Co se stane s periodikem, když přejde na barevnou variantu – a obsah se příliš nezmění?
Na začátku loňského roku prošly Divadelní noviny, čtrnáctideník vycházející již patnáct let a hlásící se k odkazu stejnojmenného, normalizátory zlikvidovaného odborného periodika ze šedesátých let, radikální proměnou. Nikoli však obsahovou – ta zůstává po celou dobu vzácně konzistentní – ale vizuální. Šéfredaktor Jan Kolář tento krok vysvětluje tím, že stánky jsou plné barevných tiskovin a dosud černobílé noviny by se tak mohly v této záplavě ztratit. S trochou cynické nadsázky lze říct, že přesně k tomu může jednoduše dojít: nová image je tak snadno zaměnitelná, že noviny musí čtenář mezi opravdovým bulvárem velmi těžko hledat.
Daň době?
Už před dvěma lety se proměnila titulní strana DN použitím nenápadných, ale efektních barevných filtrů na fotografiích umělců z ústředního rozhovoru čísla. Nestrojené snímky Viktora Kronbauera byly často až uměleckými portréty (například vrásčitá tvář herce Radka Brzobohatého na šedivém podkladu v č. 4/2006 nebo téměř mysticky působící herečka Lucie Štěpánková, vystupující z černé v č. 2/2006). Nynější celobarevné fotografie (opět Kronbauerovy) na titulní straně však ztratily na citlivosti, barva zcivilněla ve prospěch novinové každodennosti. Vedle dominantního snímku zůstal i obdélník s upoutávkami na obsah daného čísla, nyní doplněný malou fotografií v rámečku nebo jejím výřezem. Zdárně vyříznout snímek se ale grafikům moc nedaří. Tu aktérovi avizovaného čtení chybí kus hlavy, někde naopak část z použitého obrázku přebývá. Naprosto jednoznačnou známkou grafické bezradnosti jsou „výřezky“ umístěné nad rámeček s obsahem: coby hlavní lákadlo se zde tyčí vystřižené hlavičky osobností, jako je Geraldina Chaplinová, Boris Rösner či Klaus Maria Brandauer – asi aby vyprosily přízeň návštěvníků novinových stánků. A proč si redakce vybrala k původnímu (?!) dvoustránkovému rozhovoru s Dustinem Hoffmanem (č. 8/2007) fotku, na níž herec míří (předpokládám původně na filmového diváka, nyní ale na chudáka čtenáře) pistolí? Neuráží snad typického čtenáře periodika o divadle tisíckrát omílaná, sedmnáct let stará fotografie ze slaďáku Pretty Woman, propagující rozhovor s hercem Richardem Gerem (č. 6/2007)? A lze takovou fotkou vůbec nalákat nového čtenáře?
Grafici Ivo Purš a Martin Stejskal pracují pro noviny dlouho, proto o příčinách jednotlivých, ovšem zjevných chyb nového vizuálu (nesourodost různých linek, např. podtržítko odkazu na internetové stránky je u některých vydání taženo za odkaz, někdy končí už pod jeho posledním znakem; stejně tak poletují někdy doprava, jindy na druhou stranu i další podkladové obdélníky pod datumek vydání) lze spekulovat jen s velkou dávkou fantazie.
Na jedno použití
Obecně čtrnáctideník „pro divadelníky a jejich diváky“ asi nejvíce slouží jejich praktickým potřebám, čtenář si prostřednictvím komentovaných zpráv udělá slušný obrázek o tom, co se v divadle děje, dostane se mu podrobných a praktických informací s komentářem o kulturním dění s divadlem souvisejícím. Do stejné kategorie spadá i nová rubrika Jak to vidím. Známé osobnosti zde v krátkém komentáři sdělují své umělecké zážitky z poslední doby. Jak se ale z této rubriky dostal spisovatel Jaroslav Rudiš na cennou poslední stranu, vyhrazenou paměti divadelníků 20. století Paměti, deníky, záznamy, nechápu. Ve srovnání s hutnými vzpomínkami na časopis Host do domu Milana Uhdeho (č. 6–14/2006) jsou Rudišovy fragmenty deníku mladého muže ve velkoměstě – Vezmi si kecky a vypadni (č. 14–22/2007) – nepatřičné. Za všechny Rudišovy „hlášky“, které se snaží naladit na vlnu všeobecného vkusu věčně mladých, stačí krátká ukázka: „Každé evropské město má svoje kecky. Londýn nike. Barcelona pumy. Berlín adidasky. Praha conversky… atd.“ (Tuto úvahu ostatně autor prezentuje i ve svém novém románu.) Poslední strana je cool asi tak jako ta titulní. Ach jo!
