Režie Martin Shardlow, 1983, 6x 35 min.
World Wide Classics 2008
Konečně byla vyslyšena přání fanoušků a první série britcomu Černá zmije vychází na DVD. Pod titulním pseudonymem se skrývá „bídný červ“ Edmund (Rowan Atkinson), zahořklý a křivácký princ, který díl co díl brojí proti svému okolí. Vždyť jde o pud sebezáchovy – Edmunda si totiž jen málokdo všimne (otec si ani nepamatuje jeho jméno), pouze občas se jim hodí do koloběhu vlastních intrik. V rozmezí let 1983–89 vznikal pod patronátem BBC seriál sledující ságu dynastie Black Adder v průběhu několika staletí. První část je ukotvena v temném středověku, 1485–98, dotýká se jeho průvodních jevů, jako byl mor, hon na čarodějnice, ale také pikantností kolem kněžského řádu. Atkinsonovi poloha ukřivděného princátka dokonale sedí, a místo aby z ní vytvořil sympatického hrdinu, sarkasticky jej modeluje do bezcharakterního egocentristy. Seriálem prostupuje mnohdy absurdní humor, neštítící se bourat tabu. Atkinsonův hrdina v průběhu všech sérií nabývá na inteligenci, o to více se ale propadá na společenském žebříčku. Nikdy se však nevzdá své povahy a nikdy jej také neopustí jeho věrný společník Baldrick. Pod scénářem je podepsán Atkinsonův režisér Richard Curtis. Kvalita obrazu je, jako i v případě jiných britcomů vydaných WWC dobrá. Bonusy na disku ale budete hledat marně.
Lukáš Gregor
O život
Režie Milan Šteindler, 2007, 85 min.
Hollywood Classic Entertainment 2008
Spolupráce Milana Šteindlera jako režiséra a Haliny Pawlovské v roli scenáristky začala úspěchem (Vrať se do hrobu, 1990), pokračovala průměrem (Díky za každé nové ráno, 1994) a doufejme, že skončí filmem O život, který nelze označit jinak než jako naprostý šmejd. Vzhledem k tématu (nechtěné početí) se nabízí srovnání se snímkem Juno. Zatímco Juno se pokouší používat neotřelé postupy a využívá skvěle padnoucí hudbu současných indie skupin i hitmakerů let sedmdesátých, povedl se filmu O život opak. Nabízí zaběhnutá klišé a pokulhává hluboko pod hladinou vyprázdněného hlavního proudu. Filmu nepomohlo ani angažování slušných herců (Kotek, Nvotová, Klepl nebo Nebřenský), pro které je vystupování v tomto snímku spíš z ostudy kabát. Šteindler si pochvaluje moderní technologie, které využil (naklíčované pozadí), a divák si při jízdě jednoho herce na spermii směrem k vajíčku jen pomyslí, zda to šlo udělat hůř. Snímek tak skončil jako komedie bez komediálních prvků, utopil se v bažinách trapnosti, podobně jako se to málem povedlo jedné z postav při útěku s připoutaným ústředním topením. Tento film vám nebude usilovat o život, ale když mu neodoláte, dokáže vás připravit o půl druhé hodiny času a možná do vás zasadí další semínko pochybností o kvalitách současné české kinematografie.
Jiří G. Růžička
Tristana
Režie Luis Buñuel, 1970, 95 min.
Levné knihy 2008
Tři roky po angažmá Catherine Deneuvové do snímku Kráska dne (1967) obsadil Luis Buňuel tuto herečku i do hlavní role filmu Tristana, kde vytvořila další z galerie jeho postav chladných a netečných žen. Jde o příběh mladé a naivní novicky, kterou z cesty k vysněným ideálům svede její poručník, samolibý stárnoucí svůdník Don Lope (tradiční part pro Fernando Reye), a učiní z ní (nevědomky?) chladnou a nemilosrdnou ženu. Lopeho egoismus se nakonec obrací proti němu samotnému, což lze chápat i jako moralitu, na kterou je ale Buňuelovo dílo jinak skoupé. Autor se ani v tomto filmu nevzdal svých tradičních satirických útoků na téma církve, falešné morálky a státní moci, film je ale oproti jeho předchozím dílům více posunut do psychologické roviny. I přesto ovšem při jeho sledování občas vytane v divákově mysli pocit, že „tohle už někde viděl“, dojem, že v této variaci na dané téma se tvůrce trošku točí v kruhu svých předchozích snímků. Obraz českého DVD je průměrné kvality, sice v letterboxovém přepisu, ale sledování filmu není rušeno žádnými výraznými vadami.
