Režie Vladimír Michálek, 2007, 110 min.
MagicBox 2008
Michálek se již poněkolikáté chopil literární látky. Po Demlovi (Zapomenuté světlo) a Topolovi (Anděl Exit) přišel na řadu Emil Hakl. Jeho „procházková próza“ (Hakl tu zachytil svou procházku s otcem a to, co si na ní vyprávěli – i když s autorskou licencí) však ve své původní podobě připadala filmařům příliš bezcílná, a tak si vytvořili ještě jeden paralelní děj, který by měl skládačce z procházky, při níž vedle vzpomínek přijdou na řadu i hospodské historky, dodat dynamiku. Tedy měl by. Bohužel je tak špatně vymyšlený a navíc lehko předvídatelný, že celku spíše ubližuje. Mariana Kroftová, která tu hraje jednu z osudových žen, pak sice je krásná, ale hraní jí příliš nejde – její líbezné úsměvy a civilní dikce občas nejsou na místě. Michálkovi nelze upřít jeho filmařské schopnosti – obrazy z obou dějišť se dynamicky střídají, aniž by to působilo nepřirozeně, hudební doprovod je uměřený, dokonce vybral i slušné herce, jako je David Novotný, Josef Somr nebo Jiří Lábus (výjimkou je snad jen Kroftová). Jenže celek příliš nedrží pohromadě a vlastně se tu ani nic zásadnějšího nedovíme: děti se podobají rodičům, stejně jako se rodiče podobají dětem. Nejde o průšvih roku, ale tento snímek bychom klidně mohli zařadit do škatulky „vidět netřeba“. Doplňující film o filmu pak vcelku vtipně rozšiřuje klasický formát plný vzájemných pochval o názor rodičů či dětí na tvůrce filmu a herce.
Jiří G. Růžička
Po zkoušce / Efter repetitionen
Režie Ingmar Bergman, 1984, 70 min.
Levné knihy 2008
Bergman se po opusu Fanny a Alexandr (1982) sice vzdal dalších režijních projektů na poli celovečerního filmu, podržel si ale možnost tvorby pro televizi. Televizní formát mu, zdá se, vyhovoval: svou sevřeností a vazbou na ateliérové prostředí připomíná práci v divadle, kterou Bergman miloval, a přitom si zachovává prvky filmové dramaturgie, pracující se střihem. Komorní drama Po zkoušce z roku 1984 je krásným příkladem toho, jak se mu na televizním poli dařilo tyto prvky skloubit. Prostý motiv se rozvíjí na prázdné divadelní scéně, kde stárnoucí režisér rozmlouvá s mladou herečkou o divadle, její roli a posléze i o životě. Postupně se mu vybavují okamžiky z osobního života, ležící zasuté, ale nevyřešené někde v jeho nitru. Takto napsána vypadá zápletka nicotně, při sledování ale diváka ohromí Bergmanovou precizní znalostí lidské psychologie a vynikajícími hereckými výkony (Erland Josephson, Ingrid Thulin, Lena Olin). Společnost Levné knihy však vydala disk v nepříliš dobrém technickém provedení, obraz je neostrý a především: originální formát 1.33:1 je nepochopitelně oříznut u horního i dolního okraje, takže např. v řadě záběrů chybí hercům horní části hlavy.
Petr Gajdošík
Chytrák a dva společníci / Un genio, due compari, un pollo
Režie Damiano Damiani, 1975, 118 min.
Vapet Production 2008
Snímek představuje, vedle filmu Mé jméno je Nikdo, druhý spaghetti-western, na němž se producentsky podílel Sergio Leone a režíroval v něm úvodní scénu. Režii tentokrát svěřil Damianovi Damianimu, který v oblasti tohoto žánru proslul politicky laděným snímkem z mexické revoluce Kulka pro generála. Bystrý a šprýmařský pistolník zvaný Joe Díky pátrá společně se svými společníky i protivníky po indiánském pokladu. Film se opět natáčel v autentických lokacích USA v Monument Valley a řadou gagů odkazuje na éru němých grotesek. Zároveň představuje parodii na spaghetti-westerny obecně, zejména na postavu muže z neznáma, kterou zde v karikaturistické interpretaci ztělesňuje Terence Hill. Oproti filmu s komickým hrdinou jménem Nikdo zde dochází k mírnému posunu v pojetí humoru. Záměrně se blíží více k vulgarismu v mluvě a jednání – charakteristickému rysu italské lidové komedie. Závěrečnou scénu, kdy se objevují indiáni vnějškově stylizovaní do podoby revolucionářů (nábojové pásy přes hruď, klobouky, nefolklórní tmavé kostýmy) lze z pohledu levicově angažovaného filmaře Damianiho chápat jako přímý odkaz na Kulku pro generála. DVD neobsahuje původní italské, ale anglické znění s vypínatelnými českými titulky. Bonusové materiály nenabízí disk žádné.
Jan Švábenický
Neil Landstrumm
Lord for Ł39
Planet Mu / Maximum Underground 2008
Vydavatelství Planet Mu se podařilo přežít ještě z diluviálních časů „té první“ taneční scény: rave, trance & dance, breakbeaty. Přežití se mu vyplatilo: britský label Mika Paradinase se stal mostem k dnešní dubstepové scéně, která i personálně (včetně superhvězdy Buriala) navazuje na staré beaty a atmosféru intenzivního, pro mě vždycky trochu bezhlavého a sebezničujícího klubového tlukotu. Mezi občerstvené veterány patří i Neil Landstrumm, který začínal v roce 1994. Landstrummovy tracky jsou hodně vrstevnaté, přičemž různé vrstvy = různé žánry. Je tu temná trip/dub atmosféra z temnějších koutů klubu, ale pořád tu taky cvakají a syčí rychlé pulsy. Tuším, že na různé ty styly se v minulosti lepily různé society: takže vetkávat do sebe vliv primátského techna, idyličtějšího dancehallu, amfetaminového raveu, elektronických dat nebo importovaného syrového crunku je jako posbírat různé postavy z historie, které se v reálu nepotkaly. Nejvíc na té hudbě znervózňuje dvojakost: pěkně aerodynamická krajina, v níž někoho fackují. Zapamatujme si ještě jméno Mary Anne Hobbs: na BBC Radio 1 vysílá experimentální beaty a patří k vlivným ambasadorům čerstvé dirty subkultury. Její letošní Evangeline (Planet Mu) je mezi dubstep/grime kompilacemi jedním z nejlepších rozcestníků.
Pavel Klusák
Ektor & Enemy
Airon Mejdan
Mej Dej 2008
České hiphopové scéně chybí nová krev. Počiny hodné pozornosti vydávají stále stejní interpreti. Výjimkou je debut rapera Ektora, jenž se spojil s pražským producentem Enemym (jeho beaty se v posledním roce objevily třeba na sólové desce Wladimira 518 a poslední desce Pio Squad). O tom, že Enemy umí, už asi pochybuje jen málokdo a produkce na desce Airon Mejdan to jen potvrzuje, stejně jako skutečnost, že Enemy je nejsilnější v pozici hitmakera, který se nebojí ani vyloženě diskotékových rytmů. Airon Mejdan je tedy na první pohled vyvážený a kvalitní počin. Skvělé beaty, dobrý zvuk a kupodivu i na poměry české scény originální flow, spolu s umně vystavenými rýmy, které jsou ale bohužel úplně o ničem. Má to ucházející formu, ale chybí tomu obsah a sdělení, které se tak zoufale nedostává většině českých raperů. Ektor tedy překvapuje vyzrálým rapem, hlasovou dispozicí i skládáním slov do rýmů, ale jako by nevěděl, co chce vlastně říci, anebo věděl, že nemá co, a tak se drží témat, jako jsou ženy (všechny ho chtějí a on je též), vlastní výjimečnosti (méně originální téma v hip hopu zřejmě není) a klasických battletracků. Nový hlas na české rapové scéně tak v zřejmě obsahově nejzajímavější skladbě Vidim to jako včera odhalil sám sebe ve větě „Já sem nepsal text, text napsal mně“ a my se můžeme jen těšit, že přijde chvíle, kdy bude náplň textů určovat Ektor sám a s rozmyslem.
Lukáš Rychetský