakalářskou práci, v roce 2005 byl zařazen na Mezinárodní bienále současného umění v Praze, konané ve Veletržním paláci. Kromě vlastních aktivit vystupuje také pod hlavičkou umělecké skupiny Punkwa. Kurátorka Dagmar Šubrtová prezentuje Karpíškův komorní obrazový soubor v legendární Galerii Makráč (Ústav makromolekulární chemie, Heyrovského nám. 2, Praha 6) do 7. 11.
–pev–
televize
Dokumentární klub
Při příležitosti 12. ročníku MFDF v Jihlavě uvede Česká televize dvojici dokumentárních filmů, které si odnesly ocenění v loňském roce. První z nich, 731: Dvojí výklad pekla získal Cenu pro nejlepší světový dokumentární film. Tematicky se vrací do období druhé světové války, kdy v utajení působil útvar japonské císařské armády, který vyvíjel biologické zbraně. Jednotka 731 se tak „postarala“ o kruté experimenty na živých lidech, po nichž zůstaly tisíce mrtvých. Dnes je tato činnost mnohými zpochybňována – a to stálo v základech nápadu režiséra J. T. Honga, který se rozhodl zrelativizování historie zachytit obdobně „nejistým“ způsobem podání. Jeho film se skládá ze dvou částí: v první je historie vyložena z čínského pohledu, ve druhé následuje japonská interpretace. V obou částech Hong používá totožných záběrů, čímž demonstruje (s jistou dávkou ironie) možné zneužití filmového obrazu. Cena pro nejlepší dokumentární film střední a východní Evropy byla v roce 2007 přidělena přemítání ruského režiséra Sergeje Loznici s názvem Družstvo (Artěl). Svým filmem z roku 2007 se poměřuje s dědictvím dokumentárního filmu a zde konkrétně s jedním jeho vzorem, Griersonovými Rybáři. Bílé nebe, sníh, horizont, vítr, černé siluety na ledové pláni, ruští rybáři z malého družstva vytahují sítě a rozrážejí led. Jeden den na Bílém moři. Snímku dominují dlouhé záběry, pomalý pohyb kamery i samotného dění, černobílé obrazy, které neukazují, ale spíše vyjevují.
ČT 2, ve středu 22. 10. ve 23.45.
Cizinec
V miniprofilu Orsona Wellese figuruje i méně známý titul o vyšetřovateli Wilsonovi, který je členem komise pro válečné zločiny. Wilson pátrá po uprchlém nacistovi Franzi Kindlerovi, který se za války podílel na genocidě židovského národa a dosud věří v nacistické ideje. Stopa zavede Wilsona až do poklidného connecticutského městečka Harper. Kindler tu pod falešným jménem Charles Rankin působí jako všemi respektovaný a oblíbený učitel v chlapecké škole. Právě si bere za ženu soudcovu dceru Mary Longstreetovou. Aby se vyhnul vyzrazení, zabije bývalého kolegu Meinikeho, který ho vyhledal. Pátrající Wilson tak přijde o jediného svědka. Hlavním vodítkem je Kindlerova vášeň pro starožitné hodiny… Cizinec je ve srovnání s Občanem Kanem a Skvělými Ambersonovými postaven na přímočarém vyprávění a jasné psychologizaci postav a postupným budováním napětí připomíná styl Alfreda Hitchcocka. Přesto ani tento počin Wellesovi nepřinesl v Hollywoodu větší pozornost kritiků či diváků.
ČT 2, ve čtvrtek 23. 10. ve 23.25.
Trip
Roger Corman, přezdívaný „král béček“, se postaral o rozjezd kariéry nejednoho (později slavného) herce a režiséra. V jeho dramatu z roku 1967 Trip se objevuje Dennis Hopper, Peter Fonda a Peter Bogdanovich. Fonda v něm ztvárnil režiséra televizních reklam, který, když se jeho manželství ocitá v koncích, se rozhodne podniknout cestu do svého nitra. Doprovázet jej bude přítel John (Bruce Dern). Jak název napovídá, film má snahu zprostředkovat halucinogenní stav člověka. Podle scénáře Jacka Nicholsona nahlížíme, co dokáže udělat s lidskou psychikou LSD. Corman si vypomáhá množstvím barev, efektů a dynamickým střihem. Snímek bez děje stojí na hranici experimentu.