Petr Gajdošík
Ephel Duath
Pain Remixes the Know
Earache 2007
Italští Ephel Duath patří k čelným představitelům soudobé metalové moderny. Překrucují a boří písňovou strukturu, na syrové základy roubují šlahouny odlišných hudebních stylů, a vše završují řadou rytmických polomů. Recenzované CD není očekávanou studiovou novinkou, ale remixovou úpravou předchozího alba Pain Necessary To Know (2005). Nejde o první výlet projektu tímto směrem: reedici debutového alba Phormula rozšiřují bonusy, ve kterých se elektronické rytmy prohánějí nad syrovými kytarami. Podobu novinky měl na starosti Eraldo Bernocchi, dnes pozapomenutá legenda, jejíž alba Welcome (pod hlavičkou projektu SIMM) nebo Total Station patří k tomu nejlepšímu, co se v žánru temných (řekněme trip-hopových) beatů urodilo. Toto album řadu vrcholných nahrávek rozšiřuje. S komplikovanými originály se Bernocchi vypořádal na výbornou. Ze skladeb zbyla tu ohlodaná rytmická kostra, tu náhodně sesbírané a zpřeházené zvukové končetiny. Přesto za každým tónem cítíte náladu i sofistikovanou prokomponovanost předloh. A stále přitom posloucháte Bernocchiho album. Rytmická neposlušnost Ephel Duath našla odraz v rozlámaných rytmech, atmosféra jejich alb pak prostupuje pomalejšími pasážemi, kterým dominují smyčky s kytarami nebo vokálem, podbíjené strojovými, hypnotickými beaty. Především pak CD dává najevo, že oba nesourodé žánry k sobě mají blíže, než by se na první pohled mohlo zdát.
Petr Frinta
Karol Mikloš
The Past Of The Future
Dreadred/Starcastic 2008
Karol Mikloš je považován ze talent slovenské nezávislé scény. Jeho třetí album potvrzuje vyzrálost i schopnost skládat podmanivé písničky, současně ale nemilosrdně odhaluje, že Mikloš tkví v minulosti. Jeho inspirace Morrisseyem se nedá zastřít, bohužel se ale neprojevuje jen ve zpěvu, kde by to nevadilo, ale i v tvorbě. Deska je další reinkarnací britských kytarovek osmdesátých let, nostalgie The Smith se mísí s temnotou The Cure a atmosférou U2, aniž by se však výsledek přibližoval kvalitám originálů. Z podobných zdrojů čerpá i jedna z nejpopulárnějších britských kapel dneška, Coldplay, ale ta je přece jen o něco méně poplatná svým vzorům. Úvodní On Fire působí díky výraznějšímu zastoupení elektroniky alespoň dráždivě a zvuk umocňuje hymnický waynehusseyovský projev. Propad začíná u druhé skladby You Never Listen, zvukové efekty ji nezachrání, protože stojí na banálním beglajtu španělky. V dalších skladbách ustupuje do pozadí i snaha o zvukové experimentátorství a nastupuje šeď omletých schémat unylých kytarovek s vemlouvavým hlasem zpěváka. Get A Little Wild alespoň malinko pozvedá trubka. Mikloš sice má naposloucháno, skončil však v 80. letech, a tak jej zřejmě minuli i Radiohead, kteří naznačili, jak se vymanit z bludného kruhu. Pokud někdo jede v ostrovních kytarovkách osmdesátých let, nemusí být zklamán. Je to však trochu málo a 37 minut se jeví až příliš dlouhých.
Alex Švamberk
Ladislav Moše Blum
Zapomenutý hlas pražské Jeruzalémské synagogy
Židovské muzeum v Praze 2008
Dvojcédéčko kantoriálních skladeb a výběru ze svátečních liturgií kantora pražské Jeruzalémské synagogy je hned několikerým, zcela mimořádným objevem. Nahrávky pořízené tajně autorem na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let minulého století, které získala výzkumnice Veronika Seidlová od manželky zesnulého kantora, přinášejí překvapení nejen pro hudební laiky, ale i odborníky či znalce židovské tradice. Soubor, doprovozený obsáhlým českým, anglickým a hebrejským bookletem, zachycuje jakoby falzetem přednášené skladby doprovázené varhanami, v nichž se pozoruhodným způsobem mísí různé prvky východoaškenázské ortodoxní i reformní tradice s přednesem inspirovaným italským belcantem. Zaslechneme tu ozvuky gregoriánských chorálů, arabských vlivů či tureckých makámů. Druhé z CD navíc přináší i záznam modliteb účastníků bohoslužeb a jejich sborový zpěv. Stává se tak i zcela mimořádným dokumentem povahy a podoby náboženského života židovské komunity v komunistickém Československu.
Filip Pospíšil