Jistou nespokojenost s kvalitou hlavní náplně DN, totiž s recenzemi a kritikami, které zaplňují víc než polovinu všech tiskových stran, vyjádřila už před lety v Kritické příloze Revolver Revue Marta Ljubková (č. 15/1999), která tehdy od divadelních kritik specificky zaměřené tiskoviny vyžadovala delší životnost, než mají recenze běžných deníků. DN dosud tento oprávněný požadavek spíše ignorují (parametry důkladného rozboru splňují např. články o událostech sezony: Rock’n‘Rollu nebo Dobře placené procházce) a dál aktuálně referují o většině českých premiér. Ani rubrice Kritika se nevyhnuly „civilizační proměny“, jak ony bulvarizující tendence doby trefně nazval Jan Kolář, a v DN se objevují poslední trendy společenských časopisů, totiž krátké sloupky, minirecenze. Tak se v některém čísle stane, že nejzajímavější reflexe současného divadla píší spisovatelé Alexandra Berková nebo Miloš Urban.
Místo v DN schází i pro protichůdné názory na sporné divadelní projekty – s výjimkou Kritického žebříčku, v němž několik recenzentů oceňuje inscenace černými puntíky. Boje o umělecké dílo, jež leckdy upozorňují na zrození něčeho nového, se už tedy, jako tomu bylo na stránkách časopisů například v 60. letech, moc nekonají. Přesto si myslím, že diskuse a polemičnost, popřípadě jasně vyhraněný názor by neměly v odborných časopisech chybět. K tomu už je přece jen malý krok od dalších „stručných“ rubrik U vytržení a Bez lítosti. Zde jsou vybrané inscenace několika řádky pohaněny, resp. pochváleny, ale často jde o výběr inscenací ne nezáživných či (řemeslně) špatně udělaných: jen namátkou se zde ocitly např. Nebeského Humanisti v Komedii (č. 4/2007) nebo bývalé inscenace tandemu Zielensky a Svoboda v Rokoku (č. 6/2005). Patrně svou originalitou iritují natolik, že leckdy redaktorům nestojí za další zamyšlení.
Sázka o čtenáře
U kritik v DN často postrádám přesah, pojmenování tématu, dobrání se obecnější tendence. Například generačně nejmladší člen redakce Vladimír Mikulka konzervativně odmítá ve svém článku v č. 16/2007 analyzovat, proč v slovenské „multikulti“ inscenaci Ivanova vystupují figuríny (třeba se zrcadlem místo obličeje), a práci si ulehčuje ve stylu zkušených bardů kritiky s ironicky míněným přiznáním: „Možná teď prozradím svou nekompetentnost, ale nemohu si pomoci, valný smysl mi to celé prostě nedává.“
Jistým pokusem o hlubší portréty osobností a doby, v níž tvořily, měly být vedle líbezné rubriky Legendy z let šedesátých (č. 1–22/2007) přílohy s obsáhlými rozhovory Jana Koláře s Milošem Formanem nebo Jiřím Menzlem. Ty však kromě neskrývaného obdivu k tvůrcům nic objevného nepřinesly.
Aktivity redakce nekončí jen prací na časopise. Pořádá třeba kulaté stoly na aktuální témata, jako feminismus nebo financování kultury. Koneckonců i DN, které se dnes zabývají též nekomerčním či alternativním divadlem, si na sebe musí nějak vydělat. Podařilo se sehnat velkého sponzora, díky němuž vznikla záslužná Cena Sazky – Sázka na kvalitu, oceňující současné divadelní umělce. Avšak výše zmiňované snahy o větší zatraktivnění časopisu za cenu přizpůsobení se pofidernímu obecnému vkusu se minuly účinkem a spíše odradí věrné čtenáře, než nalákají nové.
Autorka je divadelní recenzentka.