Arte, v sobotu 25. 10. v 1.15.
Spider-Man 3
V roce 2002 naskočil Sam Raimi do expresu, který se ani po deseti letech nezastaví (právě se připravuje čtvrté pokračování). Adaptace veleslavného komiksu o pavoučím muži mu v případě prvních dvou dílů přinesla respekt a gigantickou návštěvnost.
V roce 2007 se zrodil v jeho podání i díl třetí a s ním přišly první výrazné výtky a zklamání. Raimi se snažil ještě více vsadit na psychologizaci a melancholičnost a akční sekvence odsunul na pomezí divákova zapomenutí. Postav do mozaiky přibývá a přibývá a snímek pod tíhou jejich traumat klesá na kolena. Avšak souboj Spidermana s písečným mužem dokáže divákovi zlepšit náladu. V hlavních rolích opět Tobey Maguire a Kirsten Dunstová.
HBO, v neděli 26. 10. ve 21.00.
–lg–
rozhlas
Pláč koruny české
Na den výročí vzniku ČSR zařadila rozhlasová dramaturgie zahájení četby z třetího (předposledního) dílu Pamětí literárního historika Václava Černého (1905–1987). „Muž, jenž nebyl mravně tekutý“ zde líčí období mezi roky 1940 a 1945, především svoji válečnou odbojovou činnost, která jej na sklonku války málem stála život. Ve chvíli, kdy vypuklo Pražské povstání, odešel z Pankráce rovnou na zasedání nově ustavené České národní rady a stal se jejím členem – zde pak bylo zaděláno na některé z jeho osobních nevraživostí, ventilovaných i v závěrečném svazku memoárů. Černého historické svědectví není vždy nejspolehlivější, vášnivostí svého stylu, jedinečně intonovaným mužným patosem si nás však pisatel plně získá, i kdybychom jinak měli sebevětší výhrady.
ČRo 3 – Vltava, od úterý 28. 10., vždy v 18.30.
Audience
Nejslavnější z tzv. vaňkovek, přeludný dialog sudy válejícího disidenta a pana sládka, dnes můžeme znát z mnoha různých inscenací. Sotva které z nich se však může podařit vystoupit ze stínu legendárního premiérového nastudování, v němž hlavní role obsadily jejich předobrazy – autor Václav Havel a herec Pavel Landovský (ten byl spíše jednou z více inspirací). Nahrávka z roku 1978, pořízená v domácím studiu Vladimíra Merty, vyšla nedávno na CD péčí vydavatelství Šafrán. Z úplně jiného soudku je Havlova (kvazi)dokumentární hra Zítra to spustíme, líčící úvahy a jednání Aloise Rašína v předvečer založení republiky.
ČRo 3 – Vltava, ve čtvrtek 30. 10. ve 20.00 a v neděli 2. 11. ve 20.05.
Hudba Paula Hindemitha
Skladatel Paul Hindemith (1895–1963), který se ve dvacátých letech etabloval jako čelný představitel německé hudební avantgardy, během následující dekády ustoupil od svého bouřliváctví formálního i dramaturgického a vytvořil několik děl, která patří mezi posluchačsky nejvděčnější (umělecky však zcela nezpochybnitelné) ukázky jakési umírněné moderny. Centrální postavení má symfonie Malíř Mathis (1934), která zpracovává materiál ze stejnojmenné opery, inspirované oltářním obrazem středověkého umělce Matyáše Grünewalda. Kompozice se vyznačuje skvostnými harmonickými přechody a brilantní instrumentací. V polovině padesátých let vznikla (opět „operní“) symfonie Harmonie světa, inspirovaná pro změnu životem a dílem Johannese Keplera, dokonce též přímo jeho novoplatonistickou koncepcí zvučící duše kosmu.
ČRo 4 – D dur, v pondělí 27. 10. a v pátek 31. 10., vždy ve 20.00.
–mc–
jb – Jana Bohutínská / jj – Jan Jílek / lg – Lukáš Gregor / mc – Miloslav Caňko / pa – Petr Andreas / pev – Petr Vaňous / pf – Petr Ferenc