Sklo

Mladík na soutoku

Obklíčen skleněnou stěnou

na soutoku stále vyhlíží šťastně,

mává ti

čapkou plnou vlasů.

Mlčí dítě, ani neštěkne,

ani si zvesela nezarachotí v kostech;

kolíbka, hnízdo i

zahrady s koženými plody

jsou plné různých hodovníků.

Železné nástroje čehosi

moc pěkného a nevinného

se zařezávají do jeho nočních košil,

neřekli mu to,

teď cítí vítr na tváři – je rád tím živočichem.

Civí. Mává.

Socha

Socha mladého boha v krajině

mezi rybami a ptáky, mraky a hlínou,

mezi dravci a drásanými hrdly,

vším, co bylo zbarveno, obtíženo,

vydáno poslušnosti a vzdoru.

Je tolik atletický,

kámen obrušován nárazy dostředivých proudů,

nejprve v podobě dokonalého muže, nyní androgynem;

krajina se vzpírá uchvatitelskému dění,

a tím se stále více stává

jeho zmnoženým obrazem.

Dům I.

Rozbité okno samo nekrvácí,

leč jiné zraňuje svými střepy

a děsí obyvatele dírou do noci.

Schnoucí větve vrůstají do pokoje,

bez studu uvnitř pelichá

dříve váhavý pták,

motýl mizí v nevymetených koutech,

změněný v pár šedých šupin,

mech znaven zatmívá se

a vyprahlý břečťan klesá ze zdí.

Všechny tyto hosty

dovnitř vsál

magnetismus nábytku.

Kéž by byla zůstala skleněná tabule nedotknuta.

Mladík III.

Nevzpomínám, minulé nenastalo,

neplánuji, budoucí nezrodí se,

udiven krásou

žen, stromů a květin,

vznešeností slunce a větru,

přesvědčivostí bouřek a ticha,

jen tak se navracím,

jen tak vznikám,

pyšný jak děvka,

vrah – poctivec.

Milenci

Křehcí jak sklenky na stole slepce,

podlaha pokryta střepy

až ke kotníkům toho

neopatrného boha

− jeho bosé nohy jsou pořezány,

obličej zkřiven bolestí.

Mladík cítí zvláštní nevolnost,

má-li se chvět.

Je ještě prokletý.

Dívka jak rákosí vyrůstá z kalných vod.

Nastal čas

a milenci se stávají milenci,

tak jako dosud nikdy nikdo nikým,

těla se mění v emoci, tma

se vzepjala jako kůň a vrátila se do zřídel.

Výbuch na druhé straně oken,

sklenice cinkají.

Podzim

Nechtěně podrážkou drtíš

jablka schovaná v trávě.

V tvém pohledu samotáře

je znát strach ze sladkobolné změti

a z milenců mezi tvými

přáteli. Oblaka, stromy, poloplaná réva,

rybník a zdi blízké chatrče,

v níž spíte srolováni jak staré koberce na půdě,

proměnlivý dým podzimního ptactva

přestávají rozeznávat lidské tělo

od postupujícího stmívání. Milenci

se rozpadají − soustředěni na toužně rozplakané

špekáčky. Ohniště hoří

a z vyděšených stromů padají jablka

se zvuky připomínajícími

nesmělé dunění

bubínků nižšího božstva.

Milenci přemlouvají vítr.

Úspěšně, zdá se; ale každý sám

za sebe.

Mráz

Všechny věci tohoto světa jsou ze skla

a já se už bojím mluvit moc nahlas. Obhlížím

praskliny, obdivuji jejich

vlásečnou jemnost. Dosud se nezvětšují

postupující námrazou.

Mladík V.

(slavnost dušiček)

Tmy ho obestírají,

nikdy neobestřou.

Rozsvícené louče zapíchnuté

do vlhké podzimní půdy parku

osvětlují fragmenty tváří.

Mezi zkřehlými lidmi se proplétají

i mlčenliví bozi. Všichni ze tmy,

přesto se na nich zachytil jas

jako nevyžádaný dar.

Mlha pronikla do ulic:

mléčné sklo v reklamní výloze světa.

Bílé pláště mrtvých ho obestírají,

nikdy neobestřou.

Rusovlasá milost ho obestírá,

nikdy neobestře.

Mladík si utírá vlhký nos do tmavého

rukávu s hvězdami námrazy.

Dům II.

Za ztemnělými okny

námraza postupuje.

Skleněná krusta.

V domě se objevili poslední

exulanti. Beruška v koupelně,

krovky jí slepilo mýdlo.

Dere se do očí.

Veliká masařka poletuje

v pokoji, spletena světlem

lampy, a pak mi šplhá po peřinách.

Dusí se – a ten hlad!

Můj dech

kapalní na stěnách

a mění se v jedovatou pryskyřici.

Teplo ano, bezpečí ne!

Gnostikova promluva k mladíkovi

Podzimní stíny cikánsky obhroubly.

Ty rovněž. Cítím z tebe chlast a okouzlení;

vždy se ti líbily barevné listy,

řeka v mlhách; v tmě neznatelné ženy,

prorostlé kořeny někdejších mužů;

a tak zamilovaně hledíš

z okna ohnivého autobusu,

šlehaného večerem;

ale co když ten jemný dojem krásy

je mnohem starší než svět,

kterým se znaveně prodíráš,

co když vidíš jen krajinu za hladinou skla

přes odraz v okně autobusu,

přes odraz vězně?

Mladík:

Mladíci mají rádi tato zrcadla.