Proti bourání

S Norbertem Rheinlanderem o občanských protestech

V nedalekém Berlíně jsou všechny zásadní plány na proměnu města předmětem intenzivní veřejné debaty. Jak se zde daří prosazovat hlas veřejnosti, vysvětluje berlínský architekt a aktivista.

Jak se vám podařilo zapojit veřejnost do územního plánování v Berlíně?

V Berlíně má účast veřejnosti na územím plánování třicetiletou tradici, obyvatele zajímají zejména dopravní témata. Vždy, když se plánují nové silnice a dálnice anebo se rozšiřují ty stávající, když jde o zřízení parkovacích míst, cyklostezek nebo pěší dopravu, účastní se aktivně těchto diskusí kolem padesáti občanských iniciativ. Při stavbě nových dopravních tahů se často počítá s demolicí starých budov. Tyto budovy jsou však součástí historie našeho města a také identity jeho obyvatel, a proto je přirozené, že proti jejich bourání obyvatelé protestují a na jejich stranu se přidávají i mnozí architekti. Námitky veřejnosti se také mnohdy týkají kácení stromů. Organizují se veřejné diskuse, všechny informace o plánovaných stavbách jsou postoupeny tisku i televizi, distribuují se letáky, píší se dopisy politikům a konají se veřejné happeningy v ulicích, někdy se dokonce pořádají protestní shromáždění. Občanské skupiny se organizují samy – každá je jiná, a proto také každá využívá jiných prostředků.

 

Kterých konkrétních projektů se účastníte vy?

Už od roku 1999 jsem zapojen do plánování parku na místě bývalého železničního nádraží Gleisdreieck. Musím říct, že k plné účasti veřejnosti na plánování vedla dlouhá cesta. Na začátku jsme se věnovali pouze rozšíření parku, pak jsme byli přizváni k formulaci obecných cílů plánování, snažili jsme se být při přípravě podmínek veřejné soutěže a poté ve výběrové komisi. Až teď se účastníme i samotného plánování. Snažíme se o to, aby byl park co nejrozsáhlejší a zároveň respektoval a zachoval vzácné druhy rostlin, které na tomto místě rostou. V budoucnu by se o park měli starat sousedé z jeho okolí, měl by jim poskytovat pracovní příležitosti při správě a údržbě. Odhaduji, že celkový proces plánování parku se potáhne ještě nejméně pět let, zatím se však už některé jeho části realizují.

 

Kdy začalo město Berlín komunikovat s občany o plánování města?

Stalo se tak poprvé při přípravě územního plánu tehdejšího Západního Berlína v roce 1984. Tento plán se projednával přes tři roky, a po pádu berlínské zdi byl rozšířen i na oblast východního Berlína. V roce 1997 byl projednáván nový plán pro oblast vnitřního města. Zároveň neustále probíhá projednávání změn k územnímu plánu. Návrh změny musí být oznámen v tisku – takováto informace obsahuje místo, kde se občané mohou seznámit s podklady, a termín, do kterého mohou podávat své připomínky. Berlínské zastupitelstvo rozhodlo, že toto oznámení musí proběhnout dvakrát: jednou v dostatečném předstihu před samotným projednáváním návrhu, aby měli lidé čas seznámit se s materiály, a pak samozřejmě tehdy, kdy je už konkrétní proces zahájen. Když lidé se záměrem nesouhlasí a podaří se jim dát dohromady větší skupinu a přilákat média, mají šanci na úspěch.

 

Jak se občanským skupinám daří zaujmout pozornost médií?

Když se nějakého procesu účastní veřejnost, může svůj názor nejlépe prezentovat v internetových nebo televizních diskusích. Pokud jsou občané dotazováni na to, co si o konkrétních plánech mysli, své názory řeknou, ale úředníci a politici je mnohdy neslyší nebo nerespektují. Některé nové investiční záměry velkého rozsahu, jako jsou letiště, dálnice, nádraží, se setkávají se silným veřejným nesouhlasem. V Berlíně se kolem takového velkého záměru ihned rozběhnou petiční akce, při kterých je někdy nasbíráno i více než 100 000 podpisů. Tyto, významem nebo rozsahem obrovské záměry samozřejmě přilákají i média. Obdobně je to i u témat týkajících se centra Berlína, které vždy budou atraktivnější než jakékoliv záměry v okrajových čtvrtích. U některých centrálních změn proto veřejná správa přistoupila i na nové formy zapojování veřejnosti: zadala požadavek na vypracování více alternativních řešení a zorganizovala veřejné diskuse o navržených variantách či pracovní setkání k objasnění konkrétního záměru.

 

Skutečně spolupráce mezi úřady a veřejností funguje?

Stále se setkáváme s tím, že se veřejná správa občanů na jejich názor nezeptá, a oni proto s novými silnicemi nebo demolicemi nesouhlasí už z principu. Pokud by s nimi ale politici a úředníci intenzivně komunikovali od počátku, mnozí z nich by se s plány podrobně seznámili a přijali je za své. Dobrým příkladem z praxe mohou být někteří berlínští radní, kteří se snaží využít k dosažení optimálního výsledku i pěti nebo šesti pracovních technik – dotazují se různých skupin obyvatel, domácností, turistů, organizují workshopy a veřejné diskuse, vyhlásí urbanistickou soutěž a konzultují její výsledky s veřejností, přizvou zástupce místních občanů na jednání veřejné správy s urbanisty atd. Příkladem uplatnění těchto postupů bylo plánovaní nového parku na Postupimském náměstí.

 

Jakým způsobem samospráva Berlína s výsledky těchto procesů nakládá? Spolupracujete přímo s politiky a městskými úředníky?

Jestliže veřejnost sama předloží nějakou iniciativu a je pod ní podepsán dostatečný počet občanů, veřejná správa s ní musí pracovat. Pokud se iniciativa týká pouze některé berlínské čtvrti, pro první krok je zapotřebí sesbírat 5000 podpisů, pro druhý 20 000 a pro třetí pak podpisy minimálně patnácti procent všech dospělých obyvatel Berlína, což je kolem 350 000 lidí. U otázek celoměstského charakteru se minimální počty zastánců iniciativy zvyšují na 20 000, 170 000, respektive 500 000 podpisů.

 

V jakých společných iniciativách se angažujete vy sám?

Já osobně se od roku 1995 snažím intenzivně komunikovat se samosprávou a politiky o otázkách, které jsou důležité pro budoucnost Berlína v procesu zvaném místní agenda 21. Na počátku se v něm angažovaly všechny zájmové skupiny: úředníci i politici, občané, dokonce i podnikatelé a developeři. Ti však z pracovní skupiny vystoupili jako první, právě v momentu, kdy se diskuse stočila ke konkrétním tématům. Dlouhou dobu pak v pracovní skupině působilo jen pár úředníků a angažovaných odborníků. Když se jim podařilo dosáhnout shody kolem klíčových úkolů pro budoucnost, bylo jim ze strany samosprávy vytýkáno, že ji k procesu plánování nepřizvali. Obnovená pracovní skupina pak zahájila další, rok trvající jednání, z něhož vzešel konečný, čtyřiašedesátistránkový dokument, který byl předložen zastupitelstvu Berlína ke schválení. Většina ze zastupitelů se s ním ale neztotožnila a připravila obdobný dokument, psaný „vlastním“ jazykem. Ten byl pak většinově schválen. Nyní se tedy snažíme, aby samospráva plnila alespoň v něm navržené cíle a z dokumentu se nestal pouhý cár papíru.

 

Je vůbec užitečné snažit se zapojit veřejnost do nějakého procesu i přes viditelnou nechuť ze strany veřejné správy? Někdo může namítat, že je taková snaha kontraproduktivní – lidé investují svůj čas a energii do něčeho, co velmi pravděpodobně na situaci nic nezmění. Co byste v tomto případě navrhoval vy?

Veřejně vyjádřená nechuť a odmítání je součást demokracie. Média potřebují protichůdné názory, čtenáři i posluchači potřebují mít k dispozici více postojů. Politici i úředníci prezentují pouze jeden z nich, který ale samozřejmě nemusí být vždy ten nejlepší. Alternativní návrhy řešení mohou být užitečné už tím, že podnítí další diskuse. Každopádně jsem zastáncem toho, aby názory veřejnosti vždy zazněly, ať už přímo v rámci procesů plánování veřejné správy nebo jako samostatná občanská iniciativa.

Norbert Rheinlaender (1948), liberální architekt, který se již déle než 35 let účastní občanských iniciativ. Věnuje se dopravnímu a územnímu plánování, konkrétně navrhuje řešení pro pěší a cyklisty, podporuje hromadnou dopravu a městskou zeleň. Od roku 1995 je členem týmu pro místní agendu 21 v Berlíně. V posledních letech se zabývá aktivitami kolem návrhu dálnice přes centrum Berlína, která měla vést kolem historické budovy německého spolkového parlamentu; realizaci tohoto projektu se podařilo zabránit. Momentálně vede iniciativu, která na místě bývalého železničního nádraží navrhuje rozsáhlý